Český národ se, jak o sobě rádi slýcháme, vyznačuje holubičí povahou. Tato zdánlivě kladná vlastnost – zdánlivě proto, že umožňuje svalovat veškerá vlastní selhání na zlé jestřáby v okolí – má ovšem jednu zásadně negativní stránku: mezi holubicemi se většinou nevyskytují hrdinové. Generálmajor Josef Balabán hrdinou nesporně byl. Ihned po okupaci se zapojil do práce odbojové organizace Obrana národa, spolu s Josefem Mašínem a Václavem Morávkem vytvořil legendární zpravodajsko-sabotážní skupinu Tři králové, po zatčení, ač mučen, nepromluvil a skončil na popravišti.
Osud hrdinů v českých zemích však není lehký. Hrdinové u nás nebývají příliš populární – nastavují totiž holubičím nehrdinům nepříjemné zrcadlo. Hrdinům v našich zeměpisných šířkách nepřejí ani dějiny. Komunistický režim z nich vymazal veškerý nekomunistický odboj, takže osobnost Josefa Balabána u širší veřejnosti prakticky upadla v zapomnění.
O to více jsme dlužni jeho památce. Protože Josef Balabán představuje přímo prototyp hrdinství. Je to hrdinství založené na smyslu pro povinnost, čest a statečnost. Ale především je to hrdinství, které je opřeno o ryzí a zcela samozřejmé, neokázalé vlastenectví. A právě pro tento aspekt Balabánovy osobnosti je důležité si připomínat jeho památku, právě tím je jeho památka živá a promlouvá k dnešku. Zejména dnes, kdy se vlastenectví v širší míře manifestuje – jak za několik dnů uvidíme – pouze fanděním národnímu hokejovému týmu před televizními obrazovkami.
V Praze 27. 4. 2011
