Kdo má noblesu a kdo je náfuka

Prezidentská funkce není o politice, ale o důstojné reprezentaci nás občanů před světem i před námi samými. V této volbě jde především o souboj osobností a je nutno říct, že jde o srážku rozdílných světů, ze kterých vybírám jen jeden.

Schwarzenberský systém ocenili i komunisté

Karel Schwarzenberg celé své politické působení vnímá jako službu. Nemusí se k tomu nijak nutit, ale má to v krvi, zdědil to v rámci rodové tradice. Schwarzenbergové byli po generace vychováváni ke správě věcí veřejných v křesťanském duchu, který je zavazoval nakládat se svěřeným majetkem účelně i spravedlivě. I komunisté, kteří v době poválečné usilovali o vyvlastnění jihočeského schwarzenberského majetku, byli nuceni konstatovat, že schwarzenberská panství jsou spravována bezchybně a sociální zajištění tamních zaměstnanců je nadstandardní. Základem takto pojatého veřejného působení je absence populismu. Programovou vyprázdněnost i svou vlastní politici často nahrazují zveličováním či vymýšlením problémů, které neexistují a které pak sami „řeší“. Karel Schwarzenberg je všechno jiné, jen ne populistický politik. Nenechá se zatáhnout do řešení imaginárních problémů. Je duší opravdový sedlák, který, když řekne hovno, tak to sedí. Populisté odleva doprava hájí zájmy lidu, zatímco kníže hájí zájmy lidí.

U politiků často vidíme, že jejich starost o druhé je součástí jejich politické image či volebního programu. Kníže však není v tomto ohledu naprogramovaný, jeho zájem o druhé je opravdový. I po dlouhých letech, která strávil v politice, je jediný mně známý politik, kterého politika nepřeválcovala, a když někdo tvrdí, že Kalouskovi pucuje boty, je to směšné.

I Václav Havel byl z politiky nakonec velmi unaven. Karel Schwarzenberg je v tomto ohledu silnější osobnost, nápor okolního světa zvládá, nepotřebuje se před ním uzavírat, mluví s kýmkoli vážně i nevážně v hospodě, stejně jako v klidu usne v parlamentu, když se mluví od věci.

Politika ho baví, nedělá ji kvůli tomu, aby se obohatil (na to má dost) či toužil ovládat druhé (na to je slušně vychovaný i psychicky zdravý). Netouží vystavovat na odiv svou osobu. Politiku si užívá nehledě na to, že sloužit veřejnosti považuje za věc cti. V tom je na české politické scéně naprosto výjimečný.

Když ho z politiky lid vyrazí, neurazí se, nebude nadávat na blbé Čechy, Moravany či Slezany, že ho nepochopili, jako to mají psychopaté, kterými se náš veřejný život hemží, kteří si pamatují sebemenší křivdu a nedokážou si připustit, že mohou jednoduše prohrát. Myslí si, že jsou geniální, a za jejich neúspěchem tedy musí stát nějaké temné síly.

Když kníže neuspěje, půjde dělat zase něco jiného a bude to dělat rovněž s chutí – nebude na Vysočině čekat na odvetu.

Odpor k čachrování

Co je knížeti cizí, jsou jakékoli zákulisní čachry a podlé, nečestné jednání. To mu je, řekl bych, až fyzicky odporné. Nechat použít k diskreditaci své sokyně materiály jakoby opsané z příruček StB a pak se jí ani nezastat a celou nechutnost ani neodsoudit, jako tomu bylo kdysi v kauze Olovo, je u Schwarzenberga nemyslitelné. Když se Schwarzenberg srazil v televizi s paní Bobošíkovou, která knížete zesměšňuje a uráží, tak ji neposlal kamsi, ale dvorně jí políbil ruku.

Co člověka snad nejvíc celá ta léta po Listopadu irituje, jsou ty tuny samolibosti, které se zde ve veřejném životě rozlézají. Schwarzenberg zná dobře své meze a dokáže si dělat ze sebe legraci, která nemá dokazovat, že je ve skutečnosti ještě více inteligentní, jako to je se Zemanovými bonmoty.

Schwarzenberg nepohrdá druhými a nemyslí si, že jsou nýmandi jenom proto, že snad nejsou s to pochopit jeho velikost.

Karel je cool

To je podle mne důvod, proč je Schwarzenberg oblíbený mezi mladými lidmi, často prvovoliči. Ve společnosti, na kterou útočí svět reklamy s představou, že je nutno být dokonalý, mladý a dravý, jinak to je na smyčku kolem krku, v době, kdy se v západní společnosti prohlubuje propast mezi generacemi, je úžasné, že tohoto starého muže volí především mladí lidé a důvěrně ho oslovují Karle. Chtějí totiž změnu, něco jiného, než co nám tady léta předvádějí politici odleva doprava.

Volba Schwarzenberga je vzpoura proti účelovosti jednání technokratů, kterým jde o co největší mocenský či hmotný zisk bez ohledu na okolnosti, vzpoura proti cynickému jednání, které je ochotno posvětit cokoliv, stejně jako znesvětit jakoukoli hodnotu.

Neměli bychom věřit pohádkám z 50. let, ve kterých je kníže vždy náfuka, zatímco zeman je bodrý chlapík z lidu, který je náš. V reálném životě a podobně i v dějinách to totiž bývá právě naopak.