V souvislosti s dnes velmi aktuální ŠMEJDÍ otázkou jsem přemýšlela o tom, kam jsme se jako národ v posledním století dostali.
(šmejdí otázkou rozuměj akce, na nichž firmy prodávající předražené šunty vyvezou seniory z našich vesnic na převáděcí akce a tam je pod psychologickým nátlakem nutí tyto předražené šunty kupovat)
Jelikož jsem milovnice „zlatých šedesátých“, nemohu se ubránit srovnání s touto dobou. Ačkoli nebyla zrovna lehká, lidé byli statečnější a tak nějak semknutější než nyní.
Dnes jsou lidé od malička vedeni k tomu, chtít víc. Zejména tedy bohužel materiálně. Nechceme vědět a umět víc, chceme mít dobré známky na vysvědčení. Nechceme kvalitní řemeslníky, chceme mít z dětí vysokoškoláky (kteří pak paradoxně nenajdou uplatnění na trhu práce). Všechno se dělá spíše na oko. Nechci Českou Škodovku, Mercedes je lepší a budu moct dělat machra. Nechci na dovolenou do Jeseníků, protože opálení od moře je hezčí a lepší. Dvojky prsa jsou málo, šup na kliniku a mám trojky. Nechci se starat o psa, šup s ním do útulku. Nemám nervy na to, starat se o staré rodiče, šup s nimi do domova důchodců.
Dříve byli lidé skromnější a k sobě hodnější. Namítnete: ale neměli ty možnosti, my je máme! Ano, máme. Nechci rozhodně obhajovat dobu totalitní, kdy skromnost byla spíše nutností. Obhajuji ty vztahy mezi lidmi, dávno vyšlé z módy. Ctnost, čestnost a šetrnost a hlavně vzájemnou úctu.
Cítíte ten rozdíl? Kdyby v padesátých letech minulého století pár šmejdů pod nátlakem prodalo seniorům z jediné vesnice předražené šunty, chlapi z dědiny by vzali vidle a těmhle týpkům by ukázali, zač je v Pardubicích perník. A šmejdi by se šli vystydět, vylízat si rány a podruhé by to nezkusili. Dnes se o nich píše už třetí týden v Blesku, ale šmejdi vesele šmejdí dál, stud neznaje.
Když před padesáti lety Franta Novák v řeznictví po svém dědečkovi zkoušel udat staré maso, rozkřiklo se to rychlostí blesku a milej Franta měl co dělat, aby svoji reputaci napravil. A taky už to nikdy nezkusil. Dnes hypermarkety běžně prodávají lehce nazelenalé maso, napíchané vodou, aby to jako víc vážilo. Ovadlou zeleninu, nahnilé ovoce a konzervy, mající chuť polystyrenu. A lidé jako stádo – kupují a kupují.
Neúcta a lhostejnost, to jsou znaky mezilidských vztahů dnešní doby. Přitom na tyhle vztahy netřeba složitých zákonů, na tyhle mezilidské vztahy stačí jednoduché desatero.
Touhle aktuální šmejdí kauzou se snad blýská na lepší časy. Doufám. Zatím slyším všude plno reptalů. Pokud se, stejně jako touto kauzou, budou i ostatními neuctivými praktikami, které páchá jeden člověk proti druhému, zabývat média, věřím, že lidé s pomyslnými vidlemi – rebelové - si pořádek zajistí.
V téhle zběsilé honbě za tím, mít všechno nej, zapomínáme žít. Odsouváme na druhou kolej to, co je skutečně důležité a žijeme vlastně nanečisto. Jenže druhá šance na život není a nebude…
