Zvedám zvonící telefon a představuji se. Na druhém konci se ozve mužský hlas: „Jste tam tendle tejden?“ Po mém sdělení, že ano, že volající může přijít třeba hned zítra, tento beze slova zavěsí. Druhý den odpoledne, ač je na dveřích velkými písmeny napsáno Nevstupujte bez vyzvání, vstupuje bez zaklepání dvojice lidí středního věku. On první, ona za ním. Nepozdraví ani jeden z nich. Místo představení se vyhrkne sebevědomě se tvářící muž úspornou větu: „Tak jsme tady.“ – „Máte pravděpodobně problémy ve vašem vztahu a přicházíte s nimi ke mně do poradny, že.“ – „Jo,“ odpoví mladý muž, „jak to víte dopředu?“ – „To je velmi jednoduché. Včera jste se mi v telefonu nepředstavil, ani jste nepozdravil, ani nepoděkoval. Dnes jste nerespektovali upozornění na dveřích ordinace, vešli jste bez klepání, ženě jste nedal přednost při vstupu do dveří, ani jeden z vás nepozdravil, ani jste se nepředstavili.“ – „Na takový prkotiny my nedáme,“ odpověděl mi čím dál tím sebevědomější sjednocený Evropan. Během rozhovoru jsem oběma nabídl v rámci třicetikorunového poplatku minerálku, ani jeden z nich za ni nepoděkoval.
Dvojice je před rozvodem a psychiatr má poradit. On je tady přece od toho, aby poradil, co má říci on jí v pondělí a co ona jemu ve středu, jak se on má zachovat se čtvrtek a ona v sobotu, co si vzájemně neříkat v úterý ráno a v pátek večer, aby v neděli bylo jejich manželství opět šťastné, pevné a spokojené. Jiní lidé přicházejí řešit zase tak nesmírně banální problémy, že jejich starosti a Rothschildovy peníze bych chtěl mít alespoň týden před smrtí. Vždy si v duchu položím otázku, kam se nám v naší široce vzdělané a liberálně tržně rozvinuté společnosti vytratily slušnost a selský rozum. Slušné chování by pomohlo řadě rozvádějících se dvojic a selský rozum ostatním. Oba by jim pomohly lépe než kdekterý otitulovaný poraděnko.
Žijeme ovšem v době, která se vyznačuje potřebou všelijakých poraden. Předmanželské a manželské už máme. Navrhuji proto ještě poradnu předrozvodovou, rozvodovou a porozvodovou, předkonkubinátní, konkubinátní a pokonkubinátní včetně poraden pro vztahy mimomanželské. K poradnám protialkoholním a protikuřáckým přidat ještě poradny protistresové a postresové. U dětí, které už mají poradny předškolní i školní, zavést ještě poradny záškolácké a učitelům nabídnout poradny pro zdecimované kantory.
Zažil jsem situaci, kdy parta šestnáctiletých studentů kouřila před vchodem do školní budovy. Procházející učitelku nepozdravil ani jeden z nich. A proč by taky. Když je učitelka s hlubokou pokorou a oprávněnou bázní v hlase upozornila, aby nedopalky z cigaret neházeli na schody, ale do přichystaných popelníků, poslali ji dva ze studentů tam, kam chodí pěšky i císař pán. Učitelka sklonila hlavu a zrychlila krok, aby unikla dalším poznámkám na svoji pedagogickou adresu. Na tuto příhodu si vzpomenu pokaždé, když mi do ordinace přivede maminka studenta 8. třídy (učitelé některých základních škol už dnes hovoří o žácích 6. třídy jako o studentech) a jde se poradit, co mu má ona a její přítel říci, když nechce poslouchat ani doma, ani ve škole a z nikoho a ničeho nemá respekt.
Návštěvníci poraden trpí představou, že specialisté v nich sedící mají v rukávu léčebně kouzelné věty. Třináctiletého zloděje mi přivádí matka s tím, že je nemocným kleptomanem, protože všude krade. Vyšetření ovšem ukázalo, že jejího synka se výchova od narození ani nedotkla. Matka se na mne obořila s výtkou, že si myslela, že jsem odborník. A na moje sdělení odpověděla: „Já ho nikdy nic špatného neučila.“ – „Jistě,“ chtěl jsem jí odpovědět, „ale dobrého také ne.“ Anebo použít odpověď onoho rozvádějícího se muže: „Na takové prkotiny nedejte!“ S dodatkem, že její syn z toho časem vyroste. Možná by mne poté prohlásila za odborníka.
