Váš projev v hebrejštině při posledním pokusu opozice o svržení vlády byl popisován jako nějaké zvuky wahí-wahí. Nenaštve to? Člověk si připravuje řeč a pak mu ji takhle zkarikují.
Nic jsem si nepřipravil, byl to momentální nápad. Opozice vyvolala hlasování o nedůvěře vládě, přičemž dobře věděla, že potřebuje 101 hlasů. Měla jich 89. Jaký to má smysl, copak takhle se chovají dospělí lidé? Poslouchat osm hodin dokola stále totéž! Je to zbytečné, tudíž marné. V této souvislosti mě napadl tento hebrejský text: Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi a všechno marnost. Což není ekumenický překlad, který patrně znáte.
Přeceňujete mě, neznám.
Je to kralický překlad Bible, který je na rozdíl od ekumenického krásný. Ekumenický zní: Pomíjivost, řekl kazatel, pomíjivost, vše pomíjí. Ani v jednom případě se nejedná o překlad, obojí je výklad. Výraz „havel“ je v hebrejštině ranní opar, který se pod paprsky slunce rozplyne a zmizí. Čili se to dá vykládat jako marnost, pomíjivost a podobně. Kralický výklad má ovšem poetiku.
Jak pro koho. Komunistický poslanec Kováčik žádal, aby se v českém parlamentu mluvilo česky.
Ano, že jednacím jazykem je čeština. Já jsem to ale vzápětí přeložil. Jinak jsem od nikoho vyčiněno nedostal, co by se mi také mohlo stát? Právě na tyto případy musí platit imunita.
Ale za to, že jste při jednom z předchozích hlasování o nedůvěře své „proti návrhu“ zazpíval, jste dostal vyčiněno přímo od předsedkyně parlamentu Miroslavy Němcové.
Dostal jsem od ní vytýkací dopis.
Reagoval jste na něj?
Ano, protože mě to popudilo.
Popudilo?
Já jsem člověk popudlivý. Paní předsedkyně – při vší úctě k ní – není má nadřízená a nemůže mi tedy vydávat příkazy, natož , mě kárat. Něco jsem na její výtku napsal, ale protože jsem loajální, ukázal jsem to sem nejprve předsedovi našeho poslaneckého klubu Petru Gazdíkovi. A ten poklekl na kolena, sepjal ruce a řekl: Prosím tě, sím neposílej jí to! Uposlechl jsem tedy a ohlásil se k paní předsedkyni, že s ní chci mluvit. Ona je ale velmi zaměstnaná žena a nenašla si celý týden čas. A pak už to nebylo aktuální, takže jsem se na to vykašlal.
Předpokládám, že i zpěv vás napadl z důvodu marnosti, o němž mluví kazatel.
Byl to výkřik zoufalství! Viděl jsem tu marnost a říkal si: Co s tím? Tak jsem zazpíval.
Kromě paní Němcové byly i další reakce?
Pozitivní a humorné, vyjma několika sprostých, že jsem se ukázal jako hovado, debil a podobně. Mám chalupu na Šumavě, přijdu tam třeba do krámu a lidi na mě: To bylo výborný! Udělal jste nám hroznou radost!
I mě to jaksi monthypythonovsky pobavilo. Pak jsem si ale říkal, že zatímco Monthy Python je fikce, jednání v parlamentu by asi přece jen měla být vážná věc.
ČSSD mě za to chtěla dát k imunitnímu a mandátovému výboru, asi mi chtěli napařit pokutu. Velmi jsem se těšil, že legrace bude pokračovat. Ve Slovníku spisovného jazyka českého jsem si našel výraz „vysloviti“, protože v jednacím řádu Sněmovny stojí, že poslanec vstane a vysloví se, zda je pro, či pro proti návrhu, nebo zda se zdrží.
Není tam tedy, že by měl názor vyzpívat?
To není. Ale když se podíváte do Slovníku spisovného jazyka českého pod heslo „vysloviti“, spi tak v odrážce tři je – vyzpívati! Takže jsem se těšil, jak to tam vytáhnu a ocituji. Když jsem mluvil s kolegou Vidímem z imunitního výboru, říkal jsem mu: Pane kolego, prosím vás, zabývejte se tím! On přišel, druhý den schlíple, že to nešlo, že proti byli i komunisti. To mě mrzelo.
Prý jste dostal i nabídky z pěveckých sborů.
Jen z legrace, že bychom mohli založit smíšený sbor ve Sněmovně. Kdysi jsem zpíval ve sboru svatého Antonína v pražských v Holešovicích – průpravu nemám žádnou, mám akorát hlas, za což nemůžu, ten je od pánaboha. V tom sboru byly dva soprány, tři alty, dva tenoři a jeden bas, to jsem byl já. Já je vždycky všechny přeřval.
Věděl jste dopředu, jakým způsobem názor v parlamentu vyzpíváte?
Zaimprovizoval jsem v barokním stylu. Miluji barokní hudbu.
Schválně ten váš projev v hebrejštině vyhrotím: Je politika marnost?
(Dlouho se směje) Velmi často ano. Řekl bych, že smysluplné činnosti ve Sněmovně je relativně málo, rozhodně méně než té marné. Ale já to nekritizuji. Nesmíme zapomenout, že parlament je ve většině jazyků odvozen od slova parlare, což ve středověké latině znamená mluvit. Takže to mluvení k parlamentu patří. I to divadlo.
Není to ubíjející? Mě kolikrát ubíjejí už jen přenosy z parlamentu, kdy mám chuť křičet: Panebože, už něco dělejte!
Máte naprostou pravdu, někdy je to strašlivě ubíjející. Sedíte tam od rána do večera a posloucháte řeči. Naivně jsem si nejprve myslel, že si u toho budu něco číst, jenže to nejde. Pořád musíte poslouchat, abyste něco nezmeškal, jako jsem jednou málem zmeškal já.
Co?
To vám povím potom, teď k tomu ubíjení. Když přijdu večer domů, často jsem úplně vycucnutý. Mám pocit, že jsem složil vlastníma rukama vagon uhlí, přitom jsem neudělal vůbec nic.
Neříkáte si pak: Mám tohle zapotřebí?
To si neříkám večer, ale ráno, když do parlamentu jdu. Vstávaje, říkám si: Já vůl, tak krásně jsem si předtím žil! Na druhou stranu – takhle jsem to chtěl, mám mandát, tak se tuto práci snažím dělat, jak nejlíp umím.
Máte pocit, že vám to jde?
Tak... Čas od času se něco podaří.
A když z vás mají lidé mimo parlament pocit marnosti, dal byste jim za pravdu?
Víte, lidé mi píší třeba SMS: To jste řekl dobře! Mám radost, ale zároveň si říkám: Propánajána, oni na to skutečně koukají?! Vždyť je to čirý masochismus!
To jsem masochistou i já – někdy jsou ty přenosy tak bizarní, že se nemohu odtrhnout. Takže rozumíte hlasům, které říkají, že poslanci berou moc peněz a málo toho dělají?
Upřímně řečeno, moc těmto hlasům nerozumím. Lidé si nás zvolili, vybrali si i mě. A proč? Třeba si řekli: Je to slušný člověk. Avšak to platí jen do dne, kdy jsem byl zvolen. Druhý den už jsem stejný darebák jako všichni ostatní politici.
Vadí vám, že podle průzkumu je povolání poslance v prestiži až za uklízečkou?
Nedotýká se mě to. Uklízečka je na svém místě stejně cenná jako neurochirurg. Blbé by bylo, kdyby neurochirurg musel dělat uklízeče, tuhle dobu už máme zaplaťpánbu za sebou.
Abychom to úplně nezamluvili – co jste málem zmeškal?
Nevím, jestli se tím mám chlubit... Když se projednávaly církevní restituce, viděl jsem, že má mluvit pan Filip, pak tuším pan Paroubek. Odhadl jsem to na hodinku, tak jsem říkal kolegovi, kterého nebudu jmenovat, ať mám ostudu jen já: Pojď k Hrochovi na pivo! Dali jsme si tam sekanou, a ledva jsme dojedli, pink, telefon – hlasovat! Doběhli jsme do sálu v době, kdy už se potřetí opakovalo hlasování, aby byl návrh odložen o několik měsíců. Naštěstí to neprošlo o dva hlasy. O naše dva hlasy...
To by vás ta sekaná vyšla pěkně draho.
To by byl průšvih, asi by mě zastřelili.
Přijde mi, že ve spoustě věcí nedáte na veřejné mínění. Jste třeba proti přímé volbě prezidenta.
Na tomto území nebyl nikdy žádný vládce volen vším lidem, nemá to tradici. A to, co za kandidáty se vynořilo z kanálů, mě utvrzuje...
Pardon – z kanálů?
Také z kanálů. Utvrzuje mě to v tom, že přímá volba je škodlivá. Přímo se volí prezident například v Rakousku a na Slovensku a zvolili si tam silnou osobnost? Ne, vždy zvolili šedivé myši. Protože demokracie je vláda nikoliv průměru, ale podprůměru, bude zvolen ten, kdo nejméně vadí. Anebo to může být člověk s autoritativními rysy, protože lidé jsou v dnešní těžké době ochotni naslouchat jednoduchým řešením. To vnímám jako velmi nebezpečné, koneckonců i Hitler byl zvolen legálně.
Nynější kandidáti dávají vašim obavám za pravdu?
Možná vám to přijde zvláštní, ale já bych nechtěl mít za prezidenta člověka, který byl členem Komunistické strany Československa.
Čili komunistického kariéristu Fischera, abych citoval váš dřívější výrok.
Tak. I Zeman byl v komunistické straně, ale u něj je polehčující okolností, že to bylo v osmašedesátém. U Fischera je to neomluvitelné.
Vy máte vůbec na komunisty pifku, že? Má s nimi neblahou zkušenost například i vaše rodina?
Můj otec byl krátce zavřený: přišívali mu podvracení republiky za to, že v souvislosti s maďarskými událostmi 1956 napsal svůj pohled na věc v soukromém dopise Ivanu Medkovi, u kterého ho pak našli. Otec byl rok ve vazbě, ale nebyla to žádná velká tragédie, v druhé polovině padesátých let už nešlo o život. Byl jsem vychován v antikomunistickém duchu. Ostatně to, jaká je to stále strana, ilustruje poslankyně Semelová hájící čacké pohraničníky, kteří stříleli do těch, jimž se nechtělo žít v socialistickém ráji.
Máte tendenci si to s ní vyříkat?
Ne, nemluvím s ní. S nepřítelem se nejedná.
S komunisty v parlamentu se vůbec nebavíte?
Když potkám Grebeníčka, pozdravím ho, protože je starší a já slušně vychovaný. A vždy když ho pozdravím – pravda, on vždy odpoví – tak bych si nejraději dal facku.
Další váš názor, který nekoresponduje s veřejným míněním, je tento: Masaryk se mýlil naprosto ve všem. Vám se nelíbí obraz tatíčka prezidenta?
Vážím si Masaryka jako profesora za jeho kritický přístup a osobní statečnost například ve věci hilsneriády. Potíž mám s Masarykem politikem: až do roku 1914 zastával názor, že české země mají být součástí monarchie, poté obrátil a jeho zahraniční akce jsou neštěstí. Kdyby v průběhu dalších let, jichž se dožil, aplikoval svůj kritický rozum na vlastní teze, musel by z toho vyvodit poměrně nelítostný závěr.
A tyto teze zní?
Jsou tři. Zaprvé, idea československého národa: československý národ nikdy neexistoval, kromě podobného jazyka neměl v historii nic společného, a přes veškerou snahu se ho ani socialistickému státu nepodařilo vytvořit. Zadruhé, náš vzor je Tábor, husitství: to je tragický omyl, husitství je nejhlubší úpadek, do jeho příchodu bylo České království vedoucí silou ve středoevropském prostoru a kvůli husitství o tuto roli jednou provždy přišlo. A zatřetí je tu myšlenka, že česká holubičí povaha tvoří hráz proti germánství. To už je úplná pitomost – v této zemi se žilo nejlépe, když byla součástí Říše římské národa německého. Jsem monarchista, přiznávám, čímž se možná dopouštím vlastizrady.
Když to shrnu, Masaryk se mýlil v tom, že nás odtrhl od Rakouska-Uherska?
Tak jest.
Takže vlastně zasedáte v parlamentu republiky, která by podle vás správně neměla existovat.
No...
Není to divné?
Je to realita, s níž se nedá nic dělat. Kromě nějakých recesí jako Tříkrálový pochod za monarchii, kterého se účastním. A jak už jsem říkal, svou práci se snažím dělat, jak nejlépe umím.
Kritiky si za to asi užijete dost, ale pochválí vás za to někdy někdo?
Nedávno jsem se stavil na pivu u Jelínků. Ve výčepu stáli čtyři mladí lidé, dal jsem se s nimi do řeči. A oni prý, že to, co vláda dělá, je v pořádku. Koukal jsem jako blázen, bylo mi divné, že nenadávají. Každopádně to bylo příjemné překvapení.
Spíš se ale nadává. Vstupujete i do takových debat?
Samozřejmě, když jsem se dal na politiku, musím bojovat. Někdy ovšem taková debata nemá smysl. Lidi třeba říkají: Všichni tam nahoře kradete! Já na to: Nikdy v životě jsem nic neukradl. A oni: Ááá, vy taky kradete! To je pak těžký... Ale většinou se snažím vysvětlovat, přesvědčovat.
Daří se vám to?
Po držce jsem ještě nedostal.
58 Tolik je mu let, narodil se v Praze. Vystudoval filologii a češtinu, živil se mimo jiné jako učitel latiny a překladatel.
22 Tolik let se s přestávkami angažuje v politice, v listopadu 1989 působil v Občanském fóru.
8 Tolik hebrejských slov použil v parlamentu: „Havel havalim, amar Kohelet, havel havalim, hakol havel.“ Svá slova pak přeložil: „Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi a všecko marnost.“
3 V tolika stranách byl: ODA, Strana Konservativní smlouvy, od 2009 je v TOP 09.
2 Má dvě dcery.
Jelikož jsem si nevzal brýle a předtím slyšel lamentace na prvního československého prezidenta, loučil jsem se: „Skoro jsem se lekl, že vám támhle visí obraz Masaryka.” Daniel Korte odtušil: „To je Masaryk, líbí se mi grafika a tato je hezká...” Korte říká, co si myslí, zdá se, že nemá zapotřebí si kupovat hlasy voličů. Těžko se pak bránit sympatiím, zvlášť když si jsem jistý, že budoucího prezidenta – pokud se jím stane „komunistický kariérista” Jan Fischer – si na zeď nepověsí.
Magazín Mladé fronty DNES, 23. 8. 2012, Rubrika: Rozhovor, str. 20
