Drábek: Něco jsem čekal, ale ne takový podraz

Na vazbu Vladimíra Šišky jste reagoval rezignací. Co vás po předchozích vyjádřeních o jeho jasné nevině přesvědčilo ke změně názoru? Nadcházející volby?

Tím impulzem bylo, že soudce rozhodl o vazbě. Seznal, že jsou pro ni závažné důvody. Byl omezen na svobodě, a to je zásadní zásah do lidských práv. Po indiciích distribuovaných salámovou metodou do médií si myslím, že je zapotřebí přijmout politickou odpovědnost. Bude jenom dobře, když se snad za pár měsíců ukáže, že se žádný trestný čin nestal.

Objevily se pochybnosti o kvalifikaci trestného činu – podplácení. Meritem tohoto trestného činu je obstarání věcí obecného zájmu. V tomto případě měl však státní úředník uplácet soukromou osobu, a ne naopak. Zároveň několik úředníků ministerstva tvrdí, že policie nedisponuje podstatnými informacemi o vývoji celého případu. Tedy například tím, že OKsystemu byla pár dní před podáním stížnosti na antimonopolní úřad, kterou napadl celou reformu ICT ministerstva, přiklepnuta zakázka. Jak to vnímáte?

Já se k tomu nechci v tuto chvíli vyjadřovat, mám zatím pramálo informací. Raději si počkám pár týdnů, protože určitě nějaké informace uniknou. Pan Šiška nevzal žádné peníze, nikomu nedal žádné peníze. To musím zdůraznit. Jde jen o to, že při obchodním vyjednávání řešil, zda je vhodné, aby náš velký dodavatel na nás podával podání k antimonopolnímu úřadu. Je možné a vhodné za takové situace pokračovat v obchodním vztahu? To, jestli je to trestný čin, skutečně nechám na posouzení soudce.

Policie může model podplácení postavit na tom, že se Šiška snažil zastavit šetření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), protože by se mohlo v reformě ICT něco korupčního nalézt. Neobáváte se toho, že při případném dalším šetření by se na něco podobného mohlo narazit?

Tato úvaha nemá opodstatnění, těch podání na ÚOHS bylo několik. Stažení podnětu ze strany OKsystemu by nezabránilo řízení na ÚOHS, tam jsou další podněty.

Jenže kdyby OKsystem svůj podnět stáhl, stížnost podnikatele Radima Jančury by mohla být zastavena jako neopodstatněná, protože není účastníkem řízení ani se neživí v sektoru IT. Tudíž by se nad tím konkrétním šetřením mohla zavřít voda a případná „šméčka“ by zůstala neodhalena…

Dobře, ale to řízení běží. Tam jde jen o to, že nějaký subjekt napadá něco, za co je placen ve své zakázce. Zdůrazňuji, že i kdyby došlo ke stažení podnětu OKsystemu, tak by to řízení běželo dál. Šlo jen o to, aby firma, která získá letos od ministerstva 150 milionů korun za správu některých systémů a dříve inkasovala 450 milionů korun, neříkala: Já dělám něco pro ministerstvo, ale ono je to celé špatně.

Když se podíváme na exponenciální křivku příjmů a bobtnající systém OKsystemu na ministerstvu za doby Vladimíra Špidly, Zdeňka Škromacha, Petra Nečase, nezavdává to zdání nadstandardních vztahů společnosti s některými úředníky?

Nechci o tom spekulovat. Pro mě situace, kdy dáváme skoro půl miliardy ročně monopolnímu dodavateli a ministerstvo musí skákat, jak si OKsystem píská, byla nepřijatelná. Proto jsem ten krok udělal. Ano, je možné, že to byl příliš odvážný krok, a kvůli tomu jsem musel skončit na ministerstvu. Nicméně jsem přesvědčen, že jsem udělal správně.

Hlavním argumentem reformy ICT služeb byla úspora. Kolik jste tedy podle vás státní kase ušetřili?

V letošním roce se jedná o částku, která dosahuje téměř 200 milionů korun. To je pro mě tak podstatná suma, že i když jsem věděl, že to s sebou ponese rizika, šel jsem do toho. A teď nemyslím, že dodavatel, který v minulých letech měl takový příjem z ministerstva a přišel o něj, si to nechá líbit. Mám na mysli rizika technická. Každý, kdo dělal záměnu informačního systému, ví, že způsobuje technické problémy a tak dále. Přesto jsem do toho rizika šel, protože jsme mohli ušetřené peníze použít například na podporu zdravotně postižených.

Náměstek Vladimír Šiška si stěžoval na problémy s migrací neúplných nebo dublovaných dat. Jak jste tedy byli s poskytovaným servisem spokojeni?

Nechci to hodnotit jednou větou, u vyhodnocování jednotlivých parametrů jsem nebyl. Spolupráce byla ovlivněna tím, že jsme té firmě výrazně zúžili prostor. Při procesech sjednocování datové základny, migraci dat, nepanovala příliš velká vstřícnost. Nějak jsme se s tím ale vyrovnali. Co se týče výplat dávek rozhodnutých ještě v minulém roce, tak to OKsystem v zásadě zhruba provedl, jak rámcově měl. Nicméně při migracích dat a přechodech na nový systém byly výrazné obtíže při vyjednávání. Z toho, myslím, také vyplývala ta jednání, která jsou dnes posuzována jako podplácení. Jednání o tom, jak co nejlépe realizovat přechod v systémech, kde už OKsystem neměl pokračovat.

Dostával jste od Šišky informace o potížích při jednáních?

Průběžné informace jsem dostával. Já jsem s Vladimírem Šiškou spolupracoval devět let a té spolupráce se nebudu zříkat ani do budoucna.

Měli jsme nastavený velmi pružný systém výměny informací, byl jsem velmi přesně informován o jeho krocích.

Jaký dojem na vás chování OKsystemu činilo?

Nebylo to pro mě velké překvapení. Dvacet let jsem se pohyboval v byznysu, spíš jsem takové chování předpokládal. Když někoho připravíte o 300 milionů z roku na rok, nečekal jsem, že pan Procházka (šéf OKsystemu – pozn. red.) přijde a poklepe na rameno: To jste udělali dobře, že jste ušetřili státnímu rozpočtu 200 milionů, protože z těch 300, které jsme brali, to jiné firmy udělaly za 100. Očekával jsem ale, že všechno má své hranice. Jedna věc jsou obchodní spory a druhá je zneužít to v trestním řízení.

Do procesů na ministerstvu se dostávali s vámi i Vladimírem Šiškou spojované bývalé firmy, přátelé z byznysu. Přece se nemůžete divit, že je vám to vyčítáno?

Kdyby to nebylo tak vážné, bylo by to až úsměvné. Když se člověk v tom oboru pohybuje 20 let, tak se na tom trhu zná v podstatě s každým. Vyjednávali spolu, spolupracovali na nějakých projektech. Jen ten, kdo chce prvoplánově naslouchat různým spekulačním teoriím, nebere v úvahu, že Česká republika je velmi malá na to, aby ten, kdo dlouhodobě pracuje v nějakém oboru, se neznal se všemi ostatními hráči na trhu.

Řešíme však vlastnické vztahy, to je něco jiného. Vzpomeňme případ Aleše Řebíčka…

To se mně vyčítá. Ale všechny firmy, ve kterých jsem působil, nemají žádné státní zakázky, to je jednoznačně prokazatelné. Všechno ostatní jsou spekulace. V roce 2009 jsem těžko mohl vědět, že budu ministrem práce a sociálních věcí.