Dnes chci mluvit o přísloví, které se podle mě velmi dobře hodí ke stavu naší společnosti.
Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.
Nebojte se, nebudu mluvit ani o korupčnících, ani o úplatcích, ani o zavřených hejtmanech.
Na takové prázdné žvásty máme Okamuru a Babiše.
Chci mluvit o něčem vážnějším a složitějším. Chci mluvit o tom, jak jsme si zvykli nepředvídat a nehledět do budoucnosti. Chci mluvit o tom, jak do nás dnešní společnost hustí pohodlné a snadné žití, žití dneškem.
Ten, kdo stále chodí se džbánem pro vodu, to znamená, že jej periodicky zatěžuje, asi nepředpokládá, že by se to zdánlivě pevné ucho mohlo utrhnout.
Ani my nejsme nijak vedeni k tomu, abychom přemýšleli, co se stane zítra, pozítří, či dokonce za pět let.
Moderní a módní je, odvázat se… Moderní a módní je nespořit, ale půjčit si… Moderní a módní je, neomezovat se ve svých libůstkách, ale dopřát si je hned a za každou cenu…
Chcete nový a větší byt? Půjčte si. Hypotéka je snadná. Jen budete muset každý měsíc dát čtvrtinu svého příjmu pryč. Dvacet let…
Chcete jet v létě na Bahamy a v zimě do Alp? Není nic snadnějšího. Jen ty děti vám budou na sjezdovce překážet. Ale co, pořídíte si je později. A tu současnou nehodu s těhotenským testem také vyřešíte raz, dva…
S tím člověkem, co s ním bydlíte, si nějak nerozumíte. Jsou to maličkosti – vy byste si večer ráda četla, on chce do společnosti. Vy byste odpoledne na procházku, on chce na golf. Co s tím? Vyměnit! Rozvod je tak snadný, snadňoučký…
Slyšíte tu snadnost? Tu lehkost a lehkovážnost?
Kde se bere?
Určitě za to může všudypřítomná reklama. HomeCredit, Cetelem, Hypobanka. Všichni to známe. Auto na leasing, byt na hypotéku, manželství na smlouvu…
Může za to i naše politika. Dluhy se splácet nemusí. Co je nám po našich vnucích, my žijeme teď! Čtrnáctý důchod a patnáctý plat, příspěvek na mobilní telefon…
Univerzálního viníka najdeme i v médiích. Ordinace v růžové zahradě a Otázky Václava Moravce opravdu nejsou dobré návody na kvalitní život.
Jenže tihle všichni viníci, tak, jak jsme si je pojmenovali, jsou ve skutečnosti nevinní.
Skuteční viníci jsou právě tady. Jsme to my všichni. Já, vy, vy, vy – a vy také, samozřejmě.
Kdybychom měli každý den a stále na paměti křehkost pálené hlíny, ze které jsou naše džbány vyrobeny, nic z toho, o čem jsem mluvila, by nebylo.
Kdybychom si uměli jen trochu představit, jak dlouho trvá dvacet let, všechny Hypobanky a HomeCredity by během několika hodin zkrachovali…
Kdybychom si uměli jen trošičku představit, jak vypadá osamělé stáří, nejlepším kšeftem na světě by bylo, stát se porodníkem, nebo majitelem dobře vedené školky…
Kdybychom mohli teď hned okusit, jak vypadá skutečné manželství po dvaceti letech, těch pár neshod na začátku bychom hravě překonali. Stálo by to totiž za to. Rozvodoví právníci by se mohli živit něčím poctivým a užitečným. Třeba výrobou hraček…
Myslím ale, že tohle všechno v nějakém zastrčeném koutku svého srdce víme. V tom zastrčeném koutku je naděje, protože každý z nás je zodpovědný za svůj život.
To, co tady říkám, nejsou žádné objevné pravdy. Ve svém okolí to v různých variantách slýchám stále častěji.
Učíme se dávno zapomenutá slova. Slušnost, zodpovědnost. Šetrnost. Soucit.
Po té divoké jízdě na přelomu tisíciletí mám dojem, že se začínáme uklidňovat a trochu myslet na to, že nebudeme věčně zdraví, bohatí a atraktivní.
Že naše džbány jsou z pálené hlíny.
Že ucho vydrží jen určitý počet zátěží.
Že se utrhne.
A že náš džbán, náš život, přece není možné vyhodit a koupit nový…
