Diktatura na rozcestí: připomínka srpnových dní

Uprostřed srpnového léta se pár set kilometrů východně od nás odehrává drama, které je silným déjà vu událostí, které před třiceti lety stály za pádem Berlínské zdi. Jako země navíc máme vlastní bolestnou zkušenost s nenaplněnými emancipačními snahami v podobě srpnové invaze, jejíž výročí si nyní připomínáme. Zdaleka nejen proto bychom celé situaci měli věnovat velkou pozornost.

Nejsilnější příběhy odvahy, vytrvalosti a osobní statečnosti obvykle vznikají náhle, v čase a prostoru, který je  mnohdy po dlouhá léta zakonzervován ve zdánlivě neměnné atmosféře zmaru. Události v Bělorusku, související se spontánním vzedmutím odporu nejenom proti zfalšovaným volbám, ale rovněž proti samotné podstatě rigidně-autoritářského režimu, jsou bezesporu další velkou chvílí Evropy. Chvílí, která nabízí již několikrát viděný scénář.

Záběry z Minsku i mnoha dalších oblastí v celé zemi přinášejí pohled na silné individuální příběhy lidí, kteří jen díky své osobní odvaze vyvolali vlnu, kterou snad ani ten nejvytrvalejší despota nemůže ustát.  Občanská společnost stojící v odporu na několik metrů proti neúprosné brutalitě ozbrojených složek totiž představuje pravý charakter a srdce revoluce, která se snaží zemi zbavit jednoho z nejodpornějších diktátorů současného světa. Skutečný lidový vzdor podporovaný všemi sociálními i věkovými vrstvami společnosti si zaslouží nejenom naši pozornost, ale především jasnou a aktivní podporu.

Jako občané současné České republiky a bývalého Československa si stále až příliš živě pamatujeme, jak tragicky mohou dopadnout emancipační snahy podrobeného národa, který nemá žádný vliv na definici své budoucnosti. Generace našich rodičů a prarodičů musela za svého života přetrpět mnohé včetně studené sprchy v podobě šedivé normalizace po záchvěvu naděje v roce 1968. A přestože se Bělorusko nachází ve specifickém geografickém prostoru s velmi blízkou vazbou na Rusko, je naší povinností, jako země s vlastní bolestnou historickou zkušeností, ho v boji za svobodu a nezávislost maximálně podpořit.

Česká zahraniční politika se v posledních letech zrovna nevyznačovala momenty, které bychom mohli zařadit do síně slávy naší země. Nechutné podlézání autoritářským režimům ze strany prezidenta a momenty tiché apatie ze strany premiéra nedokázala přehlušit ani poměrně racionální politika ministra zahraničí. Nyní máme jako země opět možnost nalézt v sobě to nejlepší, co naši zahraničně politickou prestiž zřetelně definovalo v 90. letech, tedy podporu občanské společnosti a demokracie všude tam, kde se jí zoufale nedostává. Pevně věřím, že na tomto postoji nalezneme s ostatními demokratickými stranami jasnou shodu a budeme jedni z nejaktivnějších v podpoře země, která v současných dnech a hodinách bojuje o svoji vlastní budoucnost.