Chalánková: Měli jsme podepsat fiskální kompakt?

Hlavní příčinou vleklé krize eurozóny je absence rozpočtové odpovědnosti. Státy si vesele žijí na dluh, bezuzdně utrácejí a nezkrotné výdaje dokonce neváhají maskovat čarováním s účetnictvím. Pakt stability a růstu, který měl rozhazovačné státy srovnat do latě, se ukázal jako bezzubý.

Bilance patnácti let jeho fungování je tristní: prohřešky proti rozpočtové disciplíně procházely jak malým a slabým, tak velkým a silným. Nikdo ho nebral příliš vážně. Obsahoval totiž natolik komplikovaný mechanismus sankcí, že bylo obtížné jej spustit a prakticky nemožné dotáhnout do konce. Jeho uplatňování stálo a padalo s politickou vůlí, která pohříchu vždy chyběla. Praktická zkušenost s Paktem stability a růstu ukázala, že místo aby byl pevnou kotvou, plaval na vodě a stal se spíše součástí problému než součástí řešení. Mezivládní smlouva o rozpočtové odpovědnosti je logickou reakcí na tuto situaci. Snaží se vnést do eurozóny pevný řád a pravidla, která v ní už dávno měla být. Jakkoli sama o sobě patrně nepřinese řešení současné krize eurozóny zmítané balancováním Řecka na pokraji krachu, má šanci stát se účinným nástrojem předcházení budoucím krizím. Účinným proto, že zavádí automatické sankce za překročení povoleného schodku státního rozpočtu. Nebudou muset být, tak jako dosud, schvalovány, bude možné je pouze kvalifikovanou většinou zablokovat. A to je krajně nepravděpodobné.

Doporučení Komise o nápravných krocích chybujícího státu se tak automaticky stane závazným rozhodnutím a v případě jeho nerespektování budou mít ostatní státy povinnost obrátit se na Soudní dvůr EU, který uloží sankce. A sankce jsou to jediné, čeho se rozpočtoví hříšníci bojí.

Ať už se na mezivládní smlouvu o rozpočtové odpovědnosti díváme zprava nebo zleva, či přesněji řečeno optikou zastánců nebo kritiků evropské integrace, je to jediné řešení, které je v současné době na stole. Řešení možná nedokonalé, ale řešení, které posouvá vývoj v eurozóně o krok dál.

Rozhodnutím o tom, že se ke smlouvě zatím nepřipojíme, vysíláme signál, že osud eurozóny je nám lhostejný, že nám nezáleží na její stabilizaci, že nechceme být součástí týmu, který hledá lék na vyléčení jejích současných potíží. Zároveň se tím ukazujeme jako mluvkové, kteří sice mají plnou pusu rozpočtové odpovědnosti, ale když mají velká slova doložit byť drobnými činy, najednou začnou couvat.

I kdybychom to vzali z čistě pragmatického hlediska, připojením se ke smlouvě nemáme co ztratit, protože jako na nečlenský stát eurozóny by se na nás stejně nevztahovala, a to do doby, než přijmeme euro. A tento okamžik je vskutku ve hvězdách. Naopak podpisem můžeme jedině získat – pověst spolupracujícího, důvěryhodného a předvídatelného partnera, která by se nám při mnoha příležitostech, kdy se budeme snažit v EU prosadit svůj zájem, víc než hodila. Rozhodnutí zůstat stranou tak pro nás znamená promarněnou příležitost a navrch ještě image sólového hráče, který neumí zapadnout do týmu a ani se o to nějak zvlášť nesnaží.