V textu Kdo vlastně vede hon na úspěšné (HN 23. července) se Jiří Paroubek zamýšlel nad nevolí, kterou vzbuzuje plán ČSSD znovuzavést daňovou progresi. Snad z nepozornosti byl v článku zcela zamlžen rozdíl mezi pojmy sazba daně a výše daně. Pokud se předsedův přítel – americký manažer – zděsil představy, že by platil stejné daně jako uklízečka, nelze se divit. Buď se lekl, že by uklízečka brala stejný plat jako on, nebo by bral manažer stejně jako uklízečka. Ve Spojených státech se pod pojmem rovná daň předpokládá skutečně stejná výše daně, nikoli stejná procentní sazba...
Pojďme ale k té progresi: její obnovení v našem daňovém systému je v podstatě nemožné. Zejména proto, že je stále přítomna. Odečitatelná položka v rozsahu, který naše legislativa umožňuje, zajišťuje, aby lidé s podprůměrnými příjmy platili daň velmi nízkou nebo dokonce nulovou. Totéž nelze říci o systémech, které mají několik různých sazeb daně. Vyšší sazby pro ty, co vydělávají nejvíce. Takový systém přímo vyzývá k tomu, aby bohatší danili své příjmy v zahraničí. Kdo na tom bude tratit? Přece domácí rozpočet! A myšlenka znovuzavedení společného zdanění manželů? Ta je při současném systému jedné sazby daně a vysokého odpočtu na nepracující manželku či manžela zbytečná.
Odstranění progrese způsobené více daňovými sazbami je jedním z nejprogresivnějších kroků, které byly pro rozvoj naší ekonomiky uskutečněny. Likvidovat ho je úvaha lichá. Mělo by jít o jednu z oblastí, kde se pro dobro věci dokážou hráči politického spektra shodnout a povznést se nad svoji stranickou legitimaci.
