Nejméně tři nové spory s mezinárodními investory přibyly ministerstvu financí jen v posledních měsících. A to se ještě čeká, že se o peníze za své údajně státem zmařené projekty začnou tvrdě hlásit zahraniční investoři do tuzemské fotovoltaiky. Česko se tak stále ne a ne vymanit z pozice „otloukánka“, na němž se vyplatí vymáhat odškodné za takřka jakýkoli neuskutečněný projekt.
Svoji vinu na tom nesporně nese i pošramocená pověst z počátku tisíciletí, kdy se stát neuměl žalobám účinně bránit, a řadu podnikatelů tak ke sporům doslova navnadil.
V posledních letech se ovšem ministerstvu financí daří, a mnohé případy končí výhrou státu, nebo dokonce už v přípravné fázi odrazením žalobce od zahájení samotné arbitráže. Platit by to podle dostupných informací mohlo i o jedné z největších arbitrážních kauz, jež státu v poslední době hrozily – o případu společnosti WIC, v němž se hraje až o 14 miliard korun.
Kauza WIC – společnosti Washington Investment Company – začala před dvěma lety, kdy na ni jako první upozornil týdeník Ekonom. O co šlo?
WIC, jež se označovala za americkou mezinárodní společnost spravující švýcarský kapitál, se cítila poškozena kvůli IT zakázce státních Lesů ČR. Ty prý neoprávněně vypověděly v roce 2007 smlouvu s firmou Aventic, již zanedlouho WIC převzala. Faktem je, že právě IT zakázky pro státní podnik Lesy ČR byly ve zmiňované době velká divočina. Padala slova o falešných fakturách, jež měly být podstrčeny manažerům Lesů, ti přitom údajně byli odposloucháváni některými lobbisty prostřednictvím „štěnic“ instalovaných do kanceláří státní firmy. Policie vše šetřila, žádný konkrétní výstup však z toho nevzešel. Tedy vyjma toho, že WIC se počátkem roku 2011 přihlásila ministerstvu financí s nárokem na odškodné ve výši zhruba 12 miliard korun, a to právě kvůli kauze Aventicu.
Vzápětí, ještě v únoru 2011, WIC poslala ministerstvu další oznámení, tentokrát požadavek na dvě miliardy korun. Ty chtěla jako odškodné za to, že Finanční úřad pro Prahu 4 „dlouhodobě a opakovaně zadržuje finanční prostředky firmám WIC Group a její dceřiné společnosti Sei Group“.
Jmenované firmy tak prý nemohly rozvinout svůj investiční portál. Po těchto oznámeních následovalo obvyklé šestiměsíční období, během něhož se obě strany sporu scházejí, vyměňují si argumenty, zkoušejí svoji sílu. Mohou se dohodnout i na smíru. V kauze WIC však ke smíru nedošlo. Společnost WIC oznámila, že obě žaloby nejspíše sloučí do jedné a bude spor s českým státem řešit ve Švýcarsku.
Jenže tohle jsou informace staré už řadu měsíců, a podle zjištění týdeníku Ekonom se zástupci WIC na nic dalšího zatím nezmohli. Případ je tak podle tvrzení poradce ministra financí Radka Šnábla, jenž má na úřadě agendu mezinárodních arbitráží na starost, zatím zjevně „u ledu“. „Podobně nyní dopadá většina jiných kauz. Žalující zjistí, že narazí na tuhý odpor, a tím to skončí. Jednoznačně jsme WIC odmítli cokoli kompenzovat. To jsme WIC oznámili a potvrdili už loni, a od té doby nás nikdo nekontaktoval,“ říká Šnábl.
Názory protistrany se zatím nepodařilo zjistit. Mluvčí, která v roce 2011 WIC mediálně zastupovala, není k zastižení. Zájmy WIC původně hájil renomovaný advokát Ondřej Sekanina. „Už je nezastupuji,“ sdělil ovšem nyní Sekanina týdeníku Ekonom.
Není přitom zcela zřejmé, co – pokud vůbec – WIC od arbitráže odradilo. Ministerstvo financí to přičítá svému zostřenému přístupu vůči žalujícím obecně. „Nepotřebuji nějaké bezúhonné mopslíky, ale pořádného dobrmana,“ prohlásil ministr Miroslav Kalousek na podporu Radka Šnábla v roce 2009, kdy se ho musel zastat především vůči médiím. Ukázalo se totiž, že Šnábl byl pravomocně odsouzen za daňový delikt. Kalousek ovšem tehdy svého „dobrmana“ podržel.
A i když už Radek Šnábl od té doby není formálně šéfem mezinárodně-právního útvaru ministerstva, v roli Kalouskova poradce stále agendu arbitráží de facto řídí. Výsledky ukazují, že Česku se daří za Šnáblova vedení některé kauzy skutečně vyhrávat, nebo od nich dokonce žalobce odrazovat. Zda to ale skutečně platí také o WIC, není rozhodnuto. Arbitráže jsou vždy běhy na velmi dlouhou trať. Neplatí u nich promlčení a leckdy se stává, že spící kauza najednou obživne. Výjimkou nejsou případy, kdy kauzu od původního žalujícího převezme někdo jiný, někteří investoři se na přebírání arbitráží specializují. Stalo se to například v případě společnosti InterTrade a něco podobného se objevilo i v případu WIC. „V jednu chvíli jsme zaznamenali, že se nějaký investor zajímá také o kauzu WIC. Nešlo přitom o IT zakázky Lesů, ale o dílčí kauzu Finančního úřadu Prahy 4. Investor si testoval, že by do toho vstoupil, nebo případ rovnou od WIC odkoupil. Ale zřejmě k tomu nedošlo,“ popisuje Radek Šnábl praktiky v byznysu s mezinárodními arbitrážemi.
Pokud WIC opravdu svoji žalobu stáhne, bude to sice významná událost co do finančního objemu potenciální kauzy, nicméně zdaleka ne první svého druhu. Je totiž pravda, že v uplynulých dvou třech letech řada investorů s velkou pompou oznámila, že se do arbitráže pustí – ale často šlo jen o prázdné výkřiky.
Například stavební spořitelny se kasaly, že když stát sníží příspěvek na stavební spoření, půjdou jejich zahraniční vlastníci do sporu. Nestalo se tak. Stavební společnosti zase vyhrožovaly, že pokud jim ministerstvo dopravy dá méně peněz za zakázky (bylo to především v době, kdy resort vedl Vít Bárta), budou se také se státem soudit. Opět se nic nekonalo. Firma Kapsch zase koketovala s myšlenkou soudit se kvůli změnám mýtného systému, ale také se nakonec k akci neodhodlala.
Podobně zatím není známo, že by se rozjely předem oznamované případy společností Edbusy (úvěrová firma), švýcarské HerbPharmy (kvůli zákazu spreje na hubnutí), Bayerische Milchindustrie (kvůli systému mléčných kvót).
Zdaleka to však neznamená, že všechna oznámení vyšumějí do ztracena. Na údajně nepřípustnou regulaci hazardu si stěžují loterijní firmy, a nemusejí být bez šancí. Dosud ovšem nepřenesli jejich zahraniční vlastníci spor na úroveň mezinárodní arbitráže, i když tuto možnost naznačili. Závažná je však hrozba arbitráží ze strany údajně poškozených investorů do solárních elektráren. Těm se nelíbilo, když stát „zkrouhl“ podpory, jež by jinak hrozily buď torpédovat státní rozpočet, nebo zdražit elektřinu na neúnosnou míru. Solárníci se už nechali slyšet, že zváží i hromadnou žalobu na stát za poškození investic. Lhůty, kdy mohlo ještě dojít k předběžnému smíru po oznámení požadavků na odškodnění, přitom už uplynuly.
„Se všemi, kdo nám oznámení o požadavku na odškodnění poslali, jsme jednali. Nikoho jsme ovšem neodškodnili. Řada solárních investorů mluví o společné žalobě – ale podle mě to nemá logiku. Fotovoltaika je v tomto smyslu naprosto nesourodé odvětví, investor má často různé smlouvy, pochází z jiné země než jeho kolega, takže platí často naprosto odlišné jurisdikce. Něčím by se arbitrážní tribunál zřejmě zabýval – aniž bych teď jakkoli předjímal výsledek, ale některé žaloby by se k arbitráži ani nedostaly, tito investoři nemají potřebnou právní ochranu,“ tvrdí Šnábl.
Ministerstvo financí navíc upozorňuje na to, že řada fotovoltaických firem se chovala „zvláštně“ – viz například podivně urychlené kolaudace některých projektů tak, aby stihly ještě termín s vyšší státní podporou. Podle informací týdeníku Ekonom je ministerstvo také připraveno zkoumat, kdo za projekty ve skutečnosti stojí. „Velmi důsledně v každé kauze prověřujeme, kdo je majitelem – úřednicky řečeno, kdo je tím opravdovým beneficientem. Je to podmínka každé arbitráže,“ zdůrazňuje Šnábl v obecné rovině, konkrétní případy z fotovoltaiky zatím komentovat nechce. Nicméně potvrzuje, že stejný postup volilo ministerstvo financí také v případě WIC – kde i podle předchozích zjištění týdeníku Ekonom nebylo vždy zcela průhledné, kdo je vlastně majitelem firmy.
Nejbližší verdikt, který v mezinárodní artbitráži Česko čeká, je nyní kauza ECE. Tato německá firma už před několika lety zažalovala stát za zmařený projekt obchodního centra v Liberci, a chce nejméně 1,8 miliardy korun. „Už zhruba před rokem jsme uzavřeli jednání o návrzích obou stran, takže letos na jaře očekávám výrok tribunálu,“ říká Radek Šnábl.
Zároveň se mohou otevřít některé nové případy. Jak je řečeno v úvodu článku, za hodné pozoru považuje ministerstvo financí tři. První se týká sporu s kanadským občanem Peterem A. Pechanem. Ten požaduje zhruba jednu miliardu korun coby odškodnění za to, že Česko zmařilo jeho projekt technogického parku. Druhá kauza se týká kyperské společnosti a logistického parku u Chrudimi. Třetí pak britské firmy, jež si podle Šnábla stěžuje na to, že ji v Česku poškodila pojišťovna Triglav a připravila ji o provize. Ve všech třech uvedených případech už také uplynula úvodní půlroční lhůta pro smír, a nyní se bude vyčkávat (ovšem klidně i roky), až se případy posunou dále. Ministerstvo financí zatím samozřejmě tvrdí, že nároky investorů jsou neopodstatněné. „V případě Triglavu jsou požadavky možná důvodné, ale mělo by to jít před český soud, ne k mezinárodní arbitráži,“ dodává Šnábl.
Proč ale Česko stále okupuje přední příčky celosvětového žebříčku v počtu arbitráží? Experti se shodují v tom, že na vině jsou dvě věci: nedokonalá právní ochrana a špatná image země v této oblasti. „Po roce 1990 jsme podepsali spoustu bilaterálních smluv velmi nevýhodně,“ potvrzuje známý advokát Radek Pokorný, jenž se také ochranou investic zabývá. Podle něho by bylo nejlepší tyto smlouvy vypovědět – i když mnohé z nich mají dlouhodobou platnost, a tak by náprava nepřišla okamžitě.
Diskutuje se také o tom, že by se spolu s přesunem jiných pravomocí ze státu na Evropskou unii mohlo na Brusel převést i řešení sporů o ochranu investic. „Hned by stoupla popularita Evropské unie, kdyby propříště bylo možné odeslat arbitrážního žalobce do Bruselu, ať si to tam vyřídí, a pokud má pravdu, nechá si i zaplatit,“ uvedl nedávno v nadsázce pro Hospodářské noviny Daniel Weinhold, partner kanceláře Weinhold Legal.
Neblahou pověst země zahraničním žalobcům zaslíbené se pak Česku dostalo hlavně kvůli kauze CME, připomíná Radek Pokorný. CME financovala rozjezd televize Nova, v roce 1999 ale vypukl spor, když se šéf Novy Vladimír Železný s CME rozešel ve zlém. Česko pak CME muselo zaplatit přes 10 miliard korun. „V kauze padaly i opačné verdikty, stali jsme se kvůli ní v oboru bohužel celosvětově velmi populární,“ dodává Pokorný.
Pokud dosavadní arbitrážní pověst Česku vůbec něco přinesla, pak je to rostoucí úroveň zdejších schopností žalobám se bránit. Potvrzuje to alespoň rostoucí zájem o mezinárodní konference na toto téma, které začalo pořádat ministerstvo financí před dvěma lety.
„Loni v říjnu už na druhém ročníku byla hvězdná účast. Přijela taková esa oboru, jako by ve fotbalovém světě zavítal do Prahy Cristiano Ronaldo,“ prohlašuje Radek Šnábl z ministerstva financí. Česko se tak nechtěně stává skutečně arbitrážní Mekkou.
Invesmart • 7 mld. Kč ČR uspěla v červenci 2009 v arbitráži s italsko-nizozemskou společností Invesmart. Spor se týkal vyhlášení konkurzu a likvidace Union Banky, kterou Invesmart vlastnil. Petrcíle • 6,5 mld. Kč Firma Petrcíle se domáhala náhrady za vypovězení smlouvy o přednostním prodeji menšinového podílu státu ve společnosti Nová Huť. Společnost nejprve žádala dvoumiliardové odškodné; arbitráž sice vyhrála, ale Vrchní soud rozhodnutí zrušil. V roce 2005 podala Petrcíle druhou arbitrážní žalobu, a to téměř o šest miliard. V lednu 2008 rozhodci nároky firmy zamítli. InterTrade Holding • 4 mld. Kč Česko loni v červnu vyhrálo arbitráž s německou společností InterTrade Holding, která obvinila ministerstvo zemědělství a Lesy ČR, že účelově prostřednictvím údajně zmanipulovaných tendrů zmařily její investici, kterou představovala společnost CE Wood. Ta byla od roku 2000 až do roku 2005 největší tuzemskou lesnickou firmou. European Media Ventures • 2 mld. Kč Česko vyhrálo v červenci 2009 arbitráž s lucemburskou společností European Media Ventures (EMV), která požadovala zhruba dvě miliardy korun kvůli údajně zmařené investici do regionální televizní stanice TV3. Frontier Petroleum Services • 1 mld. Kč V listopadu 2010 Česká republika uspěla v arbitráži s kanadskou společností Frontier Petroleum Services (FPS). Ta požadovala včetně úroků více než jednu miliardu korun za nezdařenou investici do letecké společnosti LET. Peter Franz Vöcklinghaus • 1 mld. Kč Německý podnikatel se po státu domáhal peněz za zmařenou investici do golfového hřiště Cihelny, které skončilo v konkurzu. Česko vyhrálo spor v září 2011.
ArcelorMittal ArcelorMittal vedl dvě arbitráže – kvůli vyloučení z privatizace Vítkovice Steel a kvůli tomu, že nezískal slíbený podíl v Nové Huti. Druhou z arbitráží za 5,8 mld. Kč ArcelorMittal prohrál. ArcelorMittal pak stáhl žaloby, ve kterých chtěl 26 mld., stát mu však na oplátku odprodal podíl v Nové Huti za 6,8 mld. Kč.
CME • 10 mld. Kč Arbitráž se společností CME Ronalda Laudera, která financovala rozjezd televize Nova. Spory vypukly v létě 1999 poté, co se tehdejší šéf Novy Vladimír Železný rozešel ve zlém se svými zahraničními partnery. Pře vyústila ve tři arbitráže, stát figuroval ve dvou. Jednu ČR vyhrála, podle druhé ale musela společnosti CME zaplatit přes 10 mld. Kč. Diag Human • 10 mld. Kč (částka není definitivní) Společnost Diag Human má podle rozhodčího nálezu dostat od státu 10 mld. Kč za překažený obchod s krevní plazmou. Nyní soudy zdlouhavě rozhodují o složení přezkumného senátu. Nomura • 3,6 mld. Kč Japonská společnost Nomura, bývalý vlastník 46 procent akcií zkrachovalé IPB, zažalovala ČR kvůli nucené správě a následnému prodeji banky. Nomura za to požadovala až 40 mld. Kč. ČR naopak v jiné arbitráži po Nomuře požadovala 111 mld. Kč jako náhradu škody, kterou Nomura údajně způsobila tím, že se podílela na krachu IPB. V roce 2006 ČR arbitráž s Nomurou prohrála, výše částky ale nebyla určena. V listopadu téhož roku Česko podepsalo s Nomurou smír, podle něhož měla výše odškodnění činit nula až sedm miliard. Nakonec ale Česko zaplatilo 3,6 mld. Kč. ČSOB • 1,6 mld. Kč Na konci prosince 2010 prohrál stát arbitráž s ČSOB týkající se státních záruk poskytnutých ČSOB při převzetí zkrachovalé banky IPB. Eastern Sugar • 700 mil. Kč Nizozemská cukrovarnická společnost Eastern Sugar B. V. chtěla po Česku 3 mld. Kč jako náhradu za diskriminaci při přidělování produkčních kvót. V roce 2007 ČR arbitráž prohrála, náhrada byla stanovena na 700 mil. Kč. Prisko • 287 mil. Kč Státní firma Prisko, která vypořádává závazky po privatizované Škodě Auto, prohrála loni v září mezinárodní arbitráž u rakouského soudu s koncernem Volkswagen. Ten tvrdil, že byl při privatizaci poškozen o zhruba půl miliardy korun.
WIC • zhruba 14 mld. Kč Na počátku roku 2011 oznámila společnost Washington Investment Company, že se cítí poškozena Českem jednak kvůli zmařeným IT zakázkám pro Lesy ČR, jednak Finančním úřadem pro Prahu 4. Spor prý bude řešit ve Švýcarsku. Zatím však žalobu WIC nepodala. ECE • 1,8 mld. Kč Německá společnost požaduje odškodnění za zmařený projekt obchodního centra v Liberci. Po několikaletém procesu by mohlo být rozhodnuto v příštích týdnech. Peter A. Pechan • zhruba 1 mld. Kč Kanadský občan Peter A. Pechan loni oznámil spor, podle něhož mu Česko zhatilo investici do technologického parku v hodnotě desítek milionů eur. Arbitráž se ale zatím nerozběhla. Podnikatelé ve fotovoltaice • řádově mld. Kč Zahraniční investoři do českých solárních elektráren si stěžují na omezení státních podpor oboru a zvažují i společné žaloby. 100 mil. Kč Tolik zaplatí stát najatým právníkům za jednu mezinárodní arbitráž, pokud se případ dostane až do finále.
Žebříček podle počtu "živých" případů v roce 2011
1. Argentina 51
2. Venezuela 25
3. Ekvádor 23
4. Mexiko 19
5. Česká republika 18
6. Kanada 17
7. Egypt 14
8. Polsko 14
9. Ukrajina 14
10. USA 14
Česko je stálicí světového žebříčku arbitráží, v posledních sedmi letech neopustilo první pětku.
Zdroj: UNCTED
Ekonom, 17. 1. 2013, rubrika: Téma, str. 41
