"Studovala jste hotelovou školu. Tam většinou chodí holky, které buď milují vaření, nebo nevědí, co se sebou. Bylo mi jasné, že nemůžu jít na gymnázium, na přírodní vědy jsem byla docela pitomá. Chtěla jsem studovat jazyky a hotelovka byla logickou volbou. Spíš než vaření mě lákal alkohol, samozřejmě profesně – sommeliérství a barmanství."
A po maturitě jste se vydala do Ženevy.
Chtěla jsem být učitelkou, stejně jako moje babička, která pro mě byla obrovským vzorem. A stále je – v pětaosmdesáti se pořád učí a má i Facebook. Hlásila jsem se na francouzštinu a němčinu, přijímačky udělala, ale známá mi nabídla, zda nechci na nějaký čas přijet do Ženevy. Ve Švýcarsku jsem pak studovala a pomáhala s dětmi. Bylo to strašně krásné období.
Zůstat jste tam nechtěla?
Na začátku jsem o tom uvažovala, ale kořeny byly silnější. Po návratu jsem šla na vysokou a časem se vrátila i ke gastronomii, pracovala jsem jako sommeliérka v jedné jihlavské vinotéce. Objevila jsem tak pro sebe cestu, jak propojit gastronomii a jazyky. I dnes je pro mě víno koníček, ale touha učit nakonec převážila.
V péči o děti jste se tedy našla?
Hlavně v péči o děti druhého stupně! (smích) Po narození svých vlastních dětí jsem se rychle vracela do práce. Rozárka šla do soukromé školky ve dvou a půl letech, na její školné sice padl můj tehdejší plat, bylo to nutné. Musím v životě neustále zapojovat hlavu, s dětmi mi to najednou nešlo.
Vyčítalo vám okolí tenhle přístup?
Že jste šla od dětí brzy do práce?Na vesnici jsem za exota neustále. Ale v Jeníkově mě znají od dětství, narodila jsem se tu. Podobnými námitkami se netrápím, možná proto, že i moje maminka hodně pracovala. Spíš mě mrzí ten jednostranný pohled – když se žena rozhodne být doma čtyři roky, nikdo se nad tím nepozastaví, pokud je to obráceně, čelíte neustálým dotazům. Venkovské prostředí navíc nenabízí pracujícím ženám možnosti, jak situaci vyřešit.
Řekla jste, že v Jeníkově bydlíte od narození, proč jste se tam vrátila i po vysoké?
Od puberty jsem našim tvrdila, že hned, jak to půjde, odstěhuju se na intr, už nikdy se do Jeníkova nevrátím. Ale rychle jsem pochopila, že mi ve městě chybí venkovské rodinné prostředí. Můžu žít všude, ale lásku k Jeníkovu nevymažu, nedokážu se vykořenit.
TOPka má v čele ženu, kolik žen má celkově v parlamentu?
Ze čtrnácti poslanců TOP 09 jsme v parlamentu tři… České prostředí často mezi ženami vytváří rivalitu. Muži-straníci k Markétě Pekarové velmi vzhlížejí, u žen se naopak setkávám s její kritikou, která zřejmě souvisí se soutěživostí. Občas to sklouzává k jednoduché a prvoplánové frázi: „Nemá děti, proto dělá politiku, měla by jít radši k plotně!“
Neměla jste strach stát se starostkou?
Strach mám permanentně. Nejhorší na starostování je neustálý strach z chyby, nejen finanční. Každý den rozhodujete o spoustě věcí a mnohým z nich do hloubky nerozumíte, protože každý jsme vyprofilovaný jinak. Já se specializovala na školství, všechno ostatní jsem se učila a opisovala od kolegů, kteří to dělali přede mnou.
Kdy vás poprvé napadlo kandidovat do parlamentu?
Oslovena jsem byla už při krajských volbách, což jsem odmítla, měla jsem v Jeníkově rozdělané projekty a chtěla dokončit volební období. Pak za mnou přišli znovu, že máme ve volbách do sněmovny na Vysočině páté místo a šanci získat maximálně tři mandáty. Dlouho jsem se rozmýšlela, ale pocit, že svou přítomností na kandidátce můžu pomoci, mě přesvědčil.
Změnil se vám po zvolení do parlamentu výrazně život?
Přes týden je to divoké, když máme sněmovnu, jednáme do večera a já zůstávám v Praze. Alespoň jednou týdně se snažím dojet domů tak, abych uvařila večeři a chvilku pobyla s dětmi. Víkendy mám ale naopak mnohem častěji volné, jako starostka jsem se účastnila mnoha svátečních akcí.
Na sociálních sítích zmiňujete, že druhý domov máte v Trenčíně.
Můj druhý manžel je Slovák, světoběžník, projel celou Evropu, pochází ovšem z Bílých Karpat. Miluju kopce, hory, zimu, proto se v jeho rodišti cítím moc hezky a rádi tam všichni jezdíme.
Pochopila jsem, že vaše setkání bylo velmi zvláštní, až osudové.
Životem mi procházel průběžně bez povšimnutí dlouhé roky. Změnil to až odchod našeho společného přítele, a to doslova během posledního rozloučení. Od té doby jsme spolu. Za rok a půl od pohřbu se nám neplánovaně narodil Cyril.
Vysočina je dost tradiční region, a vy jste se jako mladá rozvedla…
Ano, byla jsem rozvedená a starostka k tomu! (smích) Vždycky jsem byla rebel, to mám po otci. Řeči okolí dokážu dobře filtrovat. Mé první manželství se rozpadlo i proto, že jsem se vdávala hodně mladá, Kristián se mi narodil během studia. Ale hlavním důvodem byla moje dynamika. Jdu si za svým, dávám najevo, že spoustu věcí zvládnu sama, že nikoho nepotřebuju. A to je pro muže těžké přijmout.
Váš současný muž vaši dynamiku zvládá?
Je ještě dynamičtější než já, takže ano. Spíš je to náročné časově. Je truhlář, práce ho nesmírně baví, občas dochází k boji, kdo si urve víc času.
Děti přijaly nového sourozence bez výhrad?
Kupodivu úžasně. Mám o osm let mladší sestru a jako malá jsem se o ni starat nechtěla. Moje děti jsou v tomhle naopak skvělé, jedenáctiletá Rozárka se Cyrilovi maximálně věnuje. Těhotenství bylo neplánované a dlouho jsem dokonce zvažovala, zda si dítě nechám… Teď jsme strašně rádi, že Cyrila máme. Ale absolutní zodpovědnost i péči převzal můj manžel.
Mluvíte o tom naprosto otevřeně – proč jste nechtěla třetí dítě?
Starší děti jsou od sebe čtrnáct měsíců, chtěla jsem je mít brzy po sobě, abychom spolu mohli sdílet všechny aktivity. Že se naučily jezdit na kole, na bruslích, lyžovat ve stejnou dobu, bylo moc prima. Strašně se mi nechtělo tenhle ideální stav rozbít. Manželovi jsem na rovinu řekla, že starostování nepustím. Ale on mě podpořil, slíbil jít na mateřskou sám. Má téměř dvacetiletého syna, ale další dítě chtěl, což mě tenkrát dost překvapilo. A pak tu byly i zdravotní důvody – před čtyřmi lety jsem měla nezhoubný nádor na prsu a bála se hormonálních změn.
Pořád milujete folkovou hudbu?
Pořád, už od dětství. Hudba je součástí mého života, folk má navíc nadstavbu textů. Mám ráda i divadlo, teď se mi bohužel z života trochu vytratilo. A taky sport. Knihy jsem na nějakou dobu musela vypustit, při čtení zákonů není na krásnou literaturu čas ani kapacita.
Politička a pedagožka Martina Lisová se narodila roku 1983. Vystudovala Střední hotelovou školu Světlá ve Velkém Meziříčí a obor učitelství francouzského a německého jazyka na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. Žije ve Větrném Jeníkově na Jihlavsku, od roku 2014 až donedávna tu působila jako starostka. V loňském roce byla za TOP 09 zvolena poslankyní Poslanecké sněmovny PČR. Má tři děti, je podruhé vdaná. Mezi její největší záliby patří kultura, především divadlo a literatura.
Zdroj: denik.cz, Ilona Smejkalová
