Dle očekávání se mé návrhy úsporných opatření chvály od opozice a odborů nedočkaly. Slyším od nich pouze kritiku, žádnou alternativu však nenabízejí. Jejich „řešení“ spočívá v růstu tempa veřejného zadlužení a zvýšení současné spotřeby na úkor budoucí životní úrovně.
Nejsme v situaci počátku minulé dekády, kdy hospodářství České republiky i prakticky celého světa rostlo o mnoho procent ročně. V podstatě nebylo zapotřebí dělat vůbec nic a inkaso daní každoročně rostlo s vývojem ekonomiky. I v dobách bezprecedentního růstu však docházelo k vytváření stamiliardových deficitů a porušování vládních výdajových limitů. Dlouhodobé problémy stárnutí populace i změny její struktury, které se již nyní začaly projevovat, nikdo neřešil. Pokusy o konsolidaci veřejných financí potom rozvrátila hospodářská krize, jejíž příčiny ležely mimo hranice naší republiky.
Když jsme v roce 2011 provedli úsporná opatření v objemu 70 mld. Kč, aby schodek státního rozpočtu nepřekročil 200 mld. Kč, přirovnal jsem to k rozcvičce oproti tomu, co nás čeká v letech 2013 a 2014. Pokud někdo přisoudil vládním krokům nálepku „tupých škrtů“, pak se musí smířit s tím, že teď přijdou „škrty ostré“. Svědčí o tom návrhy na zrušení několika desítek státních úřadů a fondů, které neúměrně zvyšují provozní náklady státu.
Úsporná opatření jsem koncipoval tak, aby se jejich dopad rozprostřel na celou populaci. Nelze vynechat žádnou skupinu, ani OSVČ, ani vysokopříjmové poplatníky. Zároveň nehodlám podlomit konkurenceschopnost našich zaměstnavatelů, zvláště vývozců. Požadavky na zvýšení již nejvyšších vedlejších nákladů práce v Evropě či větší zdanění podniků jednoznačně odmítám. Takové kroky vždy dopadají na zaměstnance nebo spotřebitele.
Také se stavím proti odkládání, či dokonce rušení reformních kroků v oblasti důchodového systému či zdravotnictví. Ty provádíme s cílem dlouhodobě stabilizovat veřejné finance. Ano, opt out sice krátkodobě způsobí určitý výpadek příjmů ve státním rozpočtu, navýší ale celkový objem povinného pojistného, rozloží rizika a dlouhodobě sníží nároky na průběžný pilíř. Tato vláda se totiž snaží přicházet s dlouhodobými řešeními, která, na rozdíl od záměrů socialistů a odborů, překračují horizont volebního období.
Argument, že vládní úspory budou brzdit ekonomiku, opomíjí několik zásadních faktorů. Předně, i po jejich prosazení budeme stále dosahovat nemalého strukturálního deficitu na úrovni 1–2 procent HDP. To znamená, že veřejné finance budou stále dodávat umělé růstové steroidy do ekonomiky v tomto rozsahu i přes meziroční restrikci. Ekonomika tak bude „na práškách“, i když v mnohem menším rozsahu. Dále: malá, proexportně založená ekonomika je závislá na zahraniční poptávce. Podpora hospodářství prostřednictvím stimulace domácí poptávky je proto málo efektivní. Vláda předloží prorůstová opatření, která budou cílená na zaměstnanost a podporu exportu, nikoli na spotřebu importu.
Stát nemá jiné prostředky než daně svých občanů. Doba se zásadně změnila, čelíme výzvám, které si ještě před pěti lety nikdo neuměl představit. Proto také musíme relativizovat některé ideologické „mantry“ a především přestat přifukovat životní úroveň na dluh, ať již v oblasti sociálních výdajů, nebo v oblasti daňových úlev. Musíme dokázat, že z odvykací kúry neustoupíme. Pokud budeme ozdravný proces oddalovat, jednou přijde mnohem drastičtější a patrně nám jej bude diktovat Mezinárodní měnový fond.
Miroslav Kalousek, ministr financí za TOP 09
Na občany se valí další vlna drsných vládních opatření, protože státní zadlužení se znovu dostává za hranice původních optimistických plánů. Bude třeba vyškrtat skoro 24 miliard korun, aby schodek státního rozpočtu nevystoupal ke 130 miliardám.
Vláda nepřímo potvrdila, že podstatný problém spočívá v daňové reformě, kterou spustil ministr Miroslav Kalousek roku 2008 a za těch pět let připravila rozpočty o půl bilionu korun. Eroze daňové reformy začala odmítnutím superhrubé daně, podvodného triku, který měl předstírat, že sazby klesly na 15 procent pro všechny. Ve skutečnosti tam klesly jen sazby těch opravdu nejbohatších, kteří mohli využít i stropů sociálního a zdravotního pojištění. Nyní přišla na řadu úvaha o obnově progresivní daňové sazby.
Zatím nevíme, co přesně má Nečasova vláda na mysli a zda to není jen další vějička na voliče, ale jistotu máme jinde. Tou hlavní skupinou, která má znovu zaplatit chyby vlády, jsou rodiny s dětmi, senioři, lidé s nižšími příjmy, všichni ti, kdo nejsou schopni na škrty nějak reagovat. Pokud však Nečasova vláda opravdu přistoupí ke zmrazení důchodů a zvýšení DPH, poruší sliby, které dala občanům, a zatáhne nás hlouběji do řecké spirály. Pokles příjmů povede k dalšímu poklesu poptávky, k dalšímu oslabení ekonomiky, a tedy i k nižšímu daňovému výnosu.
Chudší lidé nemohou pomoci rozpočtu, když je ekonomika dole. Jejich spotřeba je nejcitlivější na změny příjmů. Už učebnice základního kurzu ekonomie upozorňuje na to, že nízkopříjmové skupiny obyvatelstva mají největší sklon ke spotřebě, takže představují kanál pro opačný zásah, stimulaci ekonomiky. Zato snižování daní pro bohaté je kontraproduktivní, protože peníze navíc přesunou do úspor. Když však ty bohatší trochu víc zdaním, rozpočtu to pomůže a na poptávce to prakticky není vidět.
Peníze unikají i jinudy. Vedle obnovy progresivní daně je na místě zrušení stropu pro zdravotní pojištění, neboť nemá žádné věcné opodstatnění. Podstatně víc by přineslo zvýšení či zrušení stropu pro sociální pojištění.
Zato zvyšování dolní sazby DPH je opravdu špatný nápad. Dosáhne jen toho, že lidé vyrazí nakupovat do zahraničí, kde zůstává nižší sazba DPH na 10 procentech. Neznamená to, že na DPH se nedá vydělat, ale nedá se toho dosáhnout zvyšováním nižší sazby. Z hlediska státního rozpočtu by bylo mnohem užitečnější zvednout o jedno dvě procenta základní sazbu DPH, neboť jde do oblasti dlouhodobější spotřeby. Tato sazba by přitom byla srovnatelná se zahraničím.
Sahat na důchody, to je holé neštěstí. Zcela to podlomí jakoukoliv důvěru občanů ke státu. K tomu, že dlouhodobě platí pravidla. Hospodářská politika nesmí působit výběrově tak, že se soustředí jen na jeden cíl, na fiskální stabilizaci. Má tři další stejně důležité cíle – hospodářský růst, zaměstnanost (jako součást snahy udržet sociální soudržnost) a kontrolu inflace.
Nedůvěryhodné jsou Nečasovy výzvy ke zvýšení čerpání z evropských fondů, když ponechá na svých místech lidi, kteří to opakovaně nedokázali. Pochybné jsou také úvahy o podpoře exportu, když tam, kde se ho odehrává nejvíc, na evropském vnitřním trhu, vláda svou blokační politikou ohrožuje zájmy našich exportérů. Jistě, víc by se toho mělo vyvážet i na vzdálenější trhy, ale to chce trpělivou dlouhodobou práci, kterou zatím není nikde vidět.
Máme tedy platit účty za vládu, která na své chyby přichází pozdě a nahrazuje je opatřeními, která škodí jinak.
Bohuslav Sobotka, předseda ČSSD
Mladá fronta DNES, 6. 3. 2012, Rubrika: Titulní strana, str. 1
