Zvolený staronový prezident USA Donald Trump je šikanujícím odpudivým mužem bez morálky, kterému bychom rozhodně neměli lézt do střev. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekl europoslanec Ondřej Kolář. Varoval, že Evropa by se neměla do budoucna spoléhat na to, že ji USA pokaždé vytáhnou z bryndy. Cestu vidí jednak v práci nového eurokomisaře pro obranu Andriuse Kubiliuse, ale také v hledání spojenců mimo Evropu. V tomto ohledu podle svých slov věří, že uspěje český zástupce v Evropské komisi a exministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela.
USA mají za sebou prezidentské volby, které ovládla staronová hlava státu Donald Trump. Jak se jeho vítězství projevilo na evropské scéně, potažmo jak se ještě projeví?
Myslím, že už se projevovat začalo. Dopady měla už samotná kandidatura. A my uvědomělí či poučení tím, že by Trump mohl své prezidentství zopakovat, jsme si v Evropském parlamentu řekli, že by bylo dobré mít eurokomisaře pro obranu. To nemá být člověk, který vytvoří evropskou armádu, ale vezme si na starost oživení evropského obranného průmyslu a zajistí spolupráci mezi velitelstvími armád členských států EU.
Evropské křídlo NATO musí být plnohodnotnou součástí aliance nespoléhající se na USA, nespoléhající na to, že nás vytáhnou z každé bryndy. Evropa má být samostatnější a odolnější, protože není možné se spoléhat, že nás vždy někdo zachrání. USA mají své starosti, musí svoji pozornost směřovat jinam než přes Atlantský oceán. Evropa zkrátka musí mít ambici být soběstačná, respektive dostatečně silná, aby s Amerikou v zádech či po boku byla schopná odstrašit ruskou hrozbu, aby se neopakovalo to, co se děje na Ukrajině. Nalijme si čistého vína – Evropa dnes tu sílu prostě nemá a Rusko toho využívá.
K eurokomisaři pro obranu Andriusu Kubiliusovi se ještě dostanu. Zůstaňme u Trumpa a u Ukrajiny. Trump už během kampaně sliboval, že válku na Ukrajině ukončí do 24 hodin po zvolení. To nestihl, ale myslíte si, že po inauguraci se mu to může podařit? A za přijatelných podmínek pro Ukrajinu i Evropu?
Jeho představa o míru je, že Rusku vyhoví v jeho požadavcích a tím dosáhne klidu zbraní. V Evropě se najde řada států i státníků, pro které to akceptovatelné bude. Že to nebude mít kýžený dlouhodobý efekt, protože Rusko už najelo na válečnou ekonomiku a bude ji potřebovat zúročit, si snad všichni dokážeme spočítat. Bude to mít ale krátkodobý populistický efekt, kdy Trump bude moci říkat: „Ukončil jsem válku, splnil jsem slib.“ Reálně ho však nesplní, protože válku v podstatě neukončí, dosáhne dočasného příměří. Pro Ukrajinu to bude jen ukončení bojů, nic víc. Nebude to výhodné.
Zmiňoval jste, že Evropa nemá sílu a kapacity. Může tohle změnit nový eurokomisař pro obranu? Po zvolení Trumpa část Evropy hlásí, že je nutné toto napravit, ale od některých politiků či vlád pro změnu slýcháme, že by peníze měly radši putovat do peněženek lidí.
Určitě to změnit může. Pokud se nepletu, do jeho portfolia spadají částečně i hybridní hrozby, což je strašně důležité. Ve chvíli, kdy se nám je podaří podchytit, tak to částečně vyřeší práci právě takových politiků, kteří tvrdí, že se Rusku musí ustupovat a nic špatného se z jeho strany neděje. Nebo se neštítí tvrdit, že jsme prý sebrali peníze důchodcům a rozdali je Ukrajincům, že Ukrajinci vysávají náš státní rozpočet či že nám Ukrajinci berou práci.
Není to přitom pravda, protože Ukrajinci do našeho systému přispívají mnohem víc, než z něj berou, a mnohdy dělají práci, kterou Češi nechtějí. Navíc se nám – nepochopíme-li, že je třeba se bránit – může stát, že zanedlouho budou například důchody až to poslední, co budeme v zápase o holé přežití řešit.
Mnoha Čechům se asi nechce pouštět do kopáčství a prací třeba na mostech…
Což o to stavět. Čech nechce otloukávat omítku a vykopávat kanály, Češky zase nechtějí přebalovat a krmit nemocné a staré. Jsou práce, které přenecháváme někomu jinému, teď často Ukrajincům. Mimochodem, na vlastní kůži jsem si vyzkoušel vztek některých lidí kvůli tématu vracení ukrajinských mužů do jejich domoviny, aby mohli bránit svoji vlast. Napřed se ke mně dostávaly vzkazy typu: „Ty hajzle, podporuješ ty, co nás vysávají, ať si táhnou na Ukrajinu a chcípnou tam.“ Když jsem se vrátil z Kyjeva, kde na jednání s Ukrajinci několikrát padlo, že by chtěli, aby Evropa vymyslela způsob, jak vracet bojeschopné muže, začaly mi od těch samých lidí chodit pro změnu zprávy jako: „Ty hajzle, ty je chceš posílat na jatka, co seš to za člověka?“
Čili obrat o 180 stupňů.
Ti lidé, kteří propadají dezinformacím, jsou úplně ztracení a neví, co vlastně chtějí. Jestliže chceme být úspěšní v naší obraně, musíme vyřešit tento kolosální problém, který jsme doteď řešili jen naoko, tak nějak „aby se neřeklo“. Nedávno poradce premiéra Fialy, Tomáš Pojar, řekl, že neví, jak dezinformace řešit, protože je neumí pojmenovat. Já si Tomáše velmi vážím, ale tohle se nesmí dít.
To je jako když exprezident Zeman o lidech v BIS (Bezpečnostní informační služba; pozn. red.) říkal, že jsou to „čučkaři“. Tajné služby si dávají obrovský pozor na to, aby nás politiky varovaly, že je tu nějaký problém, co s tím můžeme dělat, a pak slyší taková slova. Válku si tím sami prohráváme. Máme obrovské štěstí, že na nás Rusáci nehází bomby, ale že na nás útočí jen virtuálně. Bohužel i to je velmi nebezpečné a řada lidí tomuto boji podléhá. O to větší je to výzva, a tím méně potřebuji slyšet od vládních představitelů, že se to řešit nemusí.
Do Ruska přitom někteří evropští politici i v době války na Ukrajině míří. Naposledy třeba váš kolega z Evropského parlamentu Ondřej Dostál (zvolen za Stačilo!) se Slovákem Lubošem Blahou.
Jak tohle komentovat, aby člověk nevyčerpal zásobu všech sprostých slov, které zná… Pan kolega Dostál zřejmě rád provokuje a nějakým způsobem si to užívá. Kdyby to sloužilo jeho vlastní potěše, tak budiž, ale bohužel to vyvolává strašný zmatek a úpadek morálky u mnoha lidí, kteří jsou pak schopni říkat takové věci, že válku na Ukrajině vyprovokovali Američané, Hunter Biden (syn prezidenta Joea Bidena; pozn. red.), popřípadě že Ukrajina masakruje vlastní lidi. Škoda, kterou Dostál působí, je veliká, a je pak na nás, abychom ji mohli eliminovat.
I když má mít eurokomisař pro obranu částečně na starosti i boj s šířením dezinformací, hovořilo se o tom, že Kubilius bude mít na starosti převážně jen výrobu zbraní a v podstatě z něj bude sekundant šéfky unijní diplomacie Kaji Kallasové. Jak podstatná podle vás bude jeho role?
Nemyslím si, že bude jen sekundantem. Kallasová se bude zabývat věcmi, které s obranou zdánlivě nesouvisí, ale opak je pravdou. Příkladem je, že Česká republika přezbrojuje na nové tanky, kdy místo ruských T-72 budeme mít německé Leopardy, které jsou však mnohem těžší a tím pádem jim musíme upravit i třeba dopravní infrastrukturu, čili i silnice. To vše se dá započítat do nákladů na obranu, abychom dosáhli oněch dvou procent HDP. Je nutné, aby evropské armády byly schopné efektivní logistiky a Evropa tak byla plnohodnotným pilířem NATO. Aliance je vlastně dvounohá, sílu má v Evropě a v Americe, přičemž evropská noha pokulhává. Proto se opíráme o Ameriku.
Jsme tedy ten slabší partner?
Spíš slabší rodič. Když to zjednodušíme, tak Evropa Ameriku porodila. Je to takový potomek, který dělá to, k čemu jsme vychováváni – stará se o svého rodiče. Ale my jako Evropa stále máme dost možností se o sebe postarat a být fit, což potřebujeme. A tyto možnosti nemá na starost Kallasová, ale Kubilius. Nastartovat průmysl a zjednodušit logistiku či nákupy zbraňových systémů, které neumíme vyrobit. Navíc máte státy EU, které nejsou v NATO.
Dodám, že jde o Irsko s Rakouskem.
A právě Kubilius s nimi bude komunikovat, aby zjistil, jaká bude jejich role v evropské obraně a kam sahá jejich neutralita. Rakušané jsou kupříkladu vojensky neutrální, ale přitom dokáží vyrábět zbraně, které si jiné členské státy EU i NATO kupují. Jak tedy bude vypadat jejich příspěvek do evropské obrany? Budou platit více peněz či prodávat vozidla Pandur se slevou, protože nebudou chtít posílat vojáky? To vše budou úkoly Kubiliuse a považuji je za velmi důležité. Nejde jen o ten materiál, ale i o hybridní hrozby, kam Kallasová vůbec nevstupuje. Jsem rád, že toto portfolio získal expremiér z Litvy, protože jestřábí přístup tamních politiků k bezpečnostní politice je úžasný.
Dosluhující americký prezident Joe Biden nedávno oznámil, že umožnil Ukrajincům pálit americké rakety přímo na ruské území. Přichází toto povolení ale včas?
Ne, přichází pozdě. Je to jako kdybyste manželce dali pepřový sprej a když na ni v parku skočí násilník, tak mu může pouze říkat, že ten pepřák má. Kdyby ho však použila, tak by eskalovala konflikt. Je to prostě úplně blbě. Když Ukrajincům dáváme zbraně, máme jim už v ten daný moment říci, že je smí používat podle svého uvážení. Ukrajina byla napadena a není tím, kdo vede útok. Jakou používá taktiku, je čistě na ní. Že jim poskytujeme výcvik a know-how, je naprosto v pořádku. Zbraně zkrátka mají používat, jak potřebují, nemají je na přehlídku.
Ještě se vrátím k Trumpovi. Premiér Petr Fiala mu gratuloval a mluvil o osobním telefonátu, jeho předchůdce Andrej Babiš jeho vítězství oslavoval a říká, že má prý stejný program. Prezident Petr Pavel se sice připojil s gratulací, ale jak známo, dříve před Trumpem varoval a označil ho za „odpudivou lidskou bytost“. Jsou taková varování a slova z úst hlavy státu vhodná?
Politika není jen o tom, že někoho chválíte a snažíte se být s každým zadobře. Je také o tom, že když máte o někom pochybnosti, tak je dokážete formulovat. I když s tím mnozí nebudou souhlasit, tak prezident Pavel je morálně ukotvená osoba, která o šikanujícím Trumpovi pochyby má. S tím, jak to formuloval, problémy nemám. Jeden příklad za všechny je vyjádření jeho syna, Donalda mladšího, na adresu ukrajinského prezidenta Zelenského, že za dva měsíce přijde o kapesné. Mám mít radost, že prezidentem USA je člověk, který nemá žádnou úctu k ženám a umí se jen vysmívat? Jsem rád, že máme hlavu státu, která se proti lidem bez morálky chovajícím se tak odpudivě jako Trump vymezí.
Takže podle vás to je na místě?
Je to naprosto na místě. Když se prezidentem USA stane takový člověk, není správnou cestou mu podlézat a chovat se vůči němu servilně. I když nám to řada lidí opakuje, tak nejsme malý stát. Ti lidé si říkají „vlastenci“ a „patrioti“, ale nevím, co je vlasteneckého na tom říkat svému národu, že je malý a nic nezmůže. To je poraženecká rétorika. Jestli si myslíme, že náš vztah s USA určuje jen to, jak hluboko nalezeme do střev jejich aktuálnímu prezidentovi, tak potěš koště. Tak tomu možná rozumí Jan Zahradil (bývalý europoslanec ODS, pozn. red.), ale já s tím rozhodně nesouhlasím. Jsem rád, že máme prezidenta, který dokáže rozlišit mezi dočasně zastávaným úřadem a osobní integritou.
Když jsme mluvili o evropské soběstačnosti a o tom, že Trump je nevyzpytatelný, není na místě, aby Evropská unie hledala nové spojence jinde ve světě? A potažmo kde?
Ty musíme hledat pořád, je to nekončící úkol. Nesmíme si to vyložit tak, že hledáme náhradu za USA. V jejich zájmu není opustit Evropu, a to samé platí i naopak. Myslím, že si to uvědomuje i Donald Trump, ale potřebuje dát spoustě Američanům pocit, že jsou pořád velmoc, i když vůbec nevím, kdy Američané přišli na to, že už jí nejsou. Na rozdíl od Ruska či Sovětského svazu jí nikdy nepřestali být. Trump se vydá cestou zvyšování národního sebevědomí Američanů, což lze respektovat, ale není to tak, že Amerika už není náš spojenec. Musíme si ten příbuzenský vztah – rodič a dítě – uchovat.
Kde ale přesto hledat ty nové spojence a partnery?
Měli bychom hledat státy, které ctí zásady i principy, které máme s Amerikou společné. Jde třeba o vládu práva, demokracii a svobodu jednotlivce či vyjadřování. Ty státy jsou už teď jasné. V Asii jsou to Jižní Korea, Japonsko nebo Tchaj-wan. Pak jsou tu země Latinské Ameriky, které sice šly nějakou svojí cestou, ale myslím, že s nimi lze komunikovat a přichytit je zpátky. Někteří evropští politici třeba vnímají politiku nového prezidenta Argentiny Javiera Mileiho jako prospěšnou. Myslím, že my Češi tady můžeme hrát velmi významnou roli.
Jakto?
Máme nového eurokomisaře Jozefa Síkelu, který bude zodpovědný právě za mezinárodní partnerství. Ten bude hledat naše ztracené spojence a lákat je zpátky, protože jich je spousta. Indie, Brazílie, Jižní Afrika – to všechno jsou státy v regionech, kde má Evropa vazby. Jde o bývalé evropské kolonie, které se se svými rodiči v Evropě často nechtějí bavit, protože na ně po staletí byli zlí. A tady má Česko výhodu. Eurokomisař není ze státu, který má koloniální minulost. Spousta lidí mi za to bude spílat, ale Česká republika má u lidí v těchto regionech skvělé kontakty z dob socialismu. Je jen na Jozefu Síkelovi, jak to využije.
Zmiňujete státy jako Indie, Brazílie či Jihoafrická republika. To jsou přitom země, které jsou zároveň členy hospodářského uskupení BRICS, jehož čelními lídry jsou Rusko a Čína. Jak k takovým státům přistupovat, když úzce spolupracují se zeměmi, které jsou často vnímány jako hrozba pro Západ?
Nechci, aby to znělo špatně, ale spousta těchto zemí jsou v podstatě rozvojové ekonomiky. Úkolem Evropy je nabídnout jim něco lepšího než Rusové. Ti jim nabízí, že za dovoz ropy, plynu a uhlí budou drancovat cokoliv, co v těch státech je a sami to nemají. Čína za plundrování slibuje stavět stadiony či obrovská mezinárodní letiště, na které však skoro nikdo létat nebude a tyto státy se jimi tak mohou maximálně chlubit.
Když se navíc v takových státech projeví nespokojenost lidí, tak obě tyto mocnosti začnou manipulovat veřejným míněním a snaží se dosadit do vedení politiky, kteří země přivedou definitivně do područí Ruska nebo Číny, aby je mohli plundrovat. Evropa tyto země sice dříve kolonizovala, ale Moskva s Pekingem se dnes chová podstatně hůře.
A myslíte, že právě Jozef Síkela může postoje v těchto zemích obrátit ve prospěch EU?
Myslím si, že uspěje. Byl jsem na jeho slyšení a jeho přístup mě nadchl. V České republice jsme zvyklí, že rozvojová pomoc je často připisována levicovým aktivistům, kteří jen tvrdí, že se musí jinde ve světě pomáhat. Není to však pravda. Rozvojová politika je dokonalý nástroj k vyvážení našich hodnot. Díky úspěšným projektům můžete těmto státům ukazovat, že po nás nezůstává spálená země. Budeme u nich utrácet naše peníze, a navíc budeme vytvářet takové podmínky, že místní lidé budou moci získat kvalitní práci.
A Síkela prezentoval byznysový přístup, protože je z úplně jiné sféry než většina lidí, která rozvojovou pomoc dělá, čímž neříkám, že to dělají špatně. Je z bankovního sektoru, který je také zaměřen na rozvojovou pomoc, takže to pro něj není neznámé pole působnosti. Tím, že do toho vnese přístup investičního bankéře, tak díky tomuto rozměru řada států bude slyšet na náš přístup spíš než na ruský. Mnozí navíc už začínají vnímat, že není úplně nejlepší. Sice na summit BRICS jedou, ale spíš se jen tak podívat, a pak se zeptají Evropy, co jim může nabídnout ona.
