Torontský summit ekonomické skupiny G 20 je velkým vítězstvím zdravého rozumu, pokud jde o další globální ekonomický vývoj a způsob řešení světové hospodářské krize. Lídři největších ekonomik se dohodli, že do tří let srazí deficity svých státních rozpočtů na polovinu a do roku 2016 zastaví růst podílu dluhu na HDP.
Státům přitom zůstane možnost postupovat při redukci deficitů odlišnou rychlostí a dle vlastních plánů a národní situace. Z hlediska postavení Česka je potěšitelné, že s plány na krocení deficitů veřejných rozpočtů přišla především Evropská unie, a že je dokázala prosadit. Na rozdíl od maastrichtských kritérií závazky z Toronta nedoprovázejí žádné sankce při jejich nedodržení. Na druhé straně samy o sobě sankce za nedodržení deficitů veřejných financí v EU nebyly ani v minulosti, natož v současnosti stejně vyměřovány, a tak v podstatě ztratily smysl.
Důležitější než strašák v podobě pokut či ztráty dotací je skutečné vnímání obavy z dalšího zadlužování. Tím reálným bičem svištícím nad hlavami vládních kabinetů jednotlivých států i větších hospodářských celků je míra důvěry finančních trhů. Ty totiž nejlépe ocení, či naopak zavrhnou opatření v zájmu krocení veřejných dluhů.
V posledních dnech se stále více spekuluje, zda a jak podpořit aktuální křehké ekonomické oživení. Nikdo dnes není schopen odhadnout, zda je světová ekonomika již z nejhoršího venku, nebo zda zažije ještě jednu krizi. ČR se na rozdíl od řady jiných zdržela umělého navyšování výdajů do skomírajících segmentů ekonomiky.
Vývoj nám dal za pravdu. Státy, v nichž byla přijata taková opatření, jako bylo třeba bankovné či šrotovné, již vyčerpaly další podobný investiční potenciál a stojí dnes před stejnou situací jako před jejich přijetím.
Deklarovaná snaha EU po ozdravení veřejných financí a osekání nezdravých výdajů je výbornou zprávou pro Česko a v neposlední řadě i pro jeho vládu, která se právě ujímá řízení státu. Reprezentace vzešlá z květnových voleb se již shodla na řadě úsporných opatření a závěry z Toronta potvrdily, že se tak naše země zařadila do současného ekonomického hlavního proudu.
Před vládou stojí náročný úkol rozepsat úspory tak, aby byly co nejefektivnější, aby proběhly za co nejnižších sociálních nákladů a zároveň nepodlomily zdravé ekonomické síly. Musíme od počátku veřejnosti vysvětlovat, že určitá míra sociálního komfortu a zainteresovanosti státu na výši životní úrovně občanů není jednou provždy daná.
Tak jako se střídají z finančního hlediska roky dobré s těmi horšími i v domácnostech a soukromém sektoru, prochází stejnými etapami i stát. A ten si může dovolit pouze takovou míru participace na sociálních transferech, která neohrozí zdravý základ veřejných financí. Veškeré sociální dávky proto musí projít řádným auditem, aby se zjistilo, které jsou skutečně nezbytné a které je možné zrušit, případně nahradit efektivnějšími. Stejně tak je potřeba urychleně přijmout politicky konsensuální, nicméně smysluplnou důchodovou reformu. Ani ta se ale neobejde bez určitých nákladů, jako ostatně jakákoli jiná reforma.
Je pochopitelné, že úspory, byť sebecitlivější, budou nevyhnutelně nepříjemné. Možná budou i bolet. Jsem ale přesvědčen, že občané pochopí, že je pro ně stále méně bolestivé, když vláda a parlament provedou nezbytné úsporné kroky z vlastní vůle, než kdybychom k nim byli při současném vývoji veřejných financí donuceni za pár let vnějším tlakem. Jinak řečeno – je lepší si dnes utáhnout opasek kolem břicha než zítra kolem krku.
Právo, 9. 7. 2010, Rubrika: Publicistika, Strana: 6
