Česká šlechta to má u nás v posledních sto letech těžké. Většinová, v principu plebejská společnost ji většinou buď instinktivně nenávidí, nebo poníženě adoruje. To druhé lze přežít snadněji než první, ve skutečnosti však oba přístupy vycházejí z téhož vžitého mínění, že šlechtu od zbytku společnosti odděluje „třídní" (občas psáváno bez uvozovek) propast a že integrovat ji do národa v podstatě nelze. Kafkův zeměměřič K., který měl kdysi jakési potíže s proniknutím vzhůru do tajemného Zámku, netušil, že cesta byla stejně zapikolovaná i pro toho, kdo se rozhodl sestoupit v protisměru dolů.
Jako Karel Schwarzenberg. Narodil se v Čimelicích, letním sídle orlické větve starobylého a vlivného českého šlechtického rodu. Mezi jeho předky byl vítěz nad Napoleonem z „bitvy národů" u Lipska (1813) i muž - Schwarzenbergův otec -, který se v roce 1889 dopustil snad nejcitovanějšího českého historického výroku 19. století. Při debatě v zemském sněmu o tom, zda na budovu Národního muzea umístit k jiným bustám také Jana Husa, řekl, že husité byli „bandou lupičů a žhářů". V několika dalších plebejských generacích výrok zafungoval jako důkaz, že pobělohorská šlechta byla, je a bude bandou protinárodně cítících bestií.
Historik Zdeněk Kalista později Karla Schwarzenberga popisoval jako „osamělého chodce, bloudícího v jiných staletích, než je naše. Pro obrovskou většinu svých současníků zůstával uzavřen a obklopen jakýmsi temnem." To se moc nezměnilo ani po novodobém knižním vydání jeho historické publicistiky, rozptýlené za téměř padesát let publikační práce v bezpočtu periodik, domácích i exilových. Zajisté se na nezájmu podepsala skutečnost, že tu největší část svého života autor prožil v dobách a společnostech, které přestaly věřit v kontinuitu dějin. Anebo si ji začaly představovat jinak než aristokraté: jako vzestup od primitivních životních forem ke stále progresivnějším, kde proto minulost nelze hodnotit jinak nežli kriticky, čím dál od nás, tím hůř. A také: budoucnost bude lepší než vše, co bývalo, už z toho jednoduchého důvodu, že je na řadě.
Ještě byl pacholetem, když nová republika zrušila šlechtická privilegia. Jeho titul „kníže" se od té doby směl vyslovovat jen šeptem. Jak se však ukázalo, na vlastní obsah jeho šlechtictví to nemělo vliv. Leda snad v tom, že ho nový řád vedl k tomu, aby nyní naléhavě hájil smysl tradic, donedávna samozřejmý.
Zmíněný výbor z jeho kratších textů nese název Torzo díla. Jiný by na napsání těch dvanácti set stránek husté sazby spotřeboval hned několik životů, Karel Schwarzenberg však byl psavý. Publikoval v podstatě od chvíle, kdy (v roce 1933) přišel jako student na pražskou filozofickou fakultu: v katolicky orientovaných časopisech Řád a Obnova i jinde.
Začíst se do jeho textů znamená vstoupit do stylu, který je podstatně jiný než ten, jenž v dnešní době převažuje. Platí to v několika roseriál vinách. Především Karel Schwarzenberg patřil k u nás tradičně personálně úzké sortě esejistů. Byl myslitelem i vypravěčem v jedné osobě a představu o tom, že esej je výsledkem výjimečné práce s jazykem, uměl naplnit bez úzkostlivého pilování textu: soustředil se prostě na to, aby myšlenku, na níž mu záleželo, podal co nejosobněji a nejbytostněji. Ani jako školený historik se vždy neohlížel na pravidla oboru, patřil k autorům, kteří podepisují riskantní větu „Má metoda jsem já". Nestyděl se za asociace ani metafory a s rozverností, jež v jeho oboru nebyla pravidlem, se dopouštěl i záměrně přestřelujících výroků. Když se třeba ve třicátých letech rozhodl zkritizovat názorovou mělkost českých národovců, napsal s despektem: „Najděte mi, prosím, českého nacionalistu, který by dovedl jako Hitler postřílet své známé z pistole." Ano, byli to břídilové, samí pouliční kraválisté a žádný muž činu (ať už si pod tím představujeme cokoli).
Svou vírou byl katolík a legitimista. Kombinace jevící se dnes staromódně asi každému, kdo zná z učebnic třicátá léta jako dobu Beneše, Gottwalda a avantgard. Ale Schwarzenberg smysl všeho spíše než v novotách rozpoznal v historickém právu a křesťanské etice. Z nich se mu zrodil styl, který nacionálním patosem zvenčí připomínal, co o národě ve stejné době psali například sokolové. Až na jednu věc: Schwarzenbergova obraznost nerostla z rozumem ustáleného světonázoru ani z hrdinských fantazií, ale zdála se tryskat z větší, instinktivní hloubky. Takto třeba popisoval rudobílý prapor dávných českých vojsk: „Je to barva světla a barva ohně, barva slávy, barva andělská, barva královská, barva českého lva, moravské orlice a slovenského kříže. Je to prapor naší minulosti, prapor jásavý a slavný...
Od jiného, psáno jen nepatrně jinak, by to znělo trapně, ale u Schwarzenberga jeho „obrazy dějin" odrážely více než jen romantismus. Psal jako člověk, který vlastními historickými metaforami a paralelami žije, jemuž historie představuje skutečnost srovnatelnou s tou očividnou. Když šel krajinou, vnímal podle všeho více než jen pole, řeky a stromy jako každý jiný: viděl koně s rytíři v sedlech a slyšel je ržát před bitvou. Proč ne? I dnes přece skoro každý ví, že vnímat něco znamená mnohem osobnější výsledek, než je ten zachycený fotoaparátem.
Občas při psaní, zamilovaný do feudální historie, v asociacích i faktech trochu tonul. Ne každý čtenář dnes ocení, že ať psal Schwarzenberg o jakémkoli tématu, většinou neodolal a vzal to už od svatého Václava nebo ještě raději od Kapetovců. Jeho monarchismus se mohl mezi válkami jevit směšně, jeho konzervatismus však neznamenal - jak to líčili pokrokáři - lpění na primitivních a překonaných zásadách. Jako obyvatel demokratické republiky z donucení byl za sebe jist, že „líp už bylo", přinejmenším po duchovní stránce. Děti v jeho době se ve školách učily, že dějiny jsou vymítáním barbarů, ale Schwarzenberg ve svých chválách středověku upozorňoval, že stará společnost se řídila pravidly, která jim ta nová může závidět. Například: „Nikdy žádného slušného člověka nepřivedeme k sobě mocí - i když ji budeme mít v rukou -, nýbrž jen neodolatelnou ideou." Mnohé ze středověku si idealizoval, na tomto však trval: Každá středověká společnost se opírala o pakt knížete a jeho národa. To je v nové době nemyslitelné u hitlerovců, ale také u demokratů. Ti i oni, i když každý jinak, věří ve vládu lidu a vládce u nich odvozuje svou moc z hlasů, které dostal ve volbách, a ne ze žádné vlastní autority.
Co je staré, to je obyčejně lepší než to nové, neboť je to staletími vyzkoušené, věřil. Takto, konzervativně, se mezi válkami, ale i později díval na soudobou společnost. „Stát nelze založit ani na násilí, ani na souhlasu poddaných; tyto věci podléhají změně - avšak stát nesmí podléhat změně, nýbrž musí spočívat na věrnosti. Ale zavázat k věrnosti lze jen toho, kdo má proč dodržovat danou přísahu, kdo věří v Boha." Schwarzenberg uznával, že „doba" je momentálně jinde, přesněji řečeno že pro většinu jeho současníků je taková argumentace nepochopitelná. Ale nemohl si pomoci: o světě, ve kterém chtěl žít, přemýšlel mnohem raději než o tom, ve kterém žít musel. „Ideálem pokrokových pilířů republiky se zdá být výchova nikoli vzdělaných republikánů, nýbrž polovzdělaných montérů, s rozličnými vědomostmi o rozličných předmětech, ale bez státního ideálu."
Abychom ho neidealizovali: ve třicátých letech se stal kromě jiného i přispěvatelem Vlajky, což se dnes zdá bezmála synonymem slovního spojení „špatný člověk". Původně národovecké vlajkařské hnutí Schwarzenberga přestalo bavit, když se začalo měnit v hnutí extremistické (neztotožnil se například s vlajkařskou pýchou - insigniádou). Ale než se s hnutím v roce 1937 rozešel s vědomím, že se připletl tam, kam neměl, udivil na stránkách Vlajky několika přepjatými výroky. Třeba když připomínal, odkud vzali Habsburkové svůj nárok na vládu v Čechách: „Od té kapky krve české, která se skrze Elišku Přemyslovnu, krále Albrechta, Annu Jagellovnu a Marii Terezii dostala do jejich žil." Vládli tedy (byť se to na jejich politice neprojevovalo) pouze díky tomu, že byli pokrevními příslušníky českého kmene. Současná demokratická a republikánská ústava však nevylučuje, aby v čele stál člověk, který v sobě ani kapku české krve nemá. A proto (!) „režim musí být předepsanou ústavní cestou změněn".
Pozoruhodně se zato Schwarzenberg vyrovnal s antisemitismem, který ze svého prostředí zdědil: zamlada pracoval s představami „židovského kapitalismu", „antiklerikální židovské žurnalistiky" apod. Už v roce 1937 však dospěl k závěru, že „katolický křesťan nemůže být antisemitou", protože nemůže být nepřítelem žádného člověka, tím méně národa. A podpořil dokonce myšlenku příštího židovského státu v Palestině. Zajímavé bylo, že sympatizantem myšlenky sionismu se Schwarzenberg stal jako pozemkový vlastník (rozuměl, co tento vztah dělá s psychikou člověka a také národa) i jako šlechtický „potomek křižáků" - kteří kdysi také, jak známo, Svatou zemi osadili svými hrady. A Schwarzenberg jako by Židům deset let před vznikem jejich státu radil: udělejte to jako my tenkrát.
Byl si jist, že žije ve „společnosti římského úpadku". Zejména v exilu, kam byl zahnán po únoru 1948, se trápil, přesto však nikdy neupadl do katastrofického tónu. Jako by sám pro sebe navzdory všem vnějším společenským zvratům smysl života nikdy vidět nepřestal. Náboženská víra ho vlastně navedla, aby trvalý „božský" smysl instinktivně nacházel všude, kam se podíval. Například staré státy včetně zemí Koruny české pro něj navzdory všem změnám trvaly dál, protože trvaly (a trvají) jejich heraldické i jiné symboly. Co se jednou stalo znakem, je nesmrtelné.
Zdaleka ne všechno, co Karel Schwarzenberg napsal, se vždy podobalo historické pravdě. Často snil. Což v jeho případě prospělo textům, i těm zamířeným „těsně vedle", aby inspirovaly k přemýšlení o dějinách.
***
Vztah k husitům, fundamentu národního vnímání, Češi Schwarzenbergům neodpustili. (Slovanská epopej -Schůzka na Křížkách, Alfons Mucha) Karel VI. Schwarzenberg (1911-1986) Esejista, historik, publicista, příslušník české meziválečné katolické elity. Studoval historii na FF UK v Praze a na papežské knihovnické škole v Římě. Přispěvatel časopisů Řád, Obnova, Vyšehrad apod., autor řady knih. Před Mnichovem koncipoval prohlášení věrnosti české šlechty, které bylo odevzdáno prezidentu Benešovi. Spolupracovník protinacistického odboje, na jeho majetek uvalil Heydrich nucenou správu. Po únoru 1948 žil v exilu, většinou v Rakousku. Otec současného politika Karla Jana Schwarzenberga.
Ke čtení: Zdeněk Kalista: Po proudu života I-II, Praha 1996-1997 Karel Schwarzenberg: Obrana svobod, Praha 1991 Karel Schwarzenberg: Torzo díla, Praha 2007 Příště Ota Šik
