O méněcennosti a vícecennosti
Kdybych nepracoval roky právě v tom oboru, ve kterém pracuji, nikdy bych si nemyslel, kolik lidí kolem mne může trpět komplexem méněcennosti. Mladí muži trpí představou, že jsou k ničemu, mladé ženy pocitem, že jsou málo půvabné nebo zajímavé. Často se v této souvislosti píše o tom, že sdělovací prostředky určují ve společnosti normativy krásy i úspěšnosti a kdo jich nedosahuje, není „in“. Vliv sdělovacích prostředků v tomto směru nezpochybňuji, ale moje zkušenost ukazuje, že prvními velkovýrobci komplexů méněcennosti mohou být vlastní rodiče. Jejich neustálé podceňovaní nebo zesměšňování svých ratolestí vede už v dětském věku ke tvorbě tohoto komplexu. Dospělý člověk si svoji hodnotu odvodí od úspěchu, kterého dosáhl, ale dítě svoji hodnotu odvozuje od toho, jak je hodnoceno dospělými lidmi ve svém okolí.
Před časem jsem pracoval na soudně znaleckém posudku v případu rozvádějících se rodičů a měl jsem se vyjádřit k tomu, zda by děti měly přijít po rozvodu do péče matky, nebo otce. Když se k vyšetření dostavila matka s oběma dcerami, kterým bylo pět a sedm roků, řekla v jejich přítomnosti mimo jiné i tuto větu: „Stále opakuji mým dcerkám, že největší neštěstí, které je mohlo v životě potkat, je to, že se narodily jako ženy.“ Maminka u svých dcer už v jejich útlém věku začala vytvářet komplex méněcennosti. Ženství, které má nevýslovně vysokou hodnotu a patří k vrcholům veškerého stvoření, bylo označeno ústy matky jako prokletí. Z jedné strany nebylo divu, protože samotné dětství oné maminky a její osud v dospívání i dospělosti ukazoval, že se nikdy, ani ve vlastní rodině, ani mimo ni, nesetkala s muži, kteří by si vážili jejího ženství. Její otec byl cynik chovající se vůči ženám s pohrdáním, její bratr byl citově chladný člověk a muž, kterého si následně vzala za manžela, byl kombinací jejího otce a bratra.
Druhým výrobcem tohoto komplexu bývá škola, kde se najde buď učitel, nebo kolektiv dětí, který žákovi komplex vyrábí. Zažil jsem jednání trochu méně hezké paní učitelky, která dokázala pohledným studentkám pěkně osladit život ve škole a postarala se o to, aby si dívky díky přístupu paní učitelky své zdravé sebevědomí snížily prudce pod bod mrazu. Podobným způsobem pracuje ve škole šikana. Ponižování, urážení a zesměšňování žáka z nemajetné rodiny kolektivem dětí z rodin zbohatlíků mi přivádí do ordinace stále nové klienty.
O vytvoření komplexu „budižkničemnosti“ se dovede postarat i kolektiv na pracovišti nebo vedoucí pracovního kolektivu. Vytvořit tohoto Molocha, který požírá lidskou sebeúctu, dovede často i jeden z partnerů. Ponižování manželky, nejapné poznámky na její inteligenci, hmotnost nebo věk dovedou vytvořit komplex méněnocennosti velice rychle a často se setkávám s tím, že takto zakomplexovaná žena po určité době svoji neschopnost a nedokonalost přijme a obrazu, který jí její manžel vytvořil, dokonce uvěří. Jistá pohledná, milá žena středního věku vyjádřila tuto skutečnost slovy: „Vždyť já jsem nakonec ráda, že si tak nemožnou ženskou můj muž vůbec vzal a ještě se se mnou nerozvedl.“
Nakonec se zmíním ještě o jedné výrobně popisovaného komplexu, a tou je člověk sám. Stačí několik nezdarů nebo selhání a Moloch je na světě. „Nejsem k ničemu. Oslovil jsem už kolik dívek, ale žádná z nich na schůzku nepřišla. Bude to tím, že jsem buď malý, nebo plešatý, případně málo inteligentní, nebo moc vysoký a tlustý... Prostě nejsem k ničemu, do tohohle světa se nehodím, a proto už ode dneška žádnou ženskou neoslovím. Nebudu si dělat žádnou ostudu a jako společenský invalida zůstanu se svojí lidskou podřadností sám...“
Komplex méněcennosti je častý a trpí jím především sám nositel. Na opačném pólu stojí lidé, kteří trpí takzvaným komplexem vícecennosti. Jejich povaha otravuje spíše okolí. Ale často trpí i sám nositel, pokud není pravidelně zásobován mimořádným obdivem a neutuchající chválou. Vždyť přece jenom on jediný je opravdu, ale opravdu ten dokonalý.
Jaroslav Max Kašparů, psychiatr, pedagog, spisovatel, krajský zastupitel