Heger: Zavedeme žebříčky nemocnic

Porovnat, jak polykají prášky Češi a jak Norové či Japonci, není žádný problém. Statistik, které pracují s celostátními průměry, je k dispozici celá řada. Naproti tomu to, jak se léčí v rámci samotného Česka, se nesleduje prakticky vůbec. Rozklíčovat, proč přesně jde na zdraví pražského pacienta každoročně téměř o třetinu více než na léčbu člověka z Karlových Varů, nyní neumí nikdo. „Nevíme, kolik se kde předepisuje léků a ani kolik se kde dělá operací žlučníku. Víme jen to, kolik to stojí. Musíme to začít sledovat,“ říká ministr zdravotnictví Leoš Heger (TOP 09). Rozdílné náklady podle něj totiž jasně ukazují, že jsou kraje, kde se pacienti dostávají k péči hůř než jinde. Kontrolovat se však nebude jen počet výkonů, ale také kvalita péče. Na konci roku mají vyjít první oficiální žebříčky nemocnic.

Zdá se, že to, k jaké léčbě se člověk dostane, závisí především na tom, kde bydlí. Jak to, že jsou ve zdravotnictví takové rozdíly, aniž by to někdo řešil?

Srovnávání nákladů na pojištěnce se v jednotlivých krajích už dlouho nedělalo. Data se občas objevovala v devadesátých letech, pak se ale parametr úplně přestal publikovat. My se k němu teď vracíme a zjišťujeme, že náklady na léčbu se v jednotlivých krajích opravdu liší.

Pojišťovny většinou odmítají, že by někoho v přístupu k péči diskriminovaly, a odbývají to tím, že například v P raze mají hodně starých, a tím pádem nemocnějších pacientů nebo že do Prahy jezdí lidé na drahé výkony z celé republiky.

Ne, tak to není, my jsme s tím takto počítali. Data jsou očištěná od vlivu věku a zároveň zohledňují pohyb pacientů. Neukazuje to tak, za kolik se kde dělá, ale za kolik se kde spotřebovává. Pokud tedy jede někdo z Libereckého kraje na operaci do Prahy, tak se náklady přeúčtují zpět do Libereckého kraje.

Je tedy možné jasně říct, že zatímco v P raze je péče nadbytek, tak například obyvatelé Karlovarska jsou na tom hůř?

Vypovídá to opravdu o tom, že se lidé v levných krajích dostávají k drahým výkonům hůře. Nedá se však tak jednoduše interpretovat, k čemu to vede. Vysvětlení může být dvojí. Buď je v levných krajích péče opravdu málo, nebo se jí v drahých krajích dělá naopak zbytečně moc a je neefektivní. Tam, kde je hodně nemocnic či lékařů, je často chování takové, že se poskytují i zbytné výkony.

Proč tedy nesrovnáte namísto nákladů přímo to, kolik léků ve kterém kraji lidé dostávají a na kolik vyšetření či operací chodí?

To je trochu problém. My máme zprůměrovaná data za celou republiku, takže si jednoduše můžeme najít, kolik se tady podává Statinů (léků na cholesterol), a porovnat si to třeba s Anglií či Polskem. Na mikroúrovni se to však nesleduje.

Stejně tak nevíme, kolik se kde dělá jakých výkonů. Známe jen náklady na to, kolik jde třeba do nemocnic nebo do léčeben. Musíme to ale začít sledovat. Zdravotním pojišťovnám v legislativě nařídíme, aby zveřejňovaly, co se ve kterém segmentu péče dělá přímo po krajích.

Takže bude možné srovnat, kde jsou pacienti léčeni méně a naopak?

Ano, právě připravujeme větší počet výkonů, u nichž se začnou počty v přepočtu na sto tisíc obyvatel zjišťovat. Tím zjistíme objem poskytované péče a budeme moci řešit, proč je někde menší nebo větší. Tam, kde se ukáže větší počet operací žlučníku, budeme zkoumat, jestli se nedělají zbytečně často. Tam, kde bude vysoký počet rehabilitací, můžeme zkoumat, jestli to zařízení nenasává příliš mnoho pacientů. My bychom rádi nikde úroveň nesnižovali, na druhou stranu přístup musí být pro všechny rovnocenný.

Neměly by tedy zdravotní pojišťovny utrácet za stejnou péči stejně bez ohledu na bydliště pacienta?

Měly. Chceme jim dát nově takovou povinnost do zákona. Pojišťovny budou muset garantovat rovný přístup ke každému typu péče a sledovat to regionálně. Ty rozdíly mohou být v nějakém rozmezí, ale nemohou být například v poměru jedna ku dvěma.

Rozdíly však nejsou jen v tom, kolik se toho kde dělá, ale také v samotném způsobu léčby. Vy už dlouho slibujete, že vydáte první oficiální žebříčky kvality nemocnic. Jak jste s tím daleko?

Už máme připravený soubor indikátorů, které by se měly sledovat. Jsou to třeba pády z postele, proleženiny, infekce nebo pooperační komplikace. Teď to ještě finalizujeme přímo s lidmi z terénu, protože nastavit to je tak trochu umění. Aby to bylo vypovídající, pacienti se musí klasifikovat. V nemocnici, kde mají těžší případy, je logicky více komplikací.

Budete sledovat i úmrtí? Lékaři se tomu často brání s tím, že to je neporovnatelné.

Zařadili jsme tam mortalitu u mozkové příhody. Právě proto, aby to bylo srovnatelné, ale budeme pracovat s jednotnou věkovou skupinou pacientů. Třeba od padesáti do sedmdesáti let. Protože u mladých lidí nebo naopak u devadesátníků už to nebývá typický průběh, a bylo by to zkreslené.

Kdy žebříčky vyjdou?

Před koncem tohoto roku chceme vydat srovnání fakultních nemocnic. Na tom si otestujeme tu metodiku, a pokud to bude věrohodné, nařídíme plošný sběr těchto dat zákonem a začneme takto sledovat všechny nemocnice. Zároveň ale plánujeme už příští rok srovnat také specializovaná centra.

To asi vyvolá nesouhlas. Například onkologové svá centra poměřovat úplně odmítají. Setkali jsme se s tím, když jsme sestavovali žebříčky Hospodářských novin. Zatímco v jiných oborech přednostové a primáři kliniky dokázali hodnotit, tady všichni tvrdili, že onkologie se dělá všude stejně dobře.

Půjde o to, abychom společně sestavili vhodná kritéria. Protože v některých odbornostech je už jakýsi systém hodnocení připraven - třeba v kardiochirurgii. Až se to rozšíří, uvalíme povinnost sbírat údaje o kvalitě na všechny. Výsledky budou užitečné pro každého, kdo řídí nějaké zařízení. Když budou dobré, může být management spokojen, když ne, má alespoň dobrý nástroj, kterým přesvědčí lékaře k nutným změnám. A jen tak můžeme rozdíly v léčbě postupně stírat.