Jílek: Mobily byly při povodni k nezaplacení

Dokázal jste si ve chvíli, kdy to všechno začalo, představit rozsah katastrofy?

V neděli 6. července ještě ne. Vyrazil jsem v triku a kraťasech na Vysokou na jednání o Schubertově kapli a kolem druhé hodiny mi volal šéf hasičů Zdeněk Wiesner, že už na třech místech okresu je na řekách třetí povodňový stupeň a zda má vyhlásit povodňový stav. Řekl jsem mu, ať na třetí hodinu svolá povodňový štáb, a jel jsem do Šumperka. Jak jsem projížděl kolem Moravy, voda už přeskakovala přes mostky. To jsem v životě neviděl. Bylo jasné, že je zle.

Jak jste monitorovali situaci?

V noci na pondělí nám hlásili starostové, kde je jaký stav, a místy to vypadalo neuvěřitelně. Šéfka povodí třeba reagovala: To není možné, tam je přece trať a dělá hráz! V pondělí 7. července v šest ráno přiletěl z Olomouce vrtulník a ve třech jsme letěli obhlédnout region. Nejdřív nahoru po Moravě, pak na horní tok Desné a nakonec po Moravě na jižní hranici okresu. Při pohledu dolů jsem si uvědomil, jak byli dříve obyvatelé moudří. Původní vesnice stály mimo dosah vody, teprve ve dvacátých letech 20. století se začalo stavět i v místech, které zasáhly v letech 1897 až 1905 tři velké povodně.

Jaké jste v té době měli spojení?

Telefonické spojení postupně vypadávalo, zbývaly mobily a ty mělo tehdy jen málo lidí. Měl jsem k dispozici jeden z prvních typů. Byl velký jak poloviční cihla, proto se mu tak i říkalo. Stál přes dvacet tisíc korun. Do kapsy se nevešel, nosil jsem ho v ruce. V době povodní se sem vozily mobily z celé republiky. Myslím, že moravské povodňové štáby všechny vykoupily. Zjistili jsme, že v takové krizi jsou jej iným prostředkem, který funguje. Dnes už mají všichni starostové havarijní mobily, které fungují i v případě výpadku zbytku sítě.

Co všechno povodňový štáb zajišťoval?

Koordinoval vyprošťování lidí vrtulníkem a pontony, zásobování. Šumperské pekárně jsme zajistili agregát, aby mohla péct. Taky jsme třeba řešili, jak se dostat do vysílače na Háji a dodat tam agregát, aby se udrželo mobilní spojení. Fungoval už jen na bateriích a ty vydržely jen 24 hodin.

Kdy jste se poprvé dostal domů do Králce?

Teprve ve čtvrtek. Do té doby byl Králec odříznutý. Jinak jsem pořád chodil spát na pár hodin do své kanceláře na okresním úřadu, celý den jsem trávil na štábu v sídle hasičů. Velký úspěch měly u hasičů dva plechy buchet, které upekla moje žena a poslala jim je.

Jaký byl pro vás nejdramatičtější moment povodní?

V Sudkově lidé v pondělí odmítali evakuaci vrtulníkem. Argumentovali, že tam často bývala voda a že jsou zvyklí. V noci pak volali o pomoc, že voda dál stoupá a že jsou na střechách. To už ale vrtulník letět nemohl. Museli za nimi hasiči na pontonech a zbytečně pracně je dostávali ze střech do bezpečí.

Jak dlouho povodňový štáb zasedal?

Deset dní pracoval nepřetržitě, pak už se scházel jen jednou za den nebo za dva dny, podle toho, jak bylo potřeba. Když opadla voda, začala ta těžší část naší práce: náprava hlavních škod. Týden se člověk vyhecuje, pracuje v euforii, ale pak únava dopadne s plnou silou. Navštívil jsem všechna postižená místa. Zděšení jsem si nepřipouštěl.

Co nejvíc chybělo?

Na severu okresu, kde voda proletěla a zanechala za sebou spoušť, chyběl hlavně kámen na opravu břehů a cest, na jihu, kde voda zůstala stát a vytvořila rybník, zase chyběly čisticí a dezinfekční prostředky. Všude chyběly lopaty, kolečka a taky popelnice, které ve velkém uplavaly. Proto jeden z nejcennějších darů byl kamion popelnic, který poslala brněnská primátorka.

Překvapilo vás něco?

Třeba rychlost, s jakou energetici provizorně postavili sloupy a natahali vedení, aby mohla být obnovena dodávka elektřiny. Někdy bylo nutné být ale hodně ostrý. Třeba když nám ředitel rozvodných závodů v Zábřehu oznámil, že budou muset vypnout ve městě rozvodnu, protože bude brzy zatopená. Řekl jsem mu hodně ostře, že tomu musí zabránit, protože Šumperk i se širokým okolím by byl takových čtrnáct dnů bez elektřiny. Pytle s pískem a čerpadla tomu nakonec zabránily.

Naštvalo vás něco?

Spíš jsem byl znechucený z lidí, kteří, ačkoliv nebyli nijak povodní postiženi, se stavěli do fronty na humanitární pomoc. Po povodni mě mírně naštvaly České dráhy. Když jsem totiž potřeboval třeba nějakému ministrovi nebo jeho náměstkovi vysvětlit rozsah katastrofy, stačilo ho vzít na nádraží do Loučné, kde uprostřed kolejiště trčel vagon až po nápravu zasypaný naplaveným štěrkem. A České dráhy ho pak rozřezaly a odvezly. Byla to škoda, mohl tam ještě nějakou dobu zůstat jako symbol.