Česko se rozhodlo provést skutečnou revoluci v náhradní rodinné péči. A revoluci se vším všudy, tedy i s velmi rychlým zrušením kojeneckých ústavů a dalších zařízení. Heslo zní: Všechny děti do rodin! Velké změny se chystají bez veřejné i odborné diskuse. Nebudou však s vaničkou kojeňáků vylity i potřeby dětí?
Kojeneckými ústavy projdou dva tisíce dětí ročně. Kritici jsou přesvědčeni, že pokud novorozenci a batoleti chybí celodenní kontakt s jedinou osobou, kterou má pro sebe, dotýká se jí, dumlá a vnímá její teplo a hlas, výsledek je nevyhnutelný: deprivace neboli nedostatečné uspokojení duševních potřeb. Citově spálené dítě zamrzne a roztávat začne až v náhradní rodině. Může však být již pozdě. Proto patří co nejdříve do rodiny, navrhuje ministerstvo práce a sociálních věcí ve své nové strategii ochrany dětí. Děti do tří let byměly přestat žít v kolektivních zařízeních už od roku 2014. Místo ústavu rovnou zamíří na přechodnou dobu k pěstounům, kteří jim sice možná nedají jméno, ale postarají se o ně, dokud se nenajde náhradní rodina.
I když autoři plánu připouštějí, že ústavy prodělaly v posledních letech velké změny, dětem v nich hmotně nic nechybí a stále více připomínají rodinné prostředí, ministr Jaromír Drábek má jasno: Musíme upřednostnit rodinné prostředí.
Stoupenci změny vidí kojenecké ústavy a dětské domovy velmi kriticky. Podle nich jsou hlavní příčinou poškození dítěte. Totéž tvrdí i hlasy ze zahraničí, jimž se hrubě nelíbí česká péče o děti. Výbor pro práva dítěte při OSN a Mezinárodní organizace pěstounské péče tlačí na úplné zrušení ústavů a podobně jako v případě klecových lůžek českému státu nezbývá než kapitulovat.
„Čím víc dětí mimo ústav, tím líp. Nikdo však nemůže říkat, že péče v ústavech a kojeňácích je paušálně poškozovala. Prosil bych, aby byl k takové debatě přizván rodič, který si vzal z ústavu dítě do náhradní rodinné péče, nebo rodič, jemuž v takovém zařízení pečují o dítě s postižením,“ odmítá kritiku lékař Pavel Biskup, ředitel dětského domova ve Stránčicích u Prahy. „Spousta našich zaměstnanců si bere děti do náhradní rodinné péče, sestry přilnou k dítěti a je jim fuk, má-li dítě nějaké zdravotní postižení. Máme tady vynikající pracovnici, která si vzala chlapečka bez nožičky, máme sestru, která si vzala dítě s psychickými problémy,“ hájí kvalitu dnešní péče.
Přesto je debata dosti vyostřená. Ústavy jsou označovány za relikt komunistických 50. let, za „Gottwaldovy domovy“. Ředitelé a ředitelky si museli vyslechnout obvinění, že jsou placeni podle počtu dětí ve svých zařízeních, a proto je schválně nepředávají dostatečně rychle do náhradní péče.
„To je nesmysl, dítě je u nás vždy z rozhodnutí soudu nebo se souhlasem rodičů,“ namítá Biskup. Vadí mu také, že český stát prošustroval deset let. Jako viceprezident českého výboru UNICEF byl na Valném shromáždění OSN v roce 2002 u prvních debat o odklonu od ústavní péče v Česku. Celou dobu se nic nedělo. A náhle mají ústavy skončit.
„Začíná se od konce, rušením ústavů, aniž bychom měli jedinou novou pěstounskou rodinu. V Norsku transformace trvala 20 let,“ říká ředitelka dětského domova v Kladně Hana Gabrielová.
Je jasné, že obě skupiny se nemusí. Odborníky z kojeneckých ústavů a domovů nikdo nezve na semináře, takže starý a nový způsob péče nenacházejí společnou řeč. „Cítíme jako nefér, když se nám předhazují škodlivé účinky ústavní péče na malé děti. Vždyť právě studie českých odborníků o psychické deprivaci a subdeprivaci získaly světové uznání. Tohle si profesor Matějček a další klasikové nezasloužili,“ říká Biskup.
„Žiju jenom pro děti,“ říká mi zdravotní sestra v dětském domově v Kladně. Je výrazně mateřský typ, v péči o odložené děti se střídá s třemi dalšími, jiné „tety“ nemají na oddělení přístup.
„Všude ve zdravotnictví se nosí košile upnuté ke krku, ale u nás mají sestry barevné domácí oblečení, jež usnadňuje úzký kontakt pečující osoby a dítěte a navozuje pocit domácího prostředí,“ říká Hana Gabrielová. To moc chladně a „gottwaldovsky“ nevypadá. V ústavu nabízejí malou bytovou jednotku rodičům, kteří si na sebe zvykají s dítětem určeným k adopci nebo k pěstounské péči. Další bytová jednotka je pro matky v nouzi, znejistělé ve vlastní mateřské roli, a pro matky, které zůstaly na dítě samy. Pomoc jde i k lidem, kteří se nedokážou vyrovnat s narozením postiženého dítěte. Pro děti v ústavu je nachystáno klidné prostředí, stálý personál, kolečko tří až čtyř sloužících sester se nemění. Děti s perspektivou pobytu v zařízení delšího než několik měsíců žijí v bytech. Tam mají svou „tetu“, svůj pokoj, hračky, osobní věci, vše je jako v rodině.
„Má smysl během dvou let experimentovat s něčím, co pak nepůjde vrátit? Jestli jednou zrušíte zařízení, nikdo to už nedá dohromady, lidé odejdou, najdou si jinou životní náplň a za patnáct dvacet let se nás třeba budou ptát: Proč jste to zrušili?“ říká Biskup. Jeho stránčický domov ve vysokém procentu pečuje o děti s těžkým zdravotním handicapem a je vyhledáván rodiči, kteří už nemají sílu sami o děti pečovat.
Dítě poznamenané odmítnutím matky a nechtěným porodem je mimořádně ohrožené. Celé těhotenství vnímalo, že je něco v nepořádku. „Prvotní úlohou odborné péče je utlumit dopady odmítnutí. Bazální stimulací, rehabilitací a dalšími individuálními terapeutickými postupy dítěti navozujeme pozitivní ladění. Souběžně další pracovníci připravují dítě na předání náhradním rodičům, případně doprovázejí rodiče biologické, kompletují informace o dítěti,“ říká Gabrielová.
To vše teď bude úkol pěstounů. „Bude dost neurologů, dětských psychologů, psychiatrů, fyzioterapeutů, logopedů, protetiků, kteří jim pomohou? Už teď je jich nedostatek,“ říká Biskup. Na profesionální pěstouny má být převedena veškerá odpovědnost za zdravotní stav dítěte, včetně očkování, prohlídek a speciálních ošetřovacích technik.
„Dokážou pěstouni přebírat děti, s jakými máme co do činění my? V dětském domově školního typu, kde jsem několik let pracovala, jsme měli holčičku, která předtím žila pět let zavřená v chlívku, nebo sourozence – děti drogových dealerů – které jsme vyhrabali doslova z hromady odpadků. To jsou silně traumatizované děti,“ říká Gabrielová.
Hlavní svár starého a nového systému se v současné době točí okolo dětí od narození do tří let. „Podle mě takové děti do pěstounské péče na přechodnou dobu vůbec nepatří,“ říká ředitelka kladenského domova. Stoupenci změny si pochopitelně myslí pravý opak.
Laicky mě napadá, že bude-li pěstoun na přechodnou dobu kvalitní, musí si nutně se svěřeným dítětem vytvořit „rodičovský“ vztah. Přilnou k sobě, ale pokud bude dítě určeno k adopci, musí pěstoun později začít vzniklý vztah bořit.
Nebylo by proto lepší, aby právně volné dítě k pěstounům nechodilo a raději se urychlil proces, jak je předat cílové rodině? Jinak si při pozdějším předávání odžije úplně stejné poranění, jaké zažilo při odmítnutí biologickou matkou. Časem získá pocit, že nebylo dost dobré, aby v náhradní rodině, myšleno pěstounské, zůstalo.
„Když jsme si vezli dceru z kojeneckého ústavu, měla některé následky ústavní péče, ale ty doma rychle vymizely. A vezli jsme ji do lepšího. Moc si však nedovedu představit, že bych ji brala z rodiny, v níž by měla první mámu a tátu a bylo jim dobře. Asi by to bylo jako při té záměně miminek v porodnici,“ říká třicetiletá matka adoptivního dítěte.
A neodradí nutnost „odevzdávat“ další a další děti ty citlivější pěstouny? Nezůstanou jen ti „průmysloví“, kteří způsobí dětem podobnou deprivaci, jakou údajně získávají v kolektivním zařízení, jen skrytější, takže ji nikdo hned nepozná?
Marie Hodková z Centra pro náhradní rodinnou péči v Litoměřicích říká, že odborníci vidí tuto otázku tak půl na půl. „Stoupenci transformace jsou samozřejmě optimističtější a myslí si, že to budou mít děti u pěstounů lepší,“ dodává.
Transformační plán je prezentován zřetelně idealisticky – pěstounů bude dost a ještě zvládnou naučit děti pozitivnímu vztahu k biologickým rodičům (kteří je často týrali, opustili či jinak zranili). Ředitel ministerského odboru rodiny a dávkových systémů Miloslav Macela považuje za reálné, že v roce 2014 nebude v Česku jediné ohrožené dítě.
„Z výzkumu víme, že i sebelépe prosperující společnost vykazuje jedno ohrožené dítě na sto tisíc obyvatel. Navíc společenské uznání pěstounů je u nás stále spíše slabé,“ říká Gabrielová. „Vychovat 500 nových pěstounských rodin je totéž jako 50 tisíc rodin. Nikdo neví, zda to bude stačit,“ přidává se ředitel stránčického domova.
Změna bude i v tom, že lidé v Česku dosud brali osvojení či pěstounství jako celoživotní poslání, ne jako profesi. Být rodičem za peníze je něco jiného. „Pokud se komercionalita přenese do péče o děti, je to zhouba, kterou budeme sklízet ve svém stáří,“ varuje Biskup.
Ústavy zjevně nejsou tak zlé a pěstounská péče není tak samospasitelná, jak míní „revolucionáři“. Jejich netrpělivost je však pochopitelná, s problémem se desítky let nic nedělalo.
Proti: Ústavy se o kojence starají profesionálně.
Pro: Péči mají, ale vztah k jediné osobě postrádají.
Proti: Pěstouni nezvládnou děti s handicapem.
Pro: Odborníci rodinu proškolí a budou dohlížet.
Proti: Pěstouni si budou brát děti pro peníze.
Pro: Lidé se špatnou motivací neprojdou výběrem.
Proti: Pěstouni se později odmítnou dětí vzdát.
Pro: Nebude to lehké, ale v zahraničí to funguje.
Proti: Pěstounů nebude dost.
Pro: Podpoříme rodiny, všechny ohrožené děti nepůjdou k pěstounům. Navíc zaberou kampaně.
Proti: Budovy 34 ústavů získají developeři.
Pro: Ústavy jsou majetkem kraje, ten rozhodne.
Proti: Na přeměnu ústavů je krátká doba.
Pro: Rychlost je nutná, jinak se nic nestane.
Proti: Dítě se bude stěhovat z rodiny do rodiny.
Pro: Stěhují se i mezi ústavy. A zahraniční zkušenost není špatná, v Anglii se stěhuje jen 7 procent dětí.
Proti: Ztráta vazby s pěstounem je horší než ústav.
Pro: Kojenec musí mít vztah s osobou, která o něj pečuje. Na změnu rodiny si zvykne.
Proti: Pěstouni budou dražší než ústavy.
Pro: Jedno dítě v kojeneckém ústavu stojí 35 tisíc korun měsíčně, pěstouni přijdou na míň.
Mladá fronta DNES, 20. 1. 2012, Rubrika: Publicistika, str. 12
