Česká republika se na základě referenda z roku 2003 rozhodla vstoupit do Evropské unie. V roce 2009 se Česká republika chopila vedení Unie a po Slovinsku měla dokázat, že země, které vstoupili v roce 2004 jsou plnohodnotnou součástí „evropského klubu“. Jelikož jsem byl členem nejužšího organizačního týmu na úřadu vlády, který připravoval a realizoval české předsednictví v roce 2009, tak jsem zřetelně vnímal těžkou pozici české vlády a nedůvěru zejména ze strany Francie, která předsedala Unii před námi.
Během prvních dvou měsíců jsme přesvědčili své evropské partnery, že se Česká republika důkladně připravila a může nabídnout nespočet kvalitních úředníků, kteří dokázali svým kolegům v Bruselu, že Češi Unii s přehledem dokážou uřídit. Ovšem v březnu 2009 padla vláda a všechny naše předchozí snahy tím přišly vniveč. Evropu jsme překvapili nezodpovědným přístupem českých politiků a z pracovních jednání, která předtím měla hmatatelné výsledky se ze dne na den stala jednání jen pro samotná jednání. Čeští zástupci pádem vlády ztratili mandát jednat za republiku v Bruselu. Situace se zhoršila neochotou prezidenta Václava Klause podepsat Lisabonskou smlouvu, kterou již schválil český parlament. Opět jsme šokovali naše partnery v klubu a bezprostřední udivené reakce byly na předsednických akcích viditelné při každém jednání.
Tradice překvapovat své partnery místo toho, abychom vyjadřovali pevné a konstruktivní názory, zřejmě pokračuje. Nutno však podotknout, že u všech těchto situací vždy stála Občanská demokratická strana (ODS). Dovolte mi se zeptat, v čem lze spatřit ochranu národních zájmů, pokud těmito kroky pokaždé podkopáváme naši pozici u partnerů? Jaký je důvod, že Česká republika nemá jasný a pevný názor, který hájí naše zájmy a současně konstruktivně přispívá k prosperitě v Evropské unii, tedy i k naší prosperitě?
Důvodem je nepochopitelný a rezervovaný přístup ODS k Evropské unii, nejednotná odpovědnost za zahraniční politiku a v neposlední řadě také existence dvou tajemníků pro evropskou problematiku. Jakékoliv řešení, které přijmou evropské státy, bude mít jednoznačně vliv na českou ekonomiku a na každého z nás. Není tedy výhodnější být součástí takového řešení a aktivně a konstruktivně ovlivňovat budoucí směřování Unie a současně hájit naše národní zájmy?
