NEJVĚTŠÍ ČESKÁ CÍRKEV, ŘÍMSKOKATOLICKÁ, SE ZNOVU UČÍ, JAK HOSPODAŘIT S PENĚZI A MAJETKY, KTERÉ DOSTANE V RÁMCI RESTITUCÍ. HODNĚ PŘITOM SÁZÍ NA TISÍCE HEKTARŮ LESA, A TEDY TUNY DŘEVA, NA TURISTIKU I OBCHOD S NEMOVITOSTMI.
Pod velkým obrazem Ježíše Krista leží reprosoustava s hudebním přehrávačem iPod. Na stole vedle fotografie bývalého papeže Benedikta XVI. stojí jednadvacetipalcový iMac s charakteristickou bílou klávesnicí. A ruce generálního vikáře litoměřické diecéze Stanislava Přibyla svírají iPad s červeným přebalem a grafitový iPhone 5S. „Vždycky jsem se hodně zajímal o moderní techniku a počítače. Postupně jsem ale z Windows přešel na Apple a nedám na něj dopustit,“ směje se ve své kanceláři dvaačtyřicetiletý kněz. V jeho postavě se zrcadlí výzva, před kterou stojí církve v Česku – jak spojit tradiční s moderním, jak přežít v podmínkách 21. století. A jak se znovu naučit hospodařit s velkým majetkem. To platí hlavně pro katolíky, příjemce největší části církevních restitucí, které jsou od loňska v běhu.
Litoměřické biskupství je v mnoha směrech unikátní, vlastně taková římskokatolická laboratoř. Jde o nejchudší diecézi s největším počtem kostelů a chrámů, téměř všechny jsou ale v dezolátním stavu, stojí totiž většinou v bývalých Sudetech. „A zároveň jsme kraj s velmi komplikovanou sociální situací, je tu vysoká nezaměstnanost, na mše tu pravidelně chodí jen zlomek lidí,“ vysvětluje Přibyl, který na sever Čech přišel před pěti lety z klidnějšího místa, byl farářem slavné barokní baziliky na Svaté Hoře u Příbrami. Se svým týmem v Litoměřicích ovšem nachystal ambiciózní plán, jak díky penězům z restitucí chudou diecézi pozvednout ekonomicky i v očích obyvatel regionu.
„Na církevní restituce jsme se začali chystat kolem roku 2011. Naším cílem bylo si stanovit takový plán, abychom měli zajištěný chod i po třiceti letech. Projekty by si na sebe měly vydělat, ale zároveň mít sociální či etický rozměr,“ dodává diecézní ekonomka Zuzana Bumbová. A šíře podnikatelských a finančních aktivit, které biskupství rozjelo od ledna 2014, kdy mu na účtě přistálo prvních 115 milionů v rámci finančních kompenzací, je mimořádná. „Jsou velmi schopní,“ chválí je i generální sekretář České biskupské konference Tomáš Holub.
Třetinu peněz ještě v zimě diecéze uložila do bank, nechtěla čekat půl roku, než začne fungovat katolický investiční fond. A dvě třetiny se rozhodla vyčlenit především na investice do nemovitostí. „Měli jsme církevní školu rozdělenou do dvou budov, jen jedna byla naše. Tak jsme koupili úplně jinou, pro školu mnohem vhodnější. Tím se nám uvolnil bytový dům v Jablonci nad Nisou, který na podzim zrekonstruujeme na komerční bydlení. Bude tam šest až sedm bytů k pronájmu,“ vypráví sedmatřicetiletá ekonomka, která na biskupství přišla v roce 2009 z děčínské farnosti.
Už na jaře diecéze koupila v Liberci starší dům, který opravila a teď v něm nabízí bydlení pro studenty vysoké školy. „Byla to investice kolem sedmi milionů korun. Ačkoli vysokoškolské koleje nejsou v Liberci naplněné, o kvalitnější bydlení mají studenti zájem,“ pochvaluje si vilu Harcov vikář Přibyl.
A další projekty jsou už v běhu: přestavuje se zemědělská farma, na níž budou pracovat lidé se sociálními problémy, například čerstvě propuštění vězni. Mléčné výrobky, maso, zelenina či ovoce budou kupovat místní obchody, restaurace a jídelny. Ve Vratislavicích nad Nisou zase plánuje diecéze postavit dům pro seniory. „Farnost tam má pozemek, nabídli ho k využití. Tohle je zatím v přípravě. Bude to investice za šedesát až osmdesát milionů,“ říká energický teolog a pražský rodák. Domov důchodců by si na sebe vydělával pronájmem části prostor jako kanceláře či obchody, v úvahu přichází i to, že některé byty by se pronajímaly movitějším seniorům na komerční bázi, a tím se dotovalo bydlení pro ty chudší.
„V Krušných horách máme ještě v Kovářské dům, který chceme předělat na rodinný penzion. A promýšlíme, zda bychom nemohli u Polabské cyklostezky, kde rychle přibývá turistů, nějak využít pro rychlé ubytování některé okolní fary,“ odkrývá další z byznysových plánů Zuzana Bumbová.
Lesy zůstanou Litoměřická diecéze podobně jako další církevní organizace z restitucí zatím pocítila hlavně první část finančních náhrad, další přijde v lednu (stát sedmnácti církvím ve třiceti ročních splátkách vyplatí celkem 59 miliard korun plus inflaci). Vydaného nemovitého majetku zatím mnoho není, pozemkový úřad a Lesy ČR, za nimiž jde nejvíc nároků, jsou ve vyřizování žádostí ve skluzu. „Měli bychom dostat asi patnáct set hektarů lesa. Kvůli tomu biskupství založí společnost, která se o něj bude starat,“ vysvětluje Přibyl. V tomto se Litoměřice neliší od dalších diecézí.
„Arcibiskupství olomoucké zřídilo loni v dubnu společnost Arcibiskupské lesy a statky Olomouc. Podali jsme žádosti celkem asi o 40 tisíc hektarů, převážně na Jesenicku, na vyřízení žádostí teprve čekáme,“ vysvětluje mluvčí Jiří Gračka. Firma se bude sama věnovat údržbě lesa a jeho obnově, na dřevařské práce si ale bude převážně najímat soukromníky.
Zakázky pro drobné živnostníky už vypisují i Diecézní lesy Hradec Králové, které aktuálně spravují 360 hektarů, po ukončení restitucí by to ale mělo být čtyři a půl tisíce hektarů. „Firma bude spravovat lesy jednotlivých církevních subjektů v diecézi dohromady,“ říká Vlastimil Brukner, šéf královéhradeckých diecézních lesů. Svou lesnickou firmu už založilo i jihočeské biskupství.
Nechat si lesy je strategie, na níž se římskokatolická církev dohodla centrálně. Odpovídá to totiž přesně její představě byznysu – je to činnost, jíž se náboženské organizace věnovaly po staletí, je to práce dlouhodobá, ekologická. „Že bychom si ale zřizovali vlastní pily a dřevo zpracovávali, to ne. Na tom se dohodneme se specializovanými firmami,“ podotýká generální sekretář Tomáš Holub. Ostatně katolíci už neblahou zkušenost s vlastní pilou mají – jedna farnost právě na Litoměřicku se do takového byznysu před lety pustila a nakonec to skončilo raritním bankrotem.
Lov turistů Městem, na nějž byla kvůli církevním restitucím upřena nadstandardní pozornost, byl Žďár nad Sázavou. Tamní farnosti připadl poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, jedna z dvanácti českých památek zapsaných na mezinárodním seznamu UNESCO. Do vrcholné stavby barokního architekta Jana Blažeje Santiniho každoročně zavítá přes dvacet tisíc návštěvníků, na vstupném od nich se vyberou zhruba dva miliony. Nový správce, děkan farnosti Vladimír Vojtěch Záleský, chce využít právě toho, že ikonický, hvězdicovitý areál je magnetem pro věřící i pro řadové turisty: „Chceme se navrátit k pravidelným poutním bohoslužbám a zajišťovat duchovní službu našim i zahraničním poutním výpravám.“
Jinými slovy, Žďárští by rádi rozpočet posílili tím, že na Zelenou horu přitáhnou více věřících, a pokud možno i ze zahraničí. A těm vedle náboženského zážitku nabídnou i placenou prohlídku unikátního kostela či suvenýry. První obnovená pouť by tam měla proběhnout už v srpnu.
„Stojíme na prahu nové epochy cestovního ruchu ve Žďáru. Na září společně plánujeme oslavy dvaceti let zapsání kostela na seznam UNESCO,“ je nadšený ze spolupráce s farností místostarosta města Ladislav Bárta (TOP 09). Radnici patří okolní pozemky, už na nich vybudovala nové chodníky, chystá se zlepšit parkování v místě a také postaví pro turisty toalety, které budou zabudované přímo do svahu pod kostelem.
O tom, jak zpeněžit zájem lidí o unikátní památky, vědí své i v Kutné Hoře. Tamní katolické farnosti se starají o dvě dominanty města – jedna o chrám sv. Barbory, druhá o kostnici a katedrálu Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci. „Je mezi námi takové zdravé soupeření. Nikoli po stránce příjmů, ale po stránce statistiky návštěvnosti, po stránce kvality nabízených služeb anebo po stránce inovací,“ usmívá se Petr Jakeš, který má v sedlecké farnosti na starost právě správu nemovitostí. A podle všeho mu to jde dobře, kostnice je totiž spolu s Karlštejnem nejnavštěvovanější památkou středních Čech.
ZDROJ: Hospodářské noviny, 31.7.2014
