Vláda udělala důležitý krok k odstranění či alespoň zmírnění diskriminace menších měst a obcí. Schválila novelu zákona o rozpočtovém určení daní (zkratkou RUD), který má velkou šanci na to, že ho schválí parlament.
Dosavadní systém výrazně privileguje čtyři největší města Česka na úkor všech ostatních měst a obcí. Rozdíl v tom, kolik na jednoho obyvatele dostává ze sdílených daní Praha a kolik nejmenší obce, postrádá logiku a nemá v Evropě obdoby. Vládou schválený návrh nespravedlnost stávajícího systému zmírňuje a posouvá nás v tomto směru blíže k zemím, jako jsou Rakousko či Německo. Nikdo přitom nepopírá, že regionální centra potřebují na financování služeb, které nabízejí nejen svým obyvatelům, více prostředků. Spor se vedl o to, kolikrát více to má být. Kompromis, kterého jsme dosáhli, zaručuje i té nejmenší obci, že na jednoho svého obyvatele dostane namísto původních 6 800 minimálně 9 000 korun. Tím se přibližujeme k evropské úrovni rozdílu mezi hlavním městem a nejchudší obcí.
Zejména obce, které mají mezi 500 a 10 000 obyvateli, přitom tyhle prostředky opravdu zoufale potřebují. Nejde přitom ani tolik o často zmiňované spolufinancování projektů z fondů EU – o investicích, byť podpořených evropskými penězi, si totiž velká část obcí může nechat jen zdát. Jde o financování základních funkcí a potřeb, jako jsou školství, dopravní obslužnost, údržba majetku a samotný výkon samosprávy.
Velkým přínosem novely je i začlenění 12 miliard z národních dotačních programů. Namísto toho, aby starostové museli o tyto prostředky žádat, potýkat se s administrativou a spoléhat na libovůli ne vždy nestranných úředníků, mohou s těmito penězi předem počítat.
Novela RUD tak omezuje prostor pro korupci a klientelismus.
V rámci diskusí o rozpočtovém určení daní opakovaně zazníval názor, že obce by měly dostávat z výnosu daní peníze podle toho, kolik se jich na jejich katastru – zjednodušeně řečeno – vydělalo. Že systém by měl být motivační a nutit obce, aby vytvářely pracovní příležitosti. S degradací role obce na základní ekonomickou jednotku ale nemohu souhlasit. Obce plní celou řadu funkcí a to, že některé z nich nevynášejí, neznamená, že je nepotřebujeme a nemáme podporovat. Pokud by platilo „každému podle jeho zásluh“, dočkali bychom se nejspíš toho, že každá obec by se snažila na svém katastru mít vlastní miniaturní průmyslovou zónu, logistické centrum nebo alespoň malou fabričku. Když pominu ekonomickou nesmyslnost takového modelu a nerovné podmínky jednotlivých obcí (obec u D1 versus šumavská víska na hranicích národního parku), pak jsem přesvědčen, že to ani není v zájmu nás všech. Že potřebujeme oblasti, kde se nic nevyrábí, nepřeváží a neskladuje, a kam si naopak od toho všeho jedeme odpočinout.
Rozpočtové určení daní zkrátka nemůže mít jen „zásluhovou“ složku, ale podobně jako například penzijní systém i složku „solidární“.
Zásluhovost se přitom zohledňuje již dnes: vahou 1,5 procenta se do něj promítá počet zaměstnanců v katastru obce a do budoucna je určitě prostor pro zvýšení této motivační složky. Ekonomickou soběstačnost obcí pak chceme zvyšovat i jinak než vyšším podílem na daních – jednou z cest jsou cenové mapy, které by obcím umožnily diferencovat daň z nemovitosti podle lokality v rámci obce a které mají také motivační potenciál.
Mladá fronta DNES, 29. 5. 2012, Rubrika: Názory, str. 9
