Heger: Léčím se půstem. Doporučuji

O těžce nemocné se pojišťovny budou prát. Nová komise určí, za jakou léčbu se ještě vyplatí utrácet. A pacienti si z lékáren nebudou nosit celá balení, ale přesné dávky léků. Těmito náměty, jak změnit svůj resort, se nyní zabývá ministr zdravotnictví LEOŠ HEGER (TOP 09). Obdobím nedostatku chce zdravotníky provést politik, který sám dobrovolně hladoví.

Věří ministr zdravotnictví v alternativní medicínu?

Každá nemoc je vždy složená ze dvou půlek - z vážného onemocnění, které má nějaký tělesný podklad, a pak z celkového naladění organismu. I toto naladění je docela důležité. Řadu alternativních praktik neodsuzuji, vedou lidi alespoň ke zdravému způsobu života. Já bych třeba každému vřele doporučoval prožít si nějaký ostřejší půst. Je to obrovské osvěžení, po kterém se cítíte velmi dobře.

Vy sám jste nějaký delší půst zkusil?

Pokoušel jsem se o to několikrát. Mám totiž problém s výdejem energie. Dá mi dost práce, abych nebyl jako sud.

A proč jste k hubnutí zvolil zrovna půst?

Přivedla mě k němu jóga. To bylo ještě v dobách studií, když se jóga považovala za zakázanou mystickou pavědu. Zkusil jsem si cvičení tělesná, duševní i očistná. Byla mezi nimi i pětidenní hladovka. Úplná. Byla to opravdu zajímavá zkušenost, chvílemi si sáhnete až na dno. Ale pak, když půst skončí, najednou vzkvetete. Z člověka, který nebyl schopen nic dělat a večer se jen plížil jako mátoha, se změníte v aktivní bytost. Najednou můžete všechno.

Ve svém okolí teď ale často spíše slýcháte, že nejde nic. Poslední dobou se taková reakce ozývá skoro po každém vašem návrhu.

No… ano. Zdravotnictví je velký systém a názory v něm jsou různé. Těžko se to reguluje a těžko se tu o něčem rozhoduje. Levá část politického spektra si obvykle představuje něco jiného než ta pravá.

Naposledy vám lékaři a lékárníci pohanili úsporný návrh, podle něhož by pacienti nedostávali celé balení léků, ale jen přesnou dávku léků v sáčku. V tomto případě šla ale kritika zleva i zprava. Proč jste se u odborníků setkal s nepochopením?

Je to zajímavá debata. Zvláštní totiž je, že zatímco někde ve světě vydávání přesných dávek léků jde, jinde ne. V Americe a ve Švýcarsku to mají, u nás to asi jen tak nezavedeme. Evropská unie totiž daleko přísněji reguluje trh.

EU to ale vysvětluje celkem logicky - nechce, aby se na trhu pohybovaly nebezpečné padělky.

Podle mého názoru se o tom ale stejně bude mluvit i na evropské úrovni. Všichni budeme nuceni hledat úspory a efektivitu. Léky jsou v úsporách dost důležité a je tam velký prostor, kde se dá šetřit.

Česko už ale nějaká úsporná opatření zavedlo. Lidé si třeba budou sami platit léky, které se v lékárnách dají sehnat i volně, bez receptu.

Ano.

A jen co se opatření zavedlo, začala se tato skupina léků rozšiřovat. Kolik léků si nakonec lidé zaplatí sami?

Bude jich několik stovek, přesné číslo nevím. Tuto skupinu jsme začali rozšiřovat hlavně kvůli spoluúčasti u banalit. Medicína se rychle rozvíjí, inflace běží a náklady rostou hlavně kvůli zvýšené DPH či platům. Příliv peněz se přitom zastavil. Takže pokud chceme mít peníze na léky na závažné choroby, třeba na roztroušenou sklerózu či onkologii, je volba celkem jasná - musíme ušetřit na levných lécích za pár korun.

Jenomže to by nesměl vystoupit ředitel VZP Pavel Horák a prohlásit, že by nejraději zavedl spoluúčast také u nejdražších léků. Mluvil o medikamentech na vzácné choroby, jako je hemofilie. To samozřejmě vzbudí vlnu odporu.

U hemofiliků se do spoluúčasti nepůjde. Léčba je zavedená a stabilní, hemofiliků navíc není mnoho. Je ale pravda, že u dalších vzácných chorob, jako jsou metabolické poruchy, kde se nové léky teprve objevují, se bude zvažovat, co ještě zaplatit. Bude se dělat kalkulace.

Co znamená, že se bude dělat kalkulace?

Léky na vzácné choroby jsou velmi drahé. Stojí astronomické částky jako pět, deset či patnáct milionů korun ročně na jednoho pacienta. A přínos není vždy jistý. Bude se muset vzít v úvahu, jak drahý je lék a pro kolik je lidí.

Takže pokud někdo onemocní metabolickou poruchou, bude mít smůlu jen proto, že tou nemocí trpí pouze hrstka lidí?

Budeme se na to muset podívat samozřejmě i z pohledu etického. Pokud člověk s metabolickou poruchou neužívá žádné léky, nastřádají se mu v mozku určité látky, zdegeneruje mu nervová soustava a ten člověk pak zemře. Nové léky pomáhají těmto lidem přežívat. Takže celé to bude celospolečenská záležitost, kam až můžeme jít a kde můžeme šetřit. Jednoznačná odpověď na to není, alespoň medicína ji určitě nemá.

Kdo tu odpověď nakonec dá a podle čeho se rozhodne?

Angličané už ji třeba dávno mají, jsou obecně daleko tvrdší než my. Určili si hranici a všechno, co je za ní, prostě neplatí.

A jak si tu hranici určili?

Asi dvacet let používají parametr, kterému se říká rok kvalitního života - QALY. Oceníte rok života, zvážíte ho kvalitou života a vyjde vám nějaký výsledek. Někomu třeba prodloužíte život léčením o rok. S tím, že jednou to bude rok stoprocentně kvalitního života a podruhé rok, během kterého bude pacient upoután na lůžko. To je rozdíl. Kromě toho se zkoumá množství pacientů, bere se v úvahu, jaký má určitá léčba přínos. Dostanete prostě jednoduchý žebříček a pak ty nejméně efektivní metody vyřadíte.

U čeho se dá předpokládat, že vyjde jako „efektivní", a s čím naopak budete mít problém?

Typická věc, která se dá označit za jednoznačně efektivní, jsou antibiotika na běžnou angínu. Dobrý účinek je prokázaný také u drahých léků na roztroušenou sklerózu. U onkologie to začíná být složitější, protože tam máme celou plejádu léčiv. Tam už se bude muset hledat, který lék je účinnější než jiný.

A to budou hledat doktoři?

Posoudit to budou muset panely, jakési komise, ve kterých budou lékaři, laici i politici. Sednou si a řeknou: prvních pět nejlepších věcí pustíme a zaplatíme, ty další budou muset počkat. Řada na ně dojde třeba příští rok, až bude víc peněz a efektivita se znovu přehodnotí. Komise se bude muset samozřejmě opírat o nějaké studie, které prokážou účinnost léčby.

Kdo tu komisi jmenuje?

Teprve na tom pracujeme. My potřebujeme, aby to mělo nějaký řád. Bude to definovat zákon. Pravděpodobně to ale bude něco podobného jako přístrojová komise, která tady už jednu dobu fungovala. Rozhodovala o tom, kam a kolik přístrojů se nakoupí. Bylo to dohodou mezi ministerstvem a pojišťovnami.

A co to obrátit a zkusit určit částku, kterou by měl dostat pacient u soudu, pokud mu nebyla poskytnuta léčba, na kterou měl nárok? Jaká by ta suma byla? Zabýváte se i tímto číslem? Třeba sociologové nedávno spočítali hodnotu života jednoho Čecha na 18,5 milionu.

To jsou jiné počty. Sociologové asi vycházeli z toho, jakou ekonomickou hodnotu člověk vyprodukuje. Jenomže zkoumat hodnotu života takto absolutně je velmi obtížné. Jak třeba chcete měřit hodnotu člověka, který je důchodce a nepracuje? Přitom každý se chová jinak - někdo se stará o vnoučata a jiný si jen užívá života. Podle mě to takto absolutně nejde.

Co dalšího v poslední době v českém zdravotnictví nejde?

Třeba donutit lékaře, aby předepisovali léky racionálněji. Teď je různě motivují farmaceutické firmy. Pak se také vedou dlouhé debaty o tom, jestli tady má být jedna pojišťovna řízená státem, anebo deset pojišťoven, které si vzájemně konkurují.

Pro kterou variantu jste vy?

Já chci pracovat se systémem, který už tady je. Změnu většinou ve skutečnosti nikdo nechce. Navíc pokud nemáte stoprocentní jistotu, že bude váš nový systém lepší a funkční, není dobré přicházet s revolucí.

Škoda že jste toto pravidlo neporadil svému stranickému kolegovi Drábkovi z ministerstva práce a sociálních věcí

(Směje se). To, co se děje v sociální správě, se během pár týdnů srovná…

Připravujete nový zákon o pojišťovnách. VZP by podle něho měla přijít o své exkluzivní postavení na trhu a bude moci zkrachovat jako kterákoli jiná pojišťovna. Právě teď to s ní přitom nevypadá dobře, rezervy má na pouhý den. Jak dlouho podle vás VZP v nových, tvrdších podmínkách vydrží?

Zrovna na poslední schůzi vlády jsme probírali pojistné plány. Je pravda, že VZP je v daleko větším riziku než ostatní pojišťovny. Přijímá méně než ostatní a vydává více. Že by ale mohla rovnou zmizet z trhu, to si nemyslím.

Proč je na tom ale tak zle? Ostatní pojišťovny přece prosperují, dokonce posílaly VZP peníze na záchranu.

Pravděpodobně to má víc příčin. VZP poškozuje třeba dnešní systém přerozdělení pojistného podle věku. Do budoucna to chceme upravit. Chceme, aby se pojišťovny nepraly jen o mladé a zdravé klienty, ale o nemocné. Tak je tomu v Nizozemsku. Pojišťovnám se tam vyplatí mít nemocné klienty, protože na nich získají daleko více peněz. Zrovna taková změna by VZP pomohla. Také chceme dát pojišťovnám více volnosti a odpovědnosti. Dneska si třeba vůbec nemohou určovat svou vlastní síť nemocnic. Jsou vázány jakousi politikou.

Bude to ale někdo kontrolovat? Co když se pojišťovny rozhodnou šetřit až příliš a omezí síš nemocnic natolik, že lidé v některých regionech zůstanou bez pomoci? Teď, když se mluví o rušení akutních lůžek v nemocnicích, je to ožehavé téma.

Nějaká ochrana tam bude - nový kontrolní orgán. Chceme ho nejen kvůli pacientům, ale i kvůli lékařům. Aby nebylo možné, že si lékař založí ordinaci, investuje do ní tři miliony a pojišťovna mu za rok řekne, že ho nepotřebuje. Jinak by doktoři utekli nebo by z toho byla válka. Musíme také zajistit, aby pojišťovny nespolupracovaly jen se svými známými nebo s tím, kdo má nějaký politický vliv. Musí si vybírat ty nejlepší lékaře a nemocnice.

To by přece měly dělat už dnes. Pokud to nedělají, jak to chcete zajistit?

To ano, ale nejsem si jistý, jestli to skutečně dělají. Dnes to prostě funguje tak, že si pojišťovny staví paláce a uzavírají smlouvy podle politických tendencí, a ne podle racionality.

Takže odpolitizujete správní rady? A platí stále váš plán, že management pojišťoven bude mít hmotnou odpovědnost?

Původně to v plánu bylo a stále se o tom vede diskuse, ale nakonec to asi nepůjde. Pojišťovny totiž nerozhodují samy, jejich rozhodování výrazně ovlivňuje stát. Hodně toho pojišťovnám diktuje: reguluje ceny, objem pojistného i pravidla hry. Pak nelze hodit na správní rady odpovědnost. Mohlo by se to ale udělat jinak - lidé, kteří sedí ve funkci a pobírají za to peníze, nebudou už peníze pobírat automaticky, ale budou vázaní na nějaký hospodářský výsledek.

Další téma, které vzbudilo v poslední době pozdvižení, byly plánované čekací lhůty. Podle poslední vyhlášky, kterou ministerstvo poslalo do připomínkového řízení, by se mělo na onkologické operace čekat až půl roku. Není to příliš? Jaký smysl dává taková lhůta u rakoviny?

To je nařízení od nás? Nejsem schopen říct, jak k tomu došlo, půjde ale o omyl. Pokud bude někde půlroční čekací doba, pak u věcí, které jsou chronického rázu, třeba u ortopedických operací. U onkologických operací se samozřejmě musí zareagovat rychle. Na operaci se půjde okamžitě.

Oproti původnímu plánu jste ale protáhli i čekání na ortopedické operace, třeba na endoprotézy by se podle této vyhlášky mělo čekat rok a půl. To je víc, než je současná praxe, kdy žádné maximální čekací lhůty nebyly.

To proto, že nastavit nárok pacienta je složitá věc. Rozhodně počítáme s tím, že jakmile se to uvede do praxe, dostaneme zpětnou vazbu od pacientů i nemocnic. Nemocnice budou říkat, že to nemůžou stihnout, pacienti se zase nebudou moci dočkat. Jde jen o nějaký rámcový nástin po dlouhém období, co tu nic takového nebylo. Ano, bude to snadný terč útoků. Pacientům, kteří se ale shodou okolností nemohou na operaci dostat, to poskytne oporu. Nikdo je nebude moct odstrkovat, budou stanovené sankce pro pojišťovny i nemocnice. Čekací doby se budou mezitím postupně upravovat.