Kampaň i senátní volby jsou pořádným adrenalinem. Sám jsem si to vyzkoušel, když jsem letos kandidoval na senátora v Praze. Naučíte se nové věci, které vás obohatí. Bez ohledu na to, zda zvítězíte, nebo prohrajete.
Zazvonil mobil a na displeji se rozsvítilo jméno mé kamarádky Ivy. Většinou volala, když byl nějaký problém s jejím partnerem Ludvíkem (ten kdysi pracoval i jako redaktor v pražské příloze MF DNES). Některé chvíle života si zapamatujete navždy. Tato patří mezi ně.
Byla neděle 9. září večer, seděl jsem doma v obýváku v křesle, kouřil doutník a přemýšlel, co všechno udělat, aby 11. září, kdy jsme měli vyrazit s dalšími kandidáty za TOP 09 a Starosty do Senátu historickou tramvají na netradiční cestu hlavním městem, všechno dopadlo dobře. Bylo to naše oficiální zahájení ostré části předvolební kampaně a já se hodlal pokusit o vítězství v Praze 8.
„Vili, Ludvík se oběsil,“ zmrazila Iva moje předvolební rozjímání. Chvilku jsme spolu hovořili a já se zmohl jen na obvyklé fráze typu – je mi to líto, to je hrozné, drž se.
O několik dní později, přesně 12. září, jsem dostal od Ivy rukou psaný (to už se často nevidí) dopis. Kromě jiného napsala:
„Milý Vili, ani nevíš, jak je mi líto, že posílám tuto zprávu... Nedokázal žít v tomto uspěchaném světě, do kterého měl pocit, že už nepatří… Jednou jsi mi říkal, že když nebudeš novinářem, možná to zkusíš v politice. Povídala jsem si o tom s Ludvíkem, říkal, že by ho to nepřekvapilo… Držím Ti palce v tom všem, co rozjíždíš, jen nezapomeň zůstat svůj…“
Seděl jsem doma nad tím dopisem a kropil jej slzami. Ludvík odešel z tohoto uspěchaného světa a já jsem naopak spěchal na kampaň. V ten den jsem se zúčastnil akce ve Slunečnici, domově pro seniory v pražských Bohnicích. Mnohdy mají tito staří lidé nelehké a smutné osudy, ale dopis od Ivy mi vyrazil dech.
S nabídkou, abych kandidoval do Senátu, přišel koncem března místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek. Bylo to překvapivé, tak jsem si vzal čas na rozmyšlenou. Rozhodoval jsem se tři týdny.
Mé manželce a některým přátelům se to nelíbilo. Všichni měli stejnou obavu – politika tě semele, pak budeš jako oni. Tím „oni“ mysleli nevábnou část české politické scény, která je lemována skandály a rozpory.
Protože jsem však svéhlavý, byla to pro mě výzva, do toho jít. Koncem dubna jsem proto dal výpověď v časopisu Reflex, kde jsem pracoval.
Od samého počátku kampaně, jejíž vlažnější část začala už o prázdninách, jsem se rozhodl, že některé věci chci dělat jinak. Tušil jsem, že klasické mítinky nefungují, vsadil jsem proto na osobní kontakt s voliči.
Původně jsem se také rozhodl, že obejdu pěšky všechny ulice obvodu. Pak jsem však zjistil, že jich je kolem osmi set. Nakonec jsem se objevil ve více než 450 ulicích, hovořil se stovkami lidí, rozdal tisíce letáků. Když vylezete z ulity a zajetých životních a pracovních kolejí, zjistíte, že mnohé je zcela jinak, než si představujete. Například stačilo dát na materiály logo TOP 09 a Starostů a jako ozvěnu jsem často slyšel: Aha, Kalousek. Občas se v poslední době objevovalo i jméno Drábek. Vysvětlení, že jsem Buchert, že jsem předtím v politice nebyl, že jsem dělal jinou práci, mnohé nezajímalo. Byl jsem ihned brán jako politik, který také přispěl k „blbé náladě“.
Překvapivě mi většina lidí nenadávala, jen z nich byl cítit neklid. Z možných pravicových voličů sálalo zklamání, z těch levicových naštvanost na všechno.
Poznal jsem, bohužel, že mnoho lidí neví o politice buď vůbec nic, nebo téměř nic. Pouze něco zaslechli či viděli v médiích.
Co je a co není pravda, naprosto pomíjeli, nezajímalo je to. Vysvětlování přehlíželi. Události jim splývaly do jedné velké kauzy. Devadesát procent obyvatel obvodu navíc vůbec neznalo jméno své dlouholeté senátorky Aleny Palečkové z ODS, která byla ve funkci od roku 1996. Co s tím?
Měl jsem v kampani často zvláštní pocit. Chodíte po ulici, zpoza plotu, tam, kde byly rodinné domky, štěká pes, za okny vás sledují lidé, kteří si říkají, co tam pohledává cizí člověk.
Dvakrát mě zastavila i městská policie, protože můj pohyb se zdál příslušníkům „podezřelý“. Jedna paní na mě křičela, že chci zneužít její dítě (bylo to miminko v kočárku), přestože jsem ji slušně pozdravil, představil se a chtěl nabídnout leták s programem. V naprosté většině se však lidé chovali slušně.
V kampani se přitom naučíte mnoho nového. Například to, jak strčit do schránky leták, když už je plná. Jak se obratně vyhnout tesákům psa, který skáče za brankou, když se snažíte dostat leták do jím hlídané schránky. Jak oslovit co nejvíce lidí, ale přitom si s nimi dlouho nepovídat, za deset minut hovoru vám totiž zmizí z dosahu jiných deset možných voličů. Jak působit na ženy, jak na muže, jak na mladé, jak na starší.
Volby jsou někdy i nácvikem umění sebeovládání. Například když v restauraci U Romana v Libni chtěl jakýsi opilec napadnout mého staršího syna. Abych byl přesnější, řval na něj, že mu rozbije hubu, ale náš Martin měl zjevnou fyzickou převahu, takže zůstalo jen u slovního souboje.
Přitom jsem nebyl v průběhu kampaně nervózní, spíše někdy napjatý, ale přiznávám, že několikrát mi ruply nervy. To když jsem chtěl něco udělat jinak a jindy a nebylo po mém. Pak to, jak už to v životě obyčejně bývá, odnesla hlavně moje rodina. Na nejbližších se vybíjí vztek lépe než na cizích. Tímto se vám, moji drazí, omlouvám.
Zvolil jsem většinou kontaktní kampaň (jistě byly i billboardy a další reklama), očekávané výsledky to však nepřineslo. Přesto si myslím, že to byla taktika, která mi seděla nejvíc.
Poměrně aktivní byli v našem pražském obvodu č. 23 i sociolog Martin Potůček (za ČSSD, KDU-ČSL a zelené) či Petr Binder (Babišovo ANO 2011). Ani jeden z nich do druhého kola také nepostoupil, i když Potůček jen velmi těsně.
Naopak Daniela Filipiová (ODS) a Jiří Dolejš (KSČM) se po obvodu moc nepohybovali, přesto uspěli. I ve volbách do Senátu často rozhodují hlavně stranické preference.
Před volbami se objevily i prognózy a průzkumy. Věřit se jim moc nedá. Server Aktuálně pasoval na celkového vítěze v našem obvodu Martina Potůčka, to se nestalo. Společnost Sanep zveřejnila „reprezentativní“ průzkum, který zavání manipulací. Zjistila, že já dostanu 4,3 procenta (bylo to přes 11), Dolejš měl mít 16 (měl 22), ale spisovatelka Lenka Procházková za Věci veřejné prý 15,7 procenta (ve skutečnosti jen pět).
V Praze 12 Sanep zjistil, že vyhraje režisér Vít Olmer s téměř 19 procenty (měl pouhá čtyři), že Ivan Gabal bude mít 6,9 (dostal 14) a Jaroslav Vondráček za TOP 09 pouhých 2,6 (bylo to ve skutečnosti více než 12). K tomu těžko něco dodávat.
Skutečný průzkum mi dal až první den voleb. V pátek večer jsem dostal od Markéty Adamové, předsedkyně TOP 09 v Praze 8, která byla členkou jedné okrskové volební komise, esemesku: „Vili, účast je slabá a chodí většinou starší lidé.“ V ten moment jsem už tušil, že to pro mě dobře nedopadne.
V sobotu později odpoledne bylo vše jasné. Dostal jsem ve svém volebním obvodu 11,21 procenta hlasů, bylo jich přesně 3 340. Šokující bylo naopak vítězství komunisty Jiřího Dolejše. Toho Dolejše, který byl v roce 2009 ochoten prosazovat změnu zákona o loteriích za úplatek ve výši jednoho milionu korun. Ve dvacet let pravicové Praze je něco podobného neuvěřitelným poznáním. Naštvaní voliči levice přišli, zklamaných voličů pravice bylo méně než kdykoli jindy.
Samozřejmě mě mrzí, že jsem nevyhrál, protože jsem kampani společně se svou rodinou, mnoha známými i kolegy z topky věnoval od začátku července hodně času, energie a také nějaké peníze. Odpovídá to podle všeho náladám ve společnosti i tomu, v jakém postavení se v současnosti vládní TOP 09 nachází.
Mnohé jsem mohl udělat jinak, přesto téměř všechny reakce, které jsem v sobotu a v neděli dostal, byly spíše pozitivní. I když jeden přítel z Dolních Chaber, jež také patřily do mého volebního obvodu, mi řekl, že moje kampaň byla na současnou českou společnost moc elitářská. Další zase, že jsem málo sliboval (i to nesplnitelné), že bez toho se vyhrát nedá.
Několik lidí si od začátku myslelo, že to byl z mé strany zcela bláznivý nápad. Pro mě to byla vzrušující sonda do duše voličů, při které jsem poznal stovky zajímavých lidí. Byla to pozoruhodná a dobrá životní zkušenost.
Je to však v podstatě vše malicherné a nepodstatné proti tomu, co se stalo Ivě a Ludvíkovi v příběhu, který jsem popsal na začátku. Vyslovil jsem při kampani tisíce vět, napsal od července na Facebook stovky postřehů a komentářů, obešel velkou část svého obvodu, zúčastnil se desítek akcí.
Dlužím však už několik týdnů dva pozdravy. Jeden posílám Ludvíkovi do nebe. A druhý kamarádce Ivě: „Já jsem byl ve volbách poražen, ale tebe ani ta nesmírně traumatická smrt tvého partnera porazit nesmí.“
Mladá fronta DNES, 16. 10. 2012, rubrika: Z domova, str. 10
