Vážený pane Paroubku,
během středeční debaty lídrů ČSSD a ODS v Českém rozhlase jste prohlásil: „My jsme stranou pro dolních deset milionů – pro obyčejné lidi.“ Přiznám se, že už dříve jsem ono označení „obyčejný člověk“ někde zaslechl, ale nevěnoval jsem mu pozornost, protože jsem nevěděl, koho se týká. Znám pouze román Karla Čapka Obyčejný život, ale ten je naopak o tom, že žádný život, byť na první pohled vypadá všedně a nezajímavě, není obyčejný. Teprve poté, co jste počet „obyčejných lidí“ vyčíslil na deset milionů, pochopil jsem, že podle Vašeho mínění je „obyčejný“ prakticky celý český národ. Podle údajů z 31. prosince 2009 žilo v České republice 10.506.813 lidí. Podle Vás je tedy v naší zemi jen asi půl milionu lidí, kteří nejsou „obyčejní“.
Nechci se ptát, do které skupiny se řadíte Vy sám... Ale měl byste své počty znovu přehodnotit. Jen namátkou: Odečetl jste od oněch deseti milionů všechny lékaře a zdravotní sestry, kteří každým okamžikem pomáhají v nemocnicích nebo ve svých ordinacích nemocným, zachraňují životy nebo přivádějí na svět děti? Nebo Vám to, co tito lidé dělají, připadá „obyčejné“. Nebo – odečetl jste všechny hasiče, vojáky a záchranáře, kteří pomáhali při nedávných povodních na Moravě? Odečetl jste všechny řidiče autobusů, tramvají, trolejbusů nebo strojvedoucí či piloty a letušky, kteří denně přepravují v celé zemi miliony lidí a nesou za ně obrovskou odpovědnost? Odečetl jste všechny učitele, na jejichž schopnostech je do jisté míry závislá budoucnost našich dětí? Odečetl jste všechny seniory, kteří dokázali během svého života postavit domy a vychovat děti, přestože mnozí z nich nepatřili v dobách komunistického režimu k „vyvoleným“. Opravdu jste odečetl všechny tyto „neobyčejné“ lidi, v jejichž výčtu bych mohl ještě velmi dlouho pokračovat...?
Pokud byste to opravdu udělal, mnoho voličů by Vám nezůstalo.
Všichni tito lidé, jejichž osobní důstojnost jste tak nepromyšleně zlehčil, mají právo žádat po Vás omluvu. Ano, měl byste se veřejně omluvit všem deseti milionům „neobyčejných lidí“ které jste urazil.
Z Vašich slov usuzuji, že mezi „obyčejné lidi“ řadíte i mne, přestože se osobně neznáme. Také proti tomu se musím, pane Paroubku, důrazně ohradit. Ani já, ani nikdo z mé rodiny se necítíme být obyčejnými. Žijeme sice život podobný tomu, který žijí miliony jiných rodin v České republice. Vždy jsem se ale snažil, a vedu k tomu i své dcery, v něčem vyniknout, ve své profesi, ve studiu nebo ve svých zájmech. Možná, že Vám to připadá zanedbatelné... Podle mne však záleží i na těchto zdánlivých drobnostech. Právě díky těmto osobním iniciativám, nápadům a snahám každého člověka, který nečeká s nataženou rukou, ale sám o něco usiluje, se Česká republika stává vyspělou a kulturní zemí.
Svým vyjádřením o „deseti milionech obyčejných lidí“ jste, pane Paroubku, jen dokázal, jak se Vy sám cítíte být nadřazený ostatním lidem v této zemi. Jak se nad nimi povyšujete, jak je zlehčujete. Nerozumíte jejich každodennímu životu. A myslíte si, že si je dokážete koupit nejrůznějšími předvolebními sliby a úplatky.
V tom se ovšem velmi mýlíte. Nemáte právo a nebudete mít ani po volbách právo mluvit za deset milionů lidí.
