Letošní zimní dovolenou jsem strávil v exotickém prostředí jihovýchodní Asie. Během své cesty jsem projel Vietnamem ze severu na jih, urazil více než dva tisíce kilometrů, hovořil s desítkami místních lidí, ochutnal mnoho místních pokrmů a prožil spoustu zajímavých zážitků. Hned po příjezdu mě uvítal neuvěřitelný a všudypřítomný hluk způsobený místními neodbytnými podnikavci, kteří se na každém kroku snaží prodat vše možné i nemožné a slibují zařídit cokoli.
Teprve po několika dnech jsem zjistil, že to není jen obyčejná snaha vydělat si. Je to boj o holé přežití. V zemi, která se honosí přízviskem socialistická (oficiální název je Vietnamská socialistická republika), je veškeré národní bohatství rozděleno jen mezi pár vyvolených s tím „správným“ politickým názorem. A běžní lidé se musí každý den od rána do noci snažit sehnat alespoň pár dongů, aby nezemřeli hladem oni, nebo jejich blízcí.
Nedostatek pracovních příležitostí hraje do not nadnárodním řetězcům, které si zde, často v nelidských podmínkách a za mrzkou mzdu, v místních továrnách nechávají vyrábět své zboží. Kromě nich nejsou v zemi téměř žádné pracovní příležitosti, a je paradoxní, že v této komunistické zemi nejsou žádné sociální dávky, podpory v nezaměstnanosti, invalidní ani starobní důchody a lidé jsou odkázáni sami na sebe nebo své blízké. Proto dokud mohou, tak pracují, pokud nemohou a nemá je kdo živit, tak už jen žebrají nebo umírají. To vše v ulicích vyzdobených rudými prapory s budovatelskými hesly a pod bedlivým dohledem národního hrdiny Ho Chi Minha. Jestli takto mají vypadat a končit všechny komunistické experimenty tak děkuji, ale nechci.
