Kalousek anihilátor

Návrhy ministra financí na rušení rozličných státních fondů jsou překvapivě rozumné. Ze dvou zásadních důvodů. Výrazně ušetří a výrazně omezí korupční prostor. Ano, jde o „drobné“ (dvanáct miliard je procento rozpočtu), ale každá kalkulace se skládá z malých položek.

Od skončení privatizace je čím dál těžší masivně a přitom nepozorovaně vykrádat veřejné statky. Největší peníze se dají získat na velikých veřejných zakázkách, územním plánování a stavbách ve velkých městech (Mazánek by mohl vyprávět) a nijak ohromující, leč stálé příjmy se dají vydojit z polostátních firem a zvláštních „fondů“ – úřadů, které mimo ministerstva a pod malým dohledem rozdělují ročně desítky miliard (Michálek s Knetigem už něco vyprávěli).

Státní správa je košatá a nové úřady raději zřizuje než ruší. Ostatně funguje tak i byznys: přibývá lidí, úseků i departmentů, aby čas od času manažeři-řezníci většinu postradatelného zrušili. Málokdo pochybuje, že zažíváme finančně krušné roky, proto je redukce úřadů namístě, i když si můžeme být jisti, že proti anihilaci každého fondu či ústavu se objeví desítka „neprůstřelných“ argumentů. Racionálně vzato není důvodu, proč by Státní fond životního prostředí neměl vést jeden z náměstků ministra, stejně jako fond dopravní infrastruktury. A jakkoli se třeba u Úřadu na ochranu osobních údajů lze přít, zda může nezávisle dohlížet na chod vnitra, bude-li jeho součástí, u Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu či zemědělského intervenčního fondu (K čemu je vůbec máme?Aproč jsou dva?) je taková pře legrační. Můžeme upřímně věřit lidem ve vedení fondů, že svou práci dělají lépe než jiní ministerští úředníci – ale ušetřených jedenáct miliard je zatraceně silný argument.