Berete vyjádření Věcí veřejných se lhůtou účasti ve vládě do konce června jako kdysi řekněme 336. vážné varování Číny vůči USA? Jak se spolupracuje s opozicí uvnitř vlády?
Obecně je to velmi těžké a může to přerůst v pátou kolonu, ty příběhy známe. Před třemi měsíci jsem řekl, že by Věci veřejné měly projít sebereflexí, aby ukázaly, jestli mohou být nadále koaliční stranou schopnou tvořit. Byl jsem na jednání koaliční devítky a měl pocit, že během jednání chtěly něco jiného než na začátku. Dal bych jim klidně tři neděle na sebereflexi a nevnímám to jako vy v té otázce.
Při loňském rozhovoru, jen co jste od prezidenta převzal jmenování, jste jako prioritu uvedl „majetkové vyrovnání s církvemi“. Návrh se chystá. Jste spokojen?
Věděli jsme, že návrh z roku 2008 nebyl přijat veřejností, navíc loni v červenci přišel nález Ústavního soudu, že parlament koná proti Listině základních práv a svobod, že nekoná ve věci vyrovnání církevního majetku. Pokusili jsme se poučit z chyb, ihned jsme začali intenzívně jednat s církvemi i náboženskými společnostmi a podařilo se nám stabilizovat výdaje státu pro roky 2011 až 2014 na platy církevních hodnostářů. To bylo podepsáno v Deklaraci shody mezi státem a všemi, kterých se majetkové vyrovnání týká.
Takže co se nejvíc změnilo?
Základní změnou, kterou vidím, a jsem rád, že církve jsou k ní vstřícné, je vydání většího množství nemovitého majetku na úkor finančních náhrad. Problém je, že majetek téměř stoprocentně půjde do rukou katolické církve. Takže náš postoj – vrátíme víc majetku než peněz – závisí na tom, jak se katolická církev postaví k vyrovnání s menšími církvemi a společnostmi. Z majetku, který dostane, finančně sama odškodní sedmnácti procenty ostatní církve a společnosti. Původní návrh vlády, který neprošel Sněmovnou, nabízel vyrovnání v celkové výši 134 miliard, z toho vedle půdy a lesů byla požadována finanční náhrada 83 miliard (i s úroky za 60 let to mělo být 270 miliard – pozn. red.), ale my nyní dáváme v prvním návrhu 59 miliard korun. Hlavní rozdíl spatřuji v tom, že nyní diskutujeme, že nepůjde o pevnou částku úroků řekněme 4,85 procenta, ale že se podařilo dát místo toho na stůl návrh inflační doložky. Dnes je to kolem dvou procent. Věřím, že ji církve budou akceptovat.
Je nynější návrh výhodný pro stát, nebo pro církve? Zadlužení lidí Topolánkovou vládou na dalších 60 let jsem měl za absurdní.
Je výhodný pro obě strany. Pokud bude akceptován a podaří se ho prosadit, bude významný i pro církve. Do budoucna ztratí ekonomickou závislost na státu; myslím si, že pokud je někdo ekonomicky závislý, není úplně svobodný. Stejně tak církve vnímají, že pokud bude vyřešena tato záležitost, pak bude schválena i smlouva s Vatikánem, což by české katolické církvi nesmírně prospělo. I další církve nebo představitelé Federace židovských obcí vidí prospěch.
Muselo dojít ke kompromisům. Kterého si vážíte nejvíc?
Inflační doložky.
Jakou částku a jak dlouho bude stát platit, než se dospěje k onomu roku 0 – tedy je vyrovnáno, restituce skončily?
Nebude to šedesát let, ale maximálně třicet, minimálně patnáct. V tom existují varianty. (Při splácení 59 miliard například třicet let by šlo o celkovou sumu zhruba 80 miliard – pozn. red.)
A kdy se tedy dospěje k onomu roku „nula“?
Za třicet, dvacet nebo patnáct let. Uvidíme. Závisí to na tom, co si bude moci stát v následujících letech v rozpočtu dovolit. Nejméně peněz jednotlivě vydaných by bylo během třiceti let, i když v celkovém množství by to bylo nejvíc. Bude existovat inflace, ale ze strany církví je důležitá akceptace té doložky. Existuje mnohem větší vůle se teď dohodnout.
Znamená to, že by za patnáct, dvacet, třicet let mohla nastat odluka státu od církve?
Buď v roce 2041, 2031, nebo 2026. Záleží, jak se s církvemi dohodneme. To bude nejdůležitější. Místem působnosti bude nadále ČR, ale nebudou dostávat peníze ze státního rozpočtu.
Vrátíme-li se k rozhovoru před rokem, jdete podle plánu: vyhlásil jste výběrové řízení na šéfa České filharmonie, generálního ředitele Národní knihovny, generálního ředitele Národní galerie. Slovo jste dodržel. Objevil se ale zřetelný rys vašeho rozhodování – přednost dostávají manažeři často mimo obor. Proč jste přesvědčen, že mají kulturní instituce řídit ekonomové?
Po prostudování statutů a zřizovacích listin příspěvkových organizací, po podrobném probádání rozpočtové kázně v minulých letech se ukázalo, že pokud tam byl trochu schopný manažer z oboru, tak instituce dobře fungovala. Ve velkých organizacích, pokud je neřídili manažeři, stále nacházíme dlouhodobá pochybení a porušení rozpočtové kázně.
Co vás překvapilo?
Nad veškerou pochybnost se ukázalo, že v kultuře funguje něco, co nemám rád, čemu se kulturní obec jakoby brání, přesto je toho plná – a to jsou zájmové skupiny. Je až neuvěřitelné, kolik jich působí i jak jsou nenávistné. To mě nikdy nenapadlo. Jsem přesvědčen, že moje kroky jsou správné. Přitom se nic nedá paušalizovat. Ředitelem Národního technického muzea se stal Karel Ksandr, který se v branži muzeí pohybuje celý profesionální život. V přímém rozhovoru mi dokázal, že je vhodnější než ekonom, který se mi jevil velmi schopný. Představil mi ve svém týmu ekonomku a funguje to bezvadně. Jen na vstupném mělo muzeum příjem víc než deset miliónů.
A co Národní galerie?
V Národní galerii, která spravuje miliardové majetky movité i nemovité, existuje minimálně pět kunsthistorických postů. V čele by měl stát jednoznačně manažer. I to, že se přihlásili pouze čtyři kandidáti, z toho tři stejní jako v posledním konkurzu, mě přesvědčilo, že najít nového šéfa je velmi těžké. Vsadil jsem na úplně novou kartu, která snad bude dobrou volbou.
Umělecká tvorba je záležitost tvůrčí, nikoli ekonomická, byť se bez peněz dělat nedá. Nemáte pocit, že za transformací Státní opery s ND opravdu mohou v pozadí být developerské lobby, které se už těší na paláce třeba na Flóře, kde jsou velké dílny?
Umění se bez peněz dělat nedá. Během roku jsem se utvrdil v přesvědčení, že chci vytvořit prostředí, aby ti, kdo se kulturou živí nebo baví, ji mohli dělat svobodně. Žádný ředitel příspěvkové organizace, žádný ministr nemůže říci – prodám majetek, peníze mi zůstanou a budu si s nimi dělat, co chci. To prostě nejde. Je připraven projekt, který se dá s nadsázkou nazvat „kulový blesk“, ale jeho účelem je, aby jednotlivé složky pracovaly pro obě instituce. Víte třeba, že Státní opera neutrácela při své výrobě u krejčích, švadlen v ND? Bylo to u soukromých firem. Kulisáři pracují v cenných objektech, udělají kulisy, pak je rozřežou, aby je dostali ven, a znovu smontují. To asi není dobře.
Takže přece jen se budou prodávat budovy…
Je připraven projekt, že by se některé nemovitosti se souhlasem ministerstva financí a vlády prodaly a peníze by přišly do rozpočtu. Vytvoříme prostředky 498 miliónů, které věnujeme potřebným opravám v opeře, chceme vybudovat nové zázemí pro umělce. Nepůjde to za rok, přesáhne to horizont 2015. Díky společnému managementu ušetříme prostředky, které přidáme uměleckým složkám. Proto nechápu, proč proti tomu protestují.
Pojďme ke zvýšení DPH. Jaké to je, žít a pracovat s vědomím, že na 160 tisíc lidí, kteří podepsali Výzvu na obranu knih, stojí proti vám, respektive že vy jako člen vlády odmítající kompromis stojíte proti nim? Navíc 22. června proběhne demonstrace.
Já proti nim nestojím. Jako člen vlády ano, jsem její loajální člen. Jako ministr nemůžu podepsat petici, jak jsem se snažil vysvětlit na vyhlášení cen Magnesia litera, ale udělal jsem maximum, co mi úřad umožňuje. Na ministerstvu financí jsem připomínkoval zákon o DPH a ve vládě jsem kolegům řekl, že bychom se měli zamyslet obecněji. V programovém prohlášení je zvýšení dostupnosti kultury atd., ale tímto jdeme proti. Zvýšení DPH u knih, novin a časopisů, ale především učebnic porušuje další naše předsevzetí: zvýšení vzdělanosti. Jsem přesvědčen, že stále existuje prostor vést diskusi o výši DPH plánované od roku 2012, dokud zákon neprojde Sněmovnou.
Když už jsme se dostali k demonstracím, jaký jste měl pocit z více než 40tisícové odborové účasti? Řekl jste si, že byste měl vzít jejich názory vážně nebo vůbec v úvahu?
Vážně beru názor každého, každý má na něj právo. Je to významný počet lidí, přesto vláda má ve Sněmovně zatím víc než 55 procent mandátů. Mrzí mě, že diskuse je spíše demonstrativního než konstruktivního charakteru. Nechodím na jednání tripartity nebo na setkání zdravotně postižených. Ale mám pocit, že odboroví předáci nehájí čistě zájmy odborů.
Jak jste vysvětlil kolegovi Petru Gazdíkovi, který by uvítal sníženou DPH na knihy a tiskoviny, že to nelze?
Jsem druhý místopředseda Starostů a nezávislých, Petr Gazdík je předseda. Snažíme se v této věci o společné dílo. Pokud by se podařilo snížit DPH na kulturu, budu spokojen. Prioritou je však kultura stáří. A pokud nám nedovolí reforma sociálních zákonů a zdravotnictví, aby se dala DPH snížit, budu postupovat, jak rozhodne vláda.
Mně nejvíc vadí, že nejde o růst DPH z 10 na 14,5 procenta, ale od roku 2007 o růst z pěti procent, tedy trojnásobný, který se ještě zvýší. Řekl jste, že jste ze zamýšlené výše 20 procent získal „rezervu“ a podobnou že musejí hledat ostatní. Opravdu si myslíte, že jste vymohl kompromis?
Toto řešení jsem nevymohl jenom já a za kompromis ho nepokládám. To bych považoval řekněme 12 procent. Došlo ke koaliční shodě. Tlak trhu se projeví a ukáže své. Věřím, že určitá šance tu je, i když si myslím, že zvednout DPH z pěti procent tak rychle je pro všechny opravdu těžké.
Vaše vláda odmítá argument, že tím přispívá k likvidaci vzdělanosti národa. Důsledkem růstu DPH z 5 na 9 procent v roce 2008 byl dva roky nato pokles počtu vydaných publikací o 1500 titulů. Alarmující je především efekt nabídky, počet odborných knih klesl o čtvrtinu a výroba vysokoškolských učebnic dokonce o 17 procent!
Podívejte se do měst na knihkupectví, která jsou v lukrativních nájemních zónách. V jednom jsem jich napočítal na náměstí sedm. Tak tam budou tři knihkupectví. Tvrdím, že to je ta rezerva. Také trvám na tom, že 43 procent z ceny na distribuci je nehorázné. Logicky, když 22 procent si vezme tiskárna, jsme už na 65 procentech, takže nakladateli na vše zbývá jen 35 procent. To je logicky málo…
Nemáte obavu, že vaše vláda i vy jako ministr přispějete k tomu, že se profesionální kultura i kulturní vyžití rodin stanou tzv. zbytnou položkou po zaplacení rostoucích poplatků nezbytných k přežití?
Mám pocit, že všichni považují za běžné mít mobil, jezdit na zahraniční dovolenou v létě i v zimě… Studie EU ukazuje, že v ČR je nejnižší míra chudoby. Dnes máme jiné hodnoty než třeba postava Luďka Soboty z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Ať si každý říká, co chce, ale česká kultura je v rámci Evropy kvalitní. Nabídka převažuje nad poptávkou. Kolik lidí může jít na vernisáž, do divadla, do kina, i když vím, že jsou kapacity omezeny časově i finančně. Jsem ten, kdo bude stále tvrdit, že kulturu je třeba dotovat z rozpočtu, z krajských a dalších peněz. Je ale věcí každého, za co utratí ty, které mu zbývají. V současné ekonomické situaci zdražuje plyn, benzín a člověk si řekne: nekoupím si knihu, ale autem budu denně dojíždět? Jistě mi namítnete: a co ten, kdo nemá auto? Vláda se v sociálních reformách snaží kompenzovat situaci těch, kdo opravdu nemají. Otázka pak je, zda se toto vylepšení využije k cestě do kina, nebo že táta půjde na pivo.
K nelehkým rozhodnutím patří souhlas s demolicí domu z roku 1880 na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice. Co bylo hlavním argumentem, že jste souhlasil?
Já jsem nesouhlasil s demolicí! To je fakt špatně interpretované. Pouze jsem umožnil demolici, kterou musí schválit a povolit stavební úřad a magistrát hlavního města Prahy. Potvrdil jsem rozhodnutí rozkladové komise ministerstva, kde sedí devět renomovaných právníků. Dávali rozklad, zda náš památkový odbor postupoval v souladu se zákonem, a zjistili, že ne. Co se zbourá, co se postaví, je věcí magistrátu a jeho orgánů, které rozhodují ve správním řízení. Nikoliv já. Mrzí mě, kolik lidí dává vinu právě mně. Tak to není. Já Prahu miluju, ochraňuji, co mohu. Ať se ale jde každý podívat do Opletalovy ulice, jak to tam vypadá. To není moje vina. Stát má vnitřní dluh na svých památkách téměř 60 miliard. Nemůžeme sanovat objekty, na jejichž opravu majitelé nemají peníze, a chtějí to řešit jejich prohlášením za kulturní památku. To je případ Štvanice. Památkový úřad ji jasně prohlásil za památku a majitel – v tomto případě hlavní město Praha – neměl peněz nazbyt, nestaral se. Teď dostane řádnou pokutu.
Takže z vašeho pohledu jde o příběhy lidí – majitelů, kteří rozhodují o demolici…
To nerozhodl vlastník, město Praha, ale ve správním řízení odbor výstavby magistrátu, protože hrozilo, že padající části někoho zraní. Neslučujte tento případ, prosím, s domem na Václavském náměstí. Tam nejde o dům chráněný jako kulturní památka.
Kdekomu vadil váš obdiv ke skupině Kabát, což není můj případ. Přesto bych se rád na závěr zeptal: Byl jste aspoň jednou na jeho turné?
Přiznám se, že jsem nikdy nebyl na jejich koncertu. Ani teď, když jsem se díky nim stal tak „populární“.
Právo, 11. 6. Rubrika: Rozhovor, str. 8
