Drábek: Lafferova křivka skutečně existuje

Redaktor Práva Martin Hekrdla se do mne v komentáři Dojmy s pojmy zostra pustil kvůli mým vyjádřením v předchozím rozhovoru pro tento deník za to, že nesouhlasím se zvyšováním daní z příjmu právnických firem.
Vysmívá se mému srovnání, že v roce 2000 vybral stát na dani z příjmů právnických osob zhruba 100 miliard korun, a v roce 2008, po několikerém snížení této daně, to bylo 175 miliard. Podle autora vůbec neberu v  úvahu, že v letech 2000–2008 česká ekonomika rostla ročně v průměru o  více než 4 procenta HDP a po tři roky dokonce mezi 6 až 7 procenty. „Bodejť by se pak na konci tohoto období nevybralo více než na začátku, navzdory (a ne kvůli, jak se domnívá Drábek) průběžnému snižování daňových sazeb.“
Problém s takovou argumentací spočívá v tom, co bylo dříve – slepice, nebo vejce. Jinak řečeno, zda to není naopak. Pan Hekrdla se domnívá, že se ekonomice dařilo a díky růstu ekomoniky byl vyšší daňový výnos. Jenže už jaksi nebere v úvahu, že určitá část tohoto růstu byla způsobena právě mimo jiné i snižováním korporátní daně. Firmy měly díky nižším sazbám vyšší zisk, který mohly investovat do dalšího rozvoje podnikání a do mezd.
Stát nikdy žádný zisk nevytváří. Ten vytvářejí pouze podnikatelé. Přerozdělováním zisku přes veřejné rozpočty se bohatství nevytváří. Je zodpovědností politiků, aby udržovali pouze takovou míru zdanění, která by nedusila ekonomický růst a zároveň udržela nezbytnou míru sociální solidarity. Jsem přesvědčen, že současné vládě se i přes zjevné ekonomické problémy tuto rovnováhu daří udržovat.
Existují experimentální a ověřené zkušenosti, že každá úspěšná reforma veřejných financí, která má za cíl dlouhodobé snížení deficitu státního rozpočtu, musí vycházet z poměru jedna třetina opatření na straně příjmové, dvě třetiny na straně výdajové. Tento poměr sleduje i reforma této vlády. Daleko smysluplnější než zvyšování daní je osekání nejrůznějších daňových výjimek a rozšíření daňového základu. Zvýšení sazby korporátní daně by sice bylo jednodušší, ale znamenalo by to plošné zatížení všech firem.
Důsledkem by bylo zadušení většiny menších podnikatelských subjektů a odchod těch, které si to mohou dovolit, mimo území ČR.
V současné situaci, kdy se firmy jenom pomalu vzpamatovávají z  doznívající ekonomické krize, kdy převracejí každou korunu, aby mohly udržet výrobu či ji případně restrukturalizovat, by byl takovýto postup přímo likvidační. Ekonomika je složitý organismus, v němž neplatí jednoduchá trojčlenka, že vyšší sazba rovná se vyšší daňové inkaso. Zvýšit sazby daní právnických osob je jedna věc. Zda to přinese vyšší výběr, je věc jiná. Pokud by se experiment nepovedl, nebude na sociální statky ani na platy úředníků státní správy, kterými se Hekrdla zaklíná.
Lafferova křivka, které se redaktor tak vysmívá, skutečně existuje, i když o ní někteří bývalí ministři financí, evidentně bližší jeho ideologickému přesvědčení, v době nástupu do funkce netušili. Její existenci opakovaně prokázala hospodářská praxe a za její opomíjení přichází zákonitě trest v podobě poklesu výkonu ekonomiky.
Na závěr lze jenom konstatovat, že k personálním úsporám na provozu státu musí dojít tak jako tak – bez ohledu na to, jak vysoké budou sazby jednotlivých daní.