Už z fotografie je jasné, že kampaň Karla Schwarzenberga měli v rukách „jiní lidé“ nežli profesionální lobbisté a političtí marketéři. Do loňského roku měla tahle dvojka zkušenost hlavně s přípravou rockových koncertů, případně akcí k 20. výročí pádu železné opony. Přesto: NEPODCEŇOVAT! Jakkoli se po porážce jejich dočasného zaměstnavatele vyrojily spekulace o diletan tismu volebního štábu, když jsem těm chlapcům naslouchal, získal jsem pocit, že moc dobře věděli, co dělají.
CHtěl jsem s nimi znovu projít kampaň, na jejímž konci byla „báječná“ porážka, když 2,2 miliónu lidí „zvolilo Karla“. Ale zaskočili mě. Hned jak jsme si podali ruce, začal ředitel kampaně Karla Schwarzenberga MAREK VOCEL (37) a šéf její kreativní složky DAVID GAYDEČKA (36) vyprávět o anonymním e-mailu, o němž zatím mlčeli:
Ve středu po Karlově postupu do druhého kola nám přišel varovný dopis eletronickou poštou, že se v jedné reklamní agentuře skenuje legitimace fašistického spolku Vlajka a fotky muže v nacistické uniformně po boku jisté dámy. Dopis naznačoval, že nás chce na nekalost upozornit někdo z dotyčné reklamky. Dostali jsme ho ve středu, čili o dva dny dřív, než Václav Klaus mladší vydal blog, kde použil skenovaný dokument s členskou legitimací Vlajky Schwarzenbergova otce, který bezpochyby vyšel z udané dílny.
Dva dny nato použil druhý obrázek Adam B. Bartoš na svém webu, na který Zemanův štáb odkazoval. Bylo to zjevně připravené.
Váhali jsme, zda e-mail v té zjitřené atmosféře po debatě o Benešových dekretech zveřejnit, ale pak jsme to zavrhli. Měli jsme obavy, aby se debata nesmrskla v dohadování o tom, jestli je pravý, či nikoli.
Mě (říká David) učil Klaus ekonomii, byli jsme jeden z prvních ročníků PORG. Jako učitele a doteď i jako ředitele jsem si ho vážil za to, jak byla škola otevřena různým názorům, ale to, co udělal teď, když byl ochoten v citlivém čase – není přece tak hloupý – přijít s takovou podpásovkou, tím zklamal všechny spolužáky, s nimiž jsem dodnes v kontaktu. Přestřelil totálně.
Když jsme do toho loni v létě šli, tak první, s čím jsme se museli ztotožnit a následně s tím pracovat, byly Karlovy zásady. Už na neformální schůzce v srpnu, kde se ptal, kdo by s ním do toho šel, jsme pochopili, že nehledá nikoho, kdo to vezme jako zakázku.
Hned na začátku nás varoval, že nikdy nebyl politikem kategorie pracího prášku a ve svém věku už se měnit nebude. Když nám po porážce vytýkali novináři, že byl Karel nepřipravený na televizní debaty, nebyla to pravda. Otázky a odpovědi jsme zkoušeli, modelově jsme na něj útočili s tématy, jež byla ve vzduchu. Nicméně, určité meze nešlo překročit. Nutili jsme ho k protiútokům, ale on si nakonec během debaty stejně vedl svou. Neumí podpásově zaútočit. Několikrát nám opakoval, že do žumpy za nimi nepoleze. Asi nejvíc se ho dotkl Václav Klaus junior a pak ty dva inzeráty v Blesku.
Facebook už patří k tradičním kanálům kampaně, počítali jsme s ním, ale když nám lidé, kteří sledovali Obamovu kampaň, prozradili, že sociální sítě znamenaly pro Obamu v kampani padesát procent vlivu, to nás motivovalo. Tak jsme přitlačili.
Jinak se nabízela spousta rádců, ale Karel si je určil sám. Držel úzký tým. Doteď mám v kompu několik set nevyřízených e-mailů. Vesměs jsou to rady. Kapacitně je nešlo v poslední fázi kampaně zpracovat.
Kolem pevné struktury štábu, jenž čítal zhruba dvacet pět lidí, se pohybovaly neřízené střely, jako David Černý. Trička s pankáčem byla nápad jeho a Martina Kotase, majitele kavárny Ve Mlejně. Kotas pak s Martinem Voňkou a tiskovým mluvčím Markem Pražákem tvořili základní strategii a byli Karlovi partnery v politických debatách. Občas i dokázali změnit jeho názor a to je co říct.
Žlutá-červená-oranžová, číro, bylo to dost divoké. Mysleli jsme, že nás s tím Karel vyhodí. Nevyhodil. Najednou jsme měli unikátní vizuál, do té doby nic podobného nebylo v prezidentské kampani využito. Byla to drzost, ale fungovalo to.
Jeden krásný moment nastal v říjnu (vypráví Marek), kdy pardubičtí hokejisté pozvali Karla, aby jim v přímém přenosu vhodil zahajovací buly. Byli jsme na samém začátku, nevěděl jsem, jestli diváci Karla nevypískají, a taky, jestli si nezlomí na ledě nohu. Byl jsem nervozní, zodpovídal jsem za něj. A najednou mi z Prahy přišla od Davida MMS, na níž na štábu dvě babičky jistě přes sedmdesát jako dobrovolnice balí pankáčská trička. A David k tomu připsal, že jedna z nich se představila jako Lobkowiczová.
Na podzim jsme začínali ze záporných čísel. Veřejnost si vůbec nepřipouštěla, že by Karel mohl zasáhnout do boje o Hrad, nikdo nepřemýšlel o jeho podpoře, do října jsme měli co dělat, abychom vůbec aktivovali jeho přirozené voliče a lidi, co před třemi lety volili topku. Když jsme tohle zvládli, šli jsme do druhé fáze – říct lidem, jaký by byl prezident.
A posledním krokem bylo zformulovat, co by jeho zvolení přineslo této zemi. Takhle jsme to měli vymyšlené.
Jenomže pak do toho šlápl Fischer, byl vidět na každém rohu a nám průzkumy nevěštily nic dobrého. Stokrát jsme si mohli říkat, že z našeho rozvrhu neuhneme, stejně jsme byli nervózní a naše okolí, včetně topkařů a přátel, dvojnásob. Všichni nám říkali: Vždyť vy žádnou kampaň neděláte, podívejte se na Zemana s Fischera. A musíme říct, že znervózněl i Karel. Ale my měli finanční limity a strategii a z ní jsme odmítli slevit. Těšili jsme se jedinou nadějí: že to ti dva přepálí. A k tomu taky došlo.
Ještě v prosinci bylo ve společnosti cítit, že lidi nemají pevný názor, koho budou volit. Vždycky to bylo – já budu volit Fischera, ale … My pro to měli dvě možná vysvětlení: jednak lidi v přímé volbě čekali, že se objeví superideální kandidát, na němž se všichni shodnou. A ten nepřišel. A pak taky samotný volební zákon v sobě měl – jak se ukázalo – dost skrytých vad a generoval zklamání jak při odevzdávání a sčítání podpisových archů, tak při jejich kontrole. Došlo na soudy a společnost byla otrávená.
Jenže vánoční svátky byly loni dlouhé, trvaly deset dní. Veřejnost si odpočinula. Najednou tu bylo 31. prosince, lidi se koukli na hodinky a řekli si: My si asi fakt musíme vybrat. Přestal to být chimérický podnik, začala to být první povinnost roku. Přesně tuhle náladu kopírovala křivka Karlova webu, jež měla do té doby stabilní tři tisíce návštěvníků denně. Prvního ledna prudce vyskočila. V tu chvíli jsme si řekli: Teď se lidi rozhodujou.
Chtěli jsme využít všechno.
Když nám teď vyčítají, že jsme nebyli připraveni na druhé kolo, nelze než souhlasit. Jenže realita nás drtila a čas běžel strašně rychle.
Asi jsme nechtěli urazit štěstěnu: přece nebudeme řešit druhé kolo, když v něm nejsme. Navíc, vždyť my ani nevěděli, kdo by se proti nám v druhém kole postavil. Dienstbier se v posledních debatách skvěle opíral do Zemana, tam se mohlo stát cokoli.
Ve skrytu duše jsme samozřejmě věřili. Mimo jiné i proto, že jsme kromě oficiálních výzkumů sledovali čísla agentury Semantic Visions, jimž nikdo nepřikládal váhu a nikdo je nechtěl medializovat. Agentura analyzovala situaci v médiích: jak o kom píšou a jak na to reaguje veřejnost. Zveřejňovala jiná čísla než ostatní, příznivější pro Karla.
Velký zlom – aspoň pro nás – nastal na Jiřáku. Přišel za námi jeden topkař a ptal se, kolik si myslíme, že přijde lidí. Jestli jich bude víc než pět set, říkal, bude to víc než jakýkoli volební mítink v historii strany. Nakonec přišlo deset tisíc lidí, a když jsme to viděli, řekli jsme si: Tohle přece není volební mítink. To je koncert! Lidi se dokázali pro rozhodování o věcech veřejných nadchnout, aniž politiku museli tlačit do popředí.
Ten koncert měl podle našeho přesvědčení obrovský vliv na pozdější výsledek. Karlovi příznivci si nebyli jisti, zda jich je dost, ale když osobně nebo na YouTube viděli to náměstí, posílilo to jejich voličské sebevědomí. Během klubové noci před druhým kolem jsme uvedli do permanence šedesát klubů ve čtyřiceti městech – v každém hrály dvě až tři kapely. To je snad tisícovka muzikantů! A nikdo z nich se na honorář ani nezeptal.
Co se dělo, když naběhly výsledky, bylo vidět z fotek. Smutek. Karel řekl, že boj o demokracii pokračuje. Když nic jiného, do společnosti se vrátil smysl občanských aktivit a debat o tom, co by se dalo dělat.
Jsme zvědavi na jedno – Karel nabízel spoustu věcí, Zeman to má jako Klaus. Ten taky vždycky říkal, co je špatně, ale nikdy národu žádnou vizi nedal. A národu to stačilo. Jenže vymezit se není podle nás problém. Problém je dát vizi a naději. Podle nás to Zeman neumí. Možná zklame dost lidi, co ho volili.
Nikdy nezapomeneme na chvíli, když Zemana podpořil Vandas a dělnická strana. My už to brali matematicky a měli obavy z dvou tří procent podpory pro Zemana navíc. Ale Karel měl radost. „To je dobrá zpráva,“ smál se. „Proč?“ ptali jsme se. „No protože nebudou volit mě.“
Reflex, 7. 2. 2013, rubrika: Téma, str. 32
