Kalousek: Necháme vydělat české domácnosti

Dobrý večer, vítejte u Interview ČT24. Ještě donedávna se většina z nás o české státní dluhopisy moc nezajímala a možná ani o nich moc nevěděla a ani to není nic divného, když většinu stejně skoupily pojišťovny a banky, což se ale mění, jak jste možná i zaregistrovali z našeho vysílání. Ministerstvo financí nabídne další emisi dluhopisů pro občany. A naším dnešním hostem v Interview ČT24 je Miroslav Kalousek, ministr financí a 1. místopředseda TOP 09. Přeji vám dobrý večer do Poslanecké sněmovny, pane ministře.

Hezký podvečer, děkuji za pozvání.

S jakými očekávání tedy dluhopisy nabídnete teď lidem?

Tak my máme za sebou tu pilotní emisi z loňského podzima, kdy jsme chtěli vyzkoušet zájem veřejnosti. Ta myšlenka byla jednoduchá. Pokud na refinancování českého státního dluhu slušně vydělávají, jak jste sám řekl, pojišťovny a banky, vidí v tom dobrou investiční příležitost, proč taky na tom nenechat vydělat nebo poskytnout tuto investiční příležitost českým domácnostem? Vyzkoušeli jsme to loni na podzim pilotním projektem, ten zájem byl mimořádně veliký, předčil dokonce naše očekávání. Prodali jsme zhruba 20 miliard, za 20 miliard dluhopisů více než 33 tisícům lidí. Co mě zvlášť potěšilo, že největší počet těch držitelů jsou střadatelé kolem sta tisíc. Takže to skutečně měří na tu střádavou nižší a střední třídu. A protože ta pilotní emise byla úspěšná, tak do té doby, dokud bude mít česká veřejnost zájem, tak jí chceme jednou za půl roku nabídnout emisi zhruba v tomto objemu, to znamená 20 miliard korun, jednou v červnu, podruhé v prosinci. A letos jsme oproti těm třem produktům, které jsme nabízeli loni na podzim, tak jsme nabídli ještě čtvrtý, kde chci nabídnout odpovědné střední třídě, odpovědnému střádalovi, který se obává, že mu jeho úspory znehodnotí inflace. Tak mu chci nabídnout takzvaný protiinflační dluhopis. Bude to v zásadě jediný produkt, kde má stoprocentně garantováno, že ať bude inflace jakákoliv, tak reálná hodnota jeho peněz zůstane stejná. Bude mu vždy připsán úrok ve výši inflace a ten bude ihned reinvestován.

Teď je otázka, jestli ten drobný střádal se k tomu dostane, protože při té pilotní emisi se po dluhopisech, když to použiju lidově řečeno, tak se jenom zaprášilo. Očekáváte to teď stejně?

Dostali se, dostali se, i při té pilotní emisi se dostali drobní střádalové, znovu říkám, největší počet byli střádalové kolem sta tisíc, takže se dostali. Koneckonců ta emise se bude opakovat u každého půlroku, a tyto protiinflační dluhopisy, těmi míříme skutečně jenom na občany. To znamená, může si to koupit pouze fyzická osoba, nemůže si to koupit žádná instituce kromě občanského sdružení fyzických osob. A je to také jediný produkt, kde jsme to právě zastropovali. To znamená, maximální nákup může být 5 milionů korun, víc jedné fyzické osobě neprodáme právě proto, aby to ty velký nevykoupili těm malým.

To je v tom, to je v tom jednom typu dluhopisů, u těch dalších, když se podíváme zase do minulosti, tak vy jste říkal, že samozřejmě velkou část skoupili drobní střadatelé, tak se ale taky dostali velcí investoři. Teď to bude taky tak?

Upřímně řečeno, těch velkých investorů nebylo ani 4 procenta. To znamená, nebyl tam žádný exces, který by nás nutil nějakým způsobem regulovat nebo stanovit nějaký strop. Samozřejmě pokud by se to během, během praxe vyskytlo, tak bysme nějak upravili podmínky, ale teď nevidíme žádný důvod k tomu, abychom ty podmínky upravili.

To sice ne, ale tam spousta novinářů vám vyčítala, že se k tomu dostaly třeba i neziskové organizace napojené na příjmy z hazardu a podobně.

Neziskových organizací, pane redaktore, byla 1,8 procenta z toho celkového objemu. Takže těžko se dá mluvit o nějaké masivním nákupu neziskovými organizacemi a nejsem si úplně jist, zda každá nezisková organizace, byť samozřejmě nemohu vyloučit jeden nebo dva excesy, to o čem vy mluvíte, ale rozhodně se nemohlo jednat o masový jev.

Proč se vlastně dluhopisů nenabídne víc?

Je, výpůjční potřeba České republiky je zhruba 225 miliard korun ročně, protože se tím nefinancuje pouze deficit, ale také se tím financují splátky jistin starých dluhopisů. Takže ta struktura, kde si půjčujeme, je potřeba diverzifikovat, něco si půjčujeme na domácím kapitálovém trhu, něco si kupujeme na zahraničních kapitálových trzích a dřív do mého nástupu na ministerstvo financí se jiná praxe nepraktikovala. Ono je to totiž nejrychlejší a nejjednodušší, ty retailové dluhopisy jsou poměrně velmi pracné. Ale je to zase příležitost i pro české domácnosti. To znamená z těch 220, 230 miliard výpůjční potřeby zhruba 40 miliard nasměrovat vůči domácnostem, se nám zdá být tím správným mixem.

Nechám stranou debaty o úrocích, jestli byly moc štědře nastaveny, či nikoli, protože na to se dá podívat samozřejmě z několika úhlů pohledu. Ale jedna taková v podstatě vychytávka, když je nominální cena toho dluhopisu jedna koruna, pak se daň zaokrouhlí nebo zmizí. To je v pořádku podle vás, to mi ministerstvo financí rovnou dává návod, jak postupovat třeba i jinak?

To ne, je to přesně podle zákona. Výška, cena jednoho, chceme-li mít reinvestiční dluhopisy, tak cena jednoho dluhopisu těžko může být větší než jedna koruna. Protože pokud se zavážeme, že váš výnos, který bude třeba 142 korun, budeme reinvestovat, no, tak je potřeba, aby ta nominální hodnota byla co nejnižší. Potom je to přesně podle zákona, vám sice vzniká daňová povinnost, ale zaokrouhluje se směrem dolů. To znamená...

To sice ano, ale stát tím pádem přichází o peníze, o nějakých, kolik, 15 procent?

No, upřímně řečeno, nepřichází o nic, protože kdyby tam ta daňová povinnost byla reálná, museli bychom zase tu cenu dluhopisů nebo tu vnitřní úrokové marže nastavit o něco víc, aby o ty dluhopisy vůbec byl zájem, aby lidi zajímalo si je koupit. Takže tam k žádné ztrátě nedochází.

Ještě jedna věc k dluhopisům, proč nejdete cestou dlouhodobých dluhopisů se splatností třeba, třeba 20 let?

Ty prodáváme na kapitálovém trhu. Na kapitálovém trhu prodáváme deseti, dvacetileté dluhopisy, dokonce v roce 2007, když nebylo ještě po krizi ani památky, tak jsem zkusil, zda kapitálové trhy věří tomu, že ještě za 50 let bude Česká republika. A prodali jsme nějaké padesátileté dluhopisy, skutečně jsme je prodali tenkrát. Dneska, obávám se, že stav na trzích je takový, že bych si to netroufl. Ale prodáváme-li dluhopisy pro domácnosti, tak se nám delší doba než těch 5 až 7 let nezdá rozumná, protože každý chápe nebo každý si nemůže být jist, jestli náhodou tu likviditu opravdu nebude potřebovat 10 nebo 20 let. Proto také u těch pěti i sedmiletých protiinflačních dluhopisů nabízíme, že kdykoliv bez poplatků a sankcí odprodáme, tedy pardon, odprodáme, odkoupíme ty dluhopisy zpátky. Samozřejmě že s nižší... u těch pětiletých s nižším úrokovým výnosem. Ale u těch protiinflačních, které vydáváme na 7 let, tak po 18 měsících je nám můžete kdykoliv prodat zpátky, my vám připíšeme vaší tu inflační hodnotu, aby ty peníze měly stejnou reálnou hodnotu a odkoupíme je třeba po dvou nebo po třech letech, jak si budete přát.

Tak a když tady teď mluvíme o financování potřeba státu, tak jaké je vysvětlení, pane ministře, toho, že podle Českého statistického úřadu hospodaření státu, jeho deficit za loňský rok byl 3,9 procenta, což jste v podstatě naplnili plán pro rok 2013 a je potřeba říct, že zpomalila ekonomika a že se nepodařilo vybrat tolik peněz, kolik jste plánovali?

Kdybych byl populista, tak bych se teď bil v prsa a řekl: podívejte se, my jsme plán dohnali a předehnali a konsolidační úsilí vlády dopadlo...

Ale to já bych vás nenechal jen takhle asi říct, pane ministře.

... dopadlo lépe. Já to neříkám, já naopak říkám: na tom čísle je jenom velmi málo pozitivního. Konsolidační úsilí vlády mířilo na 3,7 procenta deficitu veřejných rozpočtů vůči HDP. To, že to skončilo na 3,1, nikoliv na 3,7, je dáno tím, že jiné veřejné rozpočty než ty, které vláda ovládá jako státní rozpočet a státní fondy, zejména tedy místní rozpočty, rozpočty samospráv, rozpočty příspěvkových organizací a veřejných vysokých škol, investovali z vlastních zdrojů méně než rozpočtovali. A protože investovali z vlastních zdrojů méně, než rozpočtovali, tak logicky se utratilo méně veřejných peněz, nicméně nebylo to způsobeno konsolidačním úsilím vlády, ale nižší investiční aktivitou těch nevládních rozpočtů, což není úplně dobrá zpráva, protože těch zhruba 15 miliard investičních aktivit v ekonomice chybělo. Takže není tady, není tady...

A jak se to teď projeví, pardon, že vám do toho skáču, jak se to teď projeví na dalších krocích vlády? To se znovu vrátíme k těm dříve dohodnutým schodkům?

No, samozřejmě konsolidační úsilí vlády zůstává stejné. To znamená, pro rok 2013 míříme na 2,9, protože...

Tomu sice rozumím, ale jak teď vysvětlit lidem, že je potřeba další desítky miliard úspor, zvedání daní, když jste v podstatě překročili svoje cíle tímhle?

Ale my jsme je nepřekročili. Já znovu odpovídám, že konsolidační úsilí vlády dopadlo skutečně na těch 3,7 a ty peníze, které nebyla proinvestovány, byly vlastní zdroje těch místních rozpočtů. To nebyly státní prostředky. Kdyby se neutratily státní prostředky, tak jsme ty, tak jsme ty cíle skutečně překročili. Ale oni se utratily vlastní příjmy obcí, příspěvkových organizací, krajů, veřejných vysokých škol. To znamená, nebylo to zásluhou vlády a pokud ty rozpočty budou investovat tolik, kolik... je to jenom odložená spotřeba, to není úspora, tak by naopak hrozilo, že deficit veřejných rozpočtů by byl větší. To znamená, konsolidační...

Jinými slovy, vám to může příští rok nebo tento rok ulítnou zase opačným směrem.

Ne, nemůže, protože my s tím počítáme, nicméně konsolidační úsilí vlády tedy musí mířit na minimálně na těch 2,9.

Vy jste byl včera na jednání evropských ministrů financí, skoro dvacetihodinovém. Přiblížili jste se, pane ministře, nějaké dohodě na posílení bankovní regulace?

Tak podle mého názoru jsme v podstatě hotovi, protože přes nesouhlasná stanoviska celé řady států, z nichž na začátku jsem to nesouhlasné stanovisko prezentoval i já vůči návrhu komise, tak ten text se výrazně posunul. Posunul se už tak, že například pro Českou republiku je přijatelný a je přijatelný pro všechny státy, které měly výhrady, ať už to bylo Švédsko nebo Bulharsko nebo Lucembursko. A v podstatě jediný, kdo zůstal se svými výhradami ještě osamocen, je pan ministr Osborne ze Spojeného království. A nemůžu říct, že jsme úplně všem jeho výhradám včera rozuměli. Plus ten text se posunul během toho jednání takovým způsobem, že i komise si musela vzít čas na to, zda je všechno v technickém a právním souladu tak, jak včera vypadala ta dohoda. Takže ji musíme dokončit na příštím Ekofinu, ale vážně...

A problémem, kterým, který v tuhle chvíli je, co zbývá dál překonat?

Vážně už bych v tom viděl jenom spíše formalitu, protože znovu říkám, s výjimkou Spojeného království jsme s tím textem všichni spokojeni. Já bych asi měl trochu přiblížit, byť je to velmi složitá materie, tak bych měl trochu přiblížit, o co se jedná. Je to směrnice, která má garantovat větší stabilitu finančního trhu v Evropské unii. To znamená dát nějaká společná pravidla, nějaká kritéria, které musí splňovat každá finanční instituce, spořitelna, banka, aby byla bezpečná pro své klienty. To znamená, musí mít nějakou minimální kapitálovou přiměřenost. A je tam také definováno, jací regulátoři a jak dohlížejí na obezřetné a bezpečné chování těch finančních institucí. A tady nebylo nesmírně důležité pro Českou republiku, pro nás tohle byl klíčový problém, aby vzhledem k tomu, že 99 procent bankovního sektoru na území České republiky jsou dceřiné společnosti zahraničních matek, tak pro mě bylo naprosto klíčové, abych vyjednal takovou pozici pro domácího regulátora, tedy pro Českou národní banku, aby ten domácí regulátor měl dostatek pravomocí k tomu, aby nařídil nějaké chování těm zahraničním dcerám, které u nás jsou, za předpokladu, že to regulátor toho domácího státu neudělá. A aby ten domácí regulátor, tedy ten náš regulátor měl v té věci poslední slovo. Tak totiž ten počáteční, počáteční návrh komise nebyl.

Jinými slovy, ta matka si nebude moci s tou dcerou v České republice dělat, co chce, jestli tomu správně rozumím.

Regulátor... ani matka ani regulátor toho domovského státu, říká se tomu host home issues, to znamená, který regulátor tahá, má jaké pravomoce a povedlo se vyjednat takové pravomoce pro domácího regulátora jak z hlediska kapitálového přiměřenosti, tak z hlediska likvidity, že nemusíme mít obavy, že budeme přihlížet nějakému neobezřetnému chování a nebudeme moci zakročit. Česká národní banka bude mít dostatek nástrojů k tomu, aby zakročit mohla a to je to klíčové. Další velký problém byl v tom, že z důvodů, které podle mě zůstaly nevysloveny, byť je chápu, tak také návrh celé, návrh komise podporovaný celou řadou států, nechtěl dovolit, aby domácí regulátor nastavil přísnější pravidla, než stanovuje ta směrnice. A já jsem patřil k těm, který říkali: ano, chápeme, že musí být nějaká minimální, minimální bezpečná hranice těch kritérií, ale proč nařizovat také strop? Chce-li domácí regulátor nařídit přísnější, například kapitálová přiměřenost bude všade muset být minimálně 9 procent, ale pokud v nějaké zemi, třeba ve Švédsku domácí regulátor bude mít pocit, že chce nařídit 13, tak by neměl mít, tak by neměl... tak by mu nemělo být bráněno, aby to nařídil. Tak to se také podařilo vyjednat a teď jsem docela spokojen.

Samozřejmě teď ještě...

Ale trvalo to 20, trvalo to 20 hodin.

Ještě nic není také podepsáno a ještě to bude předmětem další schůzky, ale jedna věc, která s tím souvisí, tohle je v podstatě reakce, kdy jsme mluvili o zasedání Ekofinu, to je reakce na rok 2008, na bankovní krizi. Když přejdeme dál na hospodářskou situaci některých států, tak čeští poslanci včera odsunuli rozhodnutí, jestli se připojíme ke smlouvě o Evropském stabilizačním mechanismu, což je fond, který v podstatě nahrazuje nynější EFSF. Země, které platí eurem, tak kdyby se ocitly v problémech, tak by mohly dostat podporu až 500 miliard eur. Co můžeme získat, pokud přistoupíme k tomuhle?

Tak upřímně řečeno, je to poněkud virtuální, protože my hlasujeme o tom, co se nás bude týkat jedině v okamžiku, kdy vstoupíme do eurozóny a přijmeme euro. Což není aktualita několika příštích let, rozhodně ne za doby mandátu této vlády. Nicméně myslím si, že odhlasovat bychom to měli, je to prostě společně odsouhlasený text všech 27 států a ty státy, které tedy jsou členy eurozóny, tak tím získávají jednak povinnost do toho záchranného fondu poměrně dost zaplatit. Kdyby se to týkalo nás, tak by to aktuálně znamenalo zaplatit asi 40 miliard v hotových prostředcích a k tomu zhruba 100 miliard garantovat, že bychom ještě doplatili, kdyby bylo potřeba, to znamená 40 v hotovosti a 100 v garancích. Ale znamená to také tedy jistotu, že když se ocitnu v nouzi, že když se ocitnu ve velkých problémech, tak z tohoto Evropského stabilizačního mechanismu je mi, je mi pomoženo.

No, dobře, ale tak to když si ukážeme třeba na případu Slovinska, tak tam to úplně moc nefunguje.

Teď vám nerozumím, se přiznám.

Slovinci jsou také v problémech, budou muset nalít teď do ekonomiky asi 400 milionů eur a nikdo z Evropy jim moc pomáhat nechce do jejich bankovního sektoru, že by dal peníze.

Slovinci budou, já nevím, jestli budou muset požádat o zahraniční pomoc, to v téhle situaci zatím není. Budou-li potřebovat Slovinci sanovat bilance svých bank a nebudou jim na to patřit národní zdroje, pak se pravděpodobně o tu mezinárodní pomoc obrátí. V tuhle chvíli to ESM ještě neexistuje, teď se o něm hlasuje o tom Evropském stabilizačním mechanismu.

Rozumím, ale je to ESM, které nahrazuje EFSF.

Nicméně a teď já opravdu nechci spekulovat, nechci, aby se zítra v nějakých novinách napsalo, že český ministr financí říká, že si Slovinci požádají o zahraniční pomoc. Já to nevím, prosím pěkně. To znamená, spekulujme, kdyby jakákoliv země teď se ocitla v problémech, kde musí žádat o zahraniční pomoc, požádala by standardním způsobem a s pravděpodobností hraničící s jistotou by se na její stabilizaci podílel Mezinárodní měnový fond, EFSF dnes existující tedy evropský a nejsou vyloučeny ani bilaterální půjčky jiných partnerů.

A vy si dokážete třeba v budoucnu představit si tu situaci, že by opravdu nastala, že bychom byli třeba už členem eurozóny a že by přišel požadavek, protože v té smlouvě už na začátku je stanoveno, že se zavazujeme do 7 dnů poskytnout těch 40 miliard a pak v podstatě bez jakékoli horní hranice ta částka může šplhat dál.

Ona není bez jakékoliv horní hranice, je to vypočítáme na jednotlivé státy...

Zatím.

... podle hrubého domácího produktu dominantně, pak ještě podle nějakých kritérií. Nezlobte se, že teď přesně nemám ta čísla v hlavě. Každý stát má nějaký závazek tam přispět a tím také pro ten stát vzniká právo z toho čerpat pomoc, pokud tu pomoc nezbytně bude potřebovat. Samozřejmě ta pomoc je vždycky vratná. Ten ESM bude jakýsi prioritní věřitel. To znamená, ty splátky jemu musí být spláceny s výjimkou Mezinárodnímu fondu dříve než komukoliv jinému. Takže to neznamená, že ty peníze jsou tam nenávratně ztraceny. Prostě ty země tam mají svůj podíl v tom fondu.

Tak pojďme ještě skončit jednou věcí, která se týká České republiky a které byly plné zejména hospodářské noviny,. Podle nich jste zrušil, pane ministře, výsledky kontroly nehospodárnosti Ústavního soudu. V oficiálním rozhodnutí podle novinářů píšete, že kontroloři vykonali svoji práci nestranně, profesionálně a poctivě. Proč jste ji tedy zrušil?

Protože vznikla velká polemika o tom, jestli ministerstvo financí má, nebo nemá právo v rámci zákonu o veřejnost právní kontrola kontrolovat i takzvané prioritní kapitoly, které musí být nezávislé, to znamená, ani vláda jim nesmí definitivně stanovit rozpočet, to smí jenom Poslanecká sněmovna, to je Ústavní soud, NKÚ, Poslanecká sněmovna a Senát. A když veřejnost právní kontrola ministerstva financí do Ústavního soudu přišla, tak pan předseda Rychetský písemně se ohradil, že je přesvědčen, že to není v souladu s ústavou. Nicméně shodli jsme se, že kontrola jakákoliv je vždycky dobrý, dobrý zpětný, dobrá zpětná vazba pro kvalitní řízení. Takže ona proběhla, podle mě proběhla zcela objektivně a správně. Jenže kdyby doběhla a ten proces doběhl až do konce, tak se muselo souhlasit s tím, že předáme ten kontrolní protokol Finančnímu úřadu v Brně a ten by vyměřil nějakou, nevím jakou, ale poměrně...

A to se nesmí, to se nesmí, to je na tom nezávislost Ústavního soudu dnes špatně, že v podstatě by neprošla běžnou kontrolou hospodaření?

To se samozřejmě smí, tak by také ten proces normálně doběhl, finanční úřad by vyměřil Ústavnímu soudu pokutu, řekněme, 10 milionů korun, no, a já jsem si teď uměl představit tu diskusi, která by možná běžela i ve vaší televizi a v Hospodářských novinách zcela určitě, jaká je to zvůle výkonné moci vůči nezávislosti Ústavního soudu, jak tou pokutou, kterou budou muset zaplatit z rozpočtových prostředků, protože jiné nemají, ochromíme činnost Ústavního soudu. Tak buď bysme jim potom tu pokutu museli odpustit, nebo bysme ji museli dát zvláštní dotaci na zaplacení té pokuty, anebo by ji skutečně museli zaplatit a pak by nemohli v tom rozsahu vykonávat svojí činnost, kterou dělají jako Ústavní soud. Nic z toho mi nepřišlo šťastné.

No, dobře, ale tak teď jste zadal podnět možná k tomu, aby se zase rozeběhla debata, jestli tímhle si nechcete třeba naklonit, já nevím, Ústavní soud v okamžiku, kdy bude probírat spoustu vašich reforem.

To v žádném případě, jako opravdu si nemyslím, že ústavní soudci byli tak mravně pokleslí, že za jednu nevyměřenou pokutu by rozhodovali jinak, než kdyby byla vyměřena. To prostě, kdo je z tohohle podezírá, tak já tedy opravdu ne.

Tam šlo o to v té kontrole, že se zpochybňovala morální, morální integrita některých soudců, že používali dvě auta najednou a podobně, že jeli z Jihlavy do Prahy 500 kilometrů třeba, tak.

Otázka, otázka je, co je účetní chyba a co je mravní integrita, to já bych si nedovolil soudit. Rozhodně jsme tam nenalezli nic, co by zavdálo příčinou k podnětu orgánu činným v trestním řízení. To znamená, jediný možný konec toho procesu byla finanční sankce rozpočtové organizaci, rozpočtové organizaci placené státem. To znamená, ten stát by vlastně sám sobě dal pokutu, na kterou by potom zase Ústavnímu soudu musel poskytnout dotaci, aby jí ten Ústavní soud mohl zaplatit, protože jinak by byla omezena jeho činnost. Chápejte, že prostě tohle nemělo jiné rozumné východisko než říct panu předsedovi Ústavního soudu: ten kontrolní protokol máte, nepochybuji o tom, že v rámci své kompetence si tam dáte do pořádku sám i bez pokuty, jsem přesvědčen, že jsem rozhodl správně.

Pane ministře, jenom jedna věc. Brněnský krajský soud dostal pokutu 2 miliardy, a jestli se nemýlím, tak takhle jste nepostupovali třeba v případě Nejvyššího soudu taky.

Víte, za prvé nesmíte plést dohromady situaci, kdy pokuta již byla vyměřená a žádá se o prominutí, což byl případ Nejvyššího soudu. A za druhé Nejvyšší soud není samostatná rozpočtová kapitola prioritního typu. Nejvyšší soud...

Já vím, ale my tady mluvíme o ohrožení nezávislosti soudu.

Ano, Nejvyšší soud je financovat z rozpočtové kapitoly ministerstva spravedlnosti. To znamená, nemůže být sporu o tom, že kontrola ministerstva financí v rozpočtové kapitoly ministerstva spravedlnosti je v souladu s ústavou a se všemi právními předpisy. Jestliže předseda Ústavního soudu tvrdí, že kontrola v rozpočtové kapitole Ústavního soudu je v rozporu s ústavou, kdo jsem já, abych se hádal s předsedou Ústavního soudu, co je a co není ústavní?

Tak i ústavní právníci to totiž zpochybnili v tuhle chvíli, to co vlastně řekl předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, proto se na to ptám.

Znáte nějaké, znáte nějaké dva právníky se stejným názorem?

Neznám, proto se divím tomu, že jste dal, že jste dal hned na názor jednoho.

Já si prostě... ne, prostě co se týče rozpočtových pravidel, pokládám se za větší autoritu, než je pan předseda Ústavního soudu, co se týče ústavního práva, pokládám pana předsedu Ústavního soudu za větší autoritu, než jsem já nebo vy. To prostě vyplývá z jeho pozice.

Byť je to sporné tedy. Miroslav Kalousek, ministr financí a 1. místopředseda TOP 09, děkuju vám za odpovědi, na shledanou.

Děkuju za pozvání.