V současné době se emoce z prvotního šoku po napadení Ukrajiny trochu uklidnily. I s odstupem času však neutichají neuvěřitelné a nechutné dezinformace o ukrajinských uprchlících. Závist a nenávist vůči Ukrajincům, kteří potřebují pomoc, se stále množí. Doposud jsem nepochopil, co vlastně někteří občané lidem z Ukrajiny závidí. Rozbité domovy? Mrtvé příbuzné, s nimiž se už nikdy nesetkají?
Dokážu částečně pochopit ty, kteří vzhlížejí k Rusku jako k mocnosti dob minulých a potenciálně silné ekonomice, avšak nechápu, jak může docházet k popírání války, válečných zločinů a zločinů genocidy, kterých se na Ukrajině Ruská federace dopouští. Budou-li se i nadále tyto skutečnosti popírat, dostaneme se do zvrhlého morálního bahna. A to jako demokratická západní společnost nesmíme dopustit. Bez ohledu na to, kdo tyto zločiny páchá, je nutně musíme pojmenovat, vyšetřit a viníky předvést k mezinárodnímu trestnímu tribunálu v Haggu.
Miroslav Zemánek, předseda krajské organizace
