Drábek: Nizozemci se dohodnou, my ne?

Nizozemská vláda dokončila v minulých dnech se zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů vyjednávání o rozsáhlých změnách v penzijním systému, promítnutí do legislativy je již jen technickou záležitostí. Přestože je tento penzijní systém jeden z nejstabilnějších v Evropě, ukazuje se, že ani on není zcela imunní proti trendu stárnutí populace. Zatímco v 50. letech pobíral muž v Nizozemsku po odchodu do důchodu penzi v průměru 14 let, nyní se tato doba prodloužila o více než polovinu na 23 let. A na to musí penzijní systémy reagovat.

Důchodový věk pro penzi od státu se prodlouží do roku 2020 ze současných 65 let na 66. Každých pět let se pak bude vyhodnocovat, zda je nutný další posun. Pro srovnání, v České republice dosáhneme v roce 2020 u mužů věkové hranice 63 let a 8 měsíců a u žen se dvěma dětmi 61 let a 8 měsíců.

Změny se nevyhnou ani zaměstnavatelskému systému. Doposud garantoval účastníkům příjem procentem ze mzdy a každoroční zvýšení minimálně o inflaci. Pokud v penzijních fondech na pokrytí penzí chyběly prostředky, zvýšily se jednoduše příspěvky zaměstnanců a zaměstnavatelů, aby deficit pokryly. Rychlé prodlužování věku dožití ale vytváří příliš vysoké deficity. A není možné neustále zvyšovat příspěvky. Penzijní příslib ze zaměstnavatelských fondů se proto fundamentálně změní – penze již nebude zaručeným procentem mzdy. Jinými slovy, prodlužování věku dožití se promítne buď v posunu věkové hranice, nebo ve výši důchodu.

Nutnost reakce na trend prodlužování života

Dohoda se zástupci zaměstnanců i zaměstnavatelů potvrdila, že v nizozemské společnosti je široce akceptována nutnost reakce na trend prodlužování lidského života. Je akceptována nutnost posunu věkové hranice pro nárok na důchod i oslabení vazby mezi výší mzdy a výší penze ze zaměstnavatelského fondu. Proč lze v Nizozemsku dojít ke konsenzu, a v Česku to nejde?

Svou roli hrají především kulturní rozdíly, Nizozemci jsou zvyklí, že se musí postarat hlavně vlastní iniciativou, na státní paternalismus se zde prostě nespoléhá. Svědčí o tom mimo jiné nízká míra nezaměstnanosti pod pěti procenty, vysoký podíl ekonomicky aktivních obyvatel nad 70 procent i velmi vysoký podíl zkrácených úvazků – raději dvě tři částečná zaměstnání než nic. Nizozemci také nediskutují, kdo se má do spoření na penzi zapojit, v jakém věku, zda dobrovolně či povinně apod. Společnost akceptuje, že automaticky s prvním zaměstnáním vstoupí prakticky každý do penzijního fondu a po celý život si na penzi přispívá. Nikoho nenapadne hovořit o novodobém nevolnictví nebo o vyvedení zdrojů potřebných na státní důchody. Obdobně, když ve Švédsku přesměrovali koncem devadesátých let 2,5 procenta pojistného do povinného spoření (z celkových 18,5 procenta, což je mimochodem mnohem nižší sazba než 28 procent v České republice), žádní politici nehovořili o tunelování průběžného systému, penzijní reforma byla stvrzena dohodou pěti nejsilnějších politických stran.

Čekání na konsenzus

V České republice patrně k podobnému konsenzu bohužel nedospějeme. Nemůžeme si ale dovolit na něj po 15 letech platonických diskusí nadále čekat. Názory demokratické opozice bereme v úvahu a chceme o penzijní reformě seriózně jednat. Nikdo od nás ale nemůže očekávat, že záměr vytvořit II. pilíř zcela opustíme a rezignujeme na dostatečné vytváření úspor na stáří.