Co obvykle děláte o půlnoci ze soboty na neděli?
Většinou spím. Každý den totiž chodím spát v půl jedenácté, protože denně vstávám v pět hodin ráno. Ale když jsme někam pozvaní, tak samozřejmě jdu spát později. Ale stejně vstanu v pět ráno.
Proč tak brzy? Je to proto, že jste ranní ptáče, nebo chcete dohlédnout na práce v zahradnictví nebo zemědělství?
Tady se vstává ráno. Lidi pracují od šesti, snažím se tam být také. Teď byly žně, ale kombajny vyjíždějí do polí později, až uschne rosa. Ale pak zase jezdí až do tmy.
Já jsem ranní ptáče, už když jsem chodil do školy, dělal jsem úkoly ráno. Také ráno mám na práci nejvíc klidu, nikdo mne neotravuje.
Jako třeba teď novináři…Po svých předcích jste zdědil pozemky, na kterých hospodaříte, dokonce vyrábíte i kysané zelí. Na kolika hektarech hospodaříte?
Na osmi stech hektarech, zčásti vlastních, zčásti pronajatých.
Dneska víří politické vody zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi. Vy jste ho podpořil. Očekáváte, že se teď opět do sněmovny ze Senátu vrátí?
Já mohu jen vyzývat senátory, aby zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi podepsali, a to jsem udělal. Vyzval jsem je, aby tuto věc podpořili, že je to dobré řešení i pro stát. Stát vydá třeba lesy, z kterých stejně nic nemá on, ale akciová společnost Lesy České republiky. A zisky z hospodaření v lesích nejdou do státního rozpočtu. Pozemky v intravilánech obcí jsou blokovány, s tím je potřeba také něco dělat, brzdí to další rozvoj měst a obcí.
Vydání nemovitostí, které patřily církvi, nebudí takové emoce. Ale s odporem se setkává hlavně finanční vyrovnání.
Financování církví je v současné době upraveno zákonem, který byl přijat po Únoru 1948. Tehdy byly totalitním státem církve zbaveny majetku a byly odkázány na příjmy ze státního rozpočtu. Ale stát tehdy počet duchovních reguloval a hradil jejich platy. Od roku 1989 stát počet duchovních nereguluje, a jak počet duchovních a církví roste, jde na ně víc peněz ze státního rozpočtu. Už dnes dosahuje příspěvek státu téměř jeden a půl miliardy ročně, přitom je dnes ze 32 registrovaných církví a náboženských společností financováno státem sedmnáct, ale po deseti letech registrace budou mít nárok na peníze i další. Hrozí, že za pár měsíců bude český stát platit Hnutí Hare Krišna a za dva roky i Ústředí muslimských obcí. Už ministr kultury Pavel Dostál si před lety povzdechl: kdybych peníze, kterými se dotuje církev, mohl dát do historických památek. Dlouhodobě na majetkovém vyrovnání s církvemi stát ušetří, protože za těch třicet let, po které bude církvím dávat finanční náhradu, by skoro stejnou částku vydal na církve, jejichž počet se pořád zvyšuje.
Ale proč tyto argumenty dostatečně hlasitě neříkala vláda, ministerstvo kultury a ministerstvo financí? Nepodcenily komunikaci s médii a veřejností?
To jistě. Ale na druhou stranu - on to nikdo nechce slyšet. Dřív přišli na náves bubeníci a vyhlásili všechno, co bylo třeba, ale dnes takhle komunikace nefunguje, všechno jde přes média, a ty zajímá kdejaká vražda nebo bouračka. Ale taková je doba.
Ale teď restituce církevního majetku zajímají všechny, protože proti nim vytáhla do boje opozice a učinila z něj ústřední heslo podzimních voleb, když zjistila, že většina veřejnosti je proti vracení majetku církvi, takže to levici přinese volební body. Není to tedy přece jen zajímavé téma pro média?
Ale z toho katastrofického pohledu, který do toho vnáší levice. Odpůrci zákona tvrdí, že tolik a tolik zaplatíme Vatikánu. Ale víte, co dává katolická církev v Čechách Vatikánu? Jednou ročně vyhlásí sbírku - Svatopetrský halíř - a její výtěžek se posílá do Vatikánu. To není tolik peněz. Ale z vracení majetku budou mít prospěch i ostatní, z hospodaření se budou opravovat památky, vzniknou nová pracovní místa, lesníci už se těší …Hodně peněz dává církev také do pomoci sociálně slabým. Například v Plzni je hospic, který spravuje církev.
Viděl jste billboardy sociální demokracie, které tak popudily církev?
Na silnici jsem si jich nevšiml, protože se na billboardy zásadně nekoukám, ale viděl jsem je v televizních zprávách. Nedivím se, že církve popudily. Já bych takovou kampaň nedělal.
Neobáváte se, že církevní restituce ovlivní krajské volby jako v minulosti zdravotní poplatky?
Ovlivní to maximálně na čtyři roky, na jedno volební období. Před čtyřmi roky byly hlavním tématem poplatky, a teď je platí všude a je ticho po pěšině.
Vy berete život s nadhledem. Dovedete si představit život bez politiky?
Dovedu, mám svůj vlastní život. Mám tři syny a čtyři vnoučata. Syn Jaroslav je svobodný a žije ve Francii, syn Filip žije ve Frankfurtu nad Mohanem, s dětmi chodí do české školy a mluví s nimi česky, syn Vladimír s rodinou a mým nejmladším vnukem Jaroslavem žije v Praze, ale v září se stěhuje k nám a převezme moje hospodářství.
Nepokazil vám Vaši reputaci a oblibu na Plzeňsku skandál kolem vydávání vaší stranické kolegyně, exministryně obrany Vlasty Parkanové?
Nikdo mi nic takového nedal najevo. V minulých krajských volbách jsem kandidoval do krajského zastupitelstva na 16. nevolitelném místě, chtěl jsem dělat na kandidátní listině jen jakési křoví. Podpora voličů mne vynesla na první místo.
Byl to důvod, proč jste se rozhodl kandidovat na Rokycansku do Senátu?
Rozhodl jsem se, když dosavadní senátor, kterého dobře znám, řekl, že už nebude kandidovat. Pak se rozhodl jinak a mně je to teď trapné. Asi bych do toho nešel, kdybych to věděl dřív. Nedá se nic dělat, už jsem v tom, ale nebudu dělat žádnou bojovou kampaň.
Takže žádná negativní kampaň očerňující všechny soupeře, jak je dnes obvyklé?
To není dobře, raději mluvím o lepší budoucnosti. Kdybych v ní nevěřil, tak nebudu dělat politiku. Člověk musí myslet na budoucnost. Kdybych na ni nemyslel, tak bych všechny pozemky prodal a jel si někam užívat. Ale já myslím na děti, to je moje budoucnost.
Rozhodl jste se, že ve volební kampani do Senátu budete navštěvovat lidi u nich doma. Nemáte strach, že politika a dokonce poslance vyženou od dveří?
Nemám, jsem zvyklý chodit mezi lidi.
Noviny psaly, že půjdete ze zámku v Křemicích do bytů obyčejných lidí. Bydlíte na zámku?
Zámek mám, ale ve špatném stavu, je tam dřevomorka, bydlet se v něm opravdu nedá. Dnes je tam staveniště, práce na třicet let. Počítám, že v něm oslavím své 106. narozeniny. V dobrém stavu je park, který je přístupný veřejnosti. O kousek dál mám rodinný domek, který stavěli rodiče v sedmdesátých letech.
parlamentnilisty.cz, 12. 8. 2012, Rubrika: Půlnoční rozhovor
