Žďáráci na Václavák

V jedné ruce transparent s nápisem "Žďáráci na Václavák", ve druhé taška s píšťalkami a petičními archy. Slunce svítí a letní teploty vybízí k posezení na zahrádce u letního drinku a pohodovému klidnému odpoledni. Moje kroky však míří na parkoviště, kam za chvilku dorazí autobus a společně s dalšími Žďáráky se vydáme na demonstraci na Václavské náměstí. V médiích se píše, že se očekává až sto tisíc přítomných z celé republiky. Bude toto avizované číslo dosaženo? Nebo dokonce překročeno?

Svižným krokem přecházím náměstí a s transparentem upoutávám pozornost. Dvě starší dámy sedící na zahrádce před kavárnou u zmrzliny to zrovna komentují: "No jo, dneska je přece ta demonstrace na Václaváku. A evidentně jedou i Žďáráci." Na parkovišti se postupně scházejí další účastníci. Mám radost, že jsme věkově pestrá skupina, která má třicet osob. Bohužel místa v autobuse jsou již vyčerpána. Závazně potvrzení zaplatili zálohu v kavárně a já si je postupně odškrtávám v seznamu. Dorazily ještě dvě studentky, bohužel došlo k nedorozumění a my už místa nemáme. Nevadí. Naše druhá paralelní skupinka dalších organizátorů čeká ještě na vlakovém nádraží. A někteří účastníci demonstrace budou zůstávat v Praze, takže budou místa v autobuse zpět z Prahy. Studentkám je přislíbena cesta zpět a vydávají se za našimi kolegy na vlak.

Řidič je konečně tady. Dopoledne zvládl školní výlet a teď jede na "výlet" s námi. Bude to tedy specifická cesta. Cestování miluji, ale takový výlet jsem ještě nezažila. Jsme všichni a vyrážíme do Prahy. V Pávově ještě nabíráme další skupinu z Velkého Meziříčí. Dohromady jedeme koordinovaně dva autobusy. Druhý autobus ještě z Nového Města na Moravě.

Kolem 18:00 přijíždíme do Prahy. Zastavujeme před vlakovým nádraží. "Ještě rychlá společná fotka s transparenty, českou vlajkou a vlajkou EU a jdeme na Václavák," žádá nás můj další kolega s fotoaparátem. Potvrzujeme čas a místo odjezdu. Oceňuji dobrou organizaci Milion chvilek pro demokracii. Cestou na Václavák stojí organizátoři na stěžejních místech a pomáhají. Doporučují, kudy přesně jít a které koridory a ulice na Václavské náměstí už jsou plné. Cestou potkáváme další účastníky z celé republiky. Dle transparentů lehce identifikujeme, odkud dorazili. Zdravíme se a usmíváme se. Asi jsme atrakcí i pro turisty. Na druhou stranu...pro Francouze je to asi trochu rutina.

Náměstí se plní. Myslím, že sto tisíc dosáhneme. Po celém náměstí jsou velké obrazovky. Konečně začíná demonstrace. U mikrofonu se střídají mluvčí. Promlouvají také někteří známí herci. Dokonce zde nechybí ani Ivan Trojan nebo Jitka Čvančarová. Některá pražská divadla dnes mají posunuté časy představení.  Organizátoři upozorňují na možnost ruských agresorů. Ano, když probíhá minuta ticha za zesnulého pana Stránského, slyším kousek za námi ruské komentáře. Stojíme se Žďáráky kousek od sebe. Jeden z našich účastníků má velkou vlajku EU. Mezi námi také putuje transparent s nápisem našeho města.

U mikrofonu se střídají mluvčí. Celková atmosféra demonstrace je nepopsatelná. A lidé kolem nás jsou slušní. Nikdo nevykřikuje nenávistná hesla. Je to klidná síla davu, kterého jsme součástí. S proslovem vystupují také regionální koordinátoři Milion chvilek pro demokracii. Všechny projevy mají společné jedno. Jsou plné naděje. Jsou plné přesvědčení, že to, co se v současnosti děje, už přesáhlo určité hranice. A je třeba se ozvat. Dát najevo, že českému národu toto není jedno. Během silných emočních zážitků řeším i praktické problémy. Na Václavském náměstí mi začal stávkovat signál telefonu a skoro jsem si ho zablokovala. Hlavně že jsem si v autobuse vyhlásila svoje telefonní číslo pro osoby, které budou mít zpoždění. Některé věci prostě nenaplánujete. Ale nakonec vše dobře dopadne. Stačilo se vzdálit stotisícovému davu. I s takovými praktickými překážkami se musí na demonstraci počítat.

Těší mě, kolik lidem není lhostejná budoucnost naší země. Nejsou pasivní. Jak jednodušší by bylo zůstat sedět někde na zahrádce restaurace u piva.

Česká hymna zní nad Václavským náměstím. Ta naděje a víra stoupá až k obláčkům. Číslo sto tisíc jsme dotáhli, dokonce překročili. Dorazilo 120 000 osob. Demonstrace je považována za největší demonstraci od roku 1989. Píší o tom zahraniční média. Přesto si náš premiér neodpustí poznámku, že bylo hezké počasí, tak lidé dorazili na koncert. Také český prezident se vyjádřil velice nevhodně. 

Nezbývá než doufat. Věřit. Vytrvat. Slovy našeho bývalého prezidenta, kterého si vážím: "Až to bude nejblbější, tak najednou se to začne obracet k lepšímu." Musí to tak být. A my se potkáme na Letné, přátelé. Těším se.