Besser: Developerům na ruku nejdu, jen respektuji právo

Vážený pane Václave Havle,

dovolte, abych reagoval na Váš otevřený dopis.

Jsem přesvědčen, že ctít zákony může být nepopulární a nemusí se nám to dokonce ani líbit. Pro politika by to však měla být povinnost. Prakticky jsem neměl na vybranou. Ano, mohl jsem si to ulehčit, nerespektovat jednomyslné doporučení devíti právníků z rozkladové komise, naoko zachránit starý dům a být populární. Dal jsem přednost rozhodnutí, které je po právu a z mého pohledu mimo jiné ochraňuje český stát před dalším nákladným soudním sporem.

Oprávněná kritika postavená na znalosti věci a relevantních argumentech mi nevadí. Za 16 let práce ve veřejné službě jsem se musel naučit kritiku vnímat nikoli jako překážku, ale jako nedílnou a obohacující součást mé práce. Kritika v tomto případě je ovšem postavená pouze na krátkém novinovém sdělení, že Besser nechá zbourat historický dům na Václavském náměstí. Realita je zcela jiná.

Případ, který jsem z pozice ministra kultury musel řešit, nespadl z nebe, ale měl relativně dlouhý vývoj. Žádost investora o stavební zásah v historicky citlivé zóně Václavského náměstí řešil podle platných předpisů úřad k tomu příslušný. Tedy Magistrát hlavního města Prahy včetně jeho památkového odboru. Byli to zaměstnanci Magistrátu, kteří stanovili podmínky a dali projektu zelenou.

Na základě tohoto rozhodnutí nabyl investor oprávněného přesvědčení, že jeho plánům nestojí nic v cestě. V tomto přesvědčení jej naše úřady nechaly více než půl roku. Teprve pak přišel zásah jednoho z úředníků ministerstva kultury.

Rozhodnutí úředníků ministerstva kultury má dvě roviny. Věcnou a procesní. Procesní rovina přitom do značné míry ovlivnila i pohled na věcný obsah rozhodnutí. V procesní rovině pracovník ministerstva totiž vydal své rozhodnutí v takzvaném zkráceném přezkumném řízení, do kterého už ti, kterých se rozhodování týká, v tomto případě vlastníci nemovitosti, nemají možnost mluvit. Nikdo se neptá na jejich práva.

Investorovi tedy jeden orgán veřejné správy něco pravomocně dovolil a jiný mu to po několika měsících zakázal. Jde o podobný model, jako když obíháte úřady a od každého úředníka se dozvíte něco jiného. Tady to akorát postihlo investora, se kterým nemáme sympatie, protože chce bourat dům na Václavském náměstí. Státní správa a právní stát, ale nejsou podle mého přesvědčení pojmy, kde se dá postupovat na základě sympatií.

Úvaha, byť ve Vašem dopise nevyřčená, že jsem v případě Václavského náměstí šel na ruku developerovi na úkor historického objektu mě osobně mrzí. Takový postup by byl zcela proti zásadám, které jsem během své práce ve veřejné službě vždy zastával.

To, že územní pracoviště Národního památkového ústavu v Praze, je proti demolici domu, považuji za samozřejmé. Nemůže přeci s klidným svědomím nechat staré a relativně zachovalé vyměnit něčím tak protichůdným, jako je moderní architektura. Přesto. Památková hodnota domu, který prošel řadou stavebních úprav, není nijak výjimečná. To bylo doloženo v předchozích správních řízeních a tento závěr potvrzuje i skutečnost, že budova není, na rozdíl od řady dalších domů na Václavském náměstí, prohlášena za kulturní památku. Nepřicházíme o nic nenahraditelného a rovněž obavy z nové výstavby v památkové zóně zapsané na seznamu UNESCO, jsou dle mého přesvědčení zbytečné. Každý případ je jedinečný a stejně tak se nedomnívám, že by zrovna tento mohl založit nějaká precedentní rozhodnutí pro budoucnost. O možné demolici v tomto případě jsem nerozhodl já, ale především odpovědní lidé z pražského Magistrátu. Moje rozhodnutí „pouze" respektuje práva vlastníka nabytá v dobré víře, zákony této země a potvrzuje jednomyslný závěr rozkladové komise.

S úctou