Pokud mluvím o návratech ke kořenům, myslím tím životodárné tradice, které jsou dnes často opouštěny, většinou ve jménu zisku. Pěstuje se řepka a kukuřice tam, kde způsobuje erozi a kde naši předci pokorně pěstovali méně lukrativní jetel. Tak ano, říkám, vraťme se k větším plochám jetele.
Jenže jsou i jiné návraty: k domácím porodům a k odmítání očkování dětí. Nejsem v tom odborník, ale jsem otec tří dcer. Slyšel jsem mnohokrát stesky na to, jak se rodička cítí v porodnici, vůbec to neberu na lehkou váhu. Když žena rodila, byl jsem vždycky strachy bez sebe. Muž v tu chvíli může udělat jen málo a cítí se bezmocný, což ho deprimuje. Útěchou mi bylo, že je v rukou odborníků, kteří mají k dispozici všechno, co lidé za staletí vynalezli, aby jí to pomohlo a mohlo ji to v případě problémů zachránit a zachránit i dítě. Ve středověku bych čekal na chodbě a modlil se. To jsem stejně dělal. Jenže jsem věděl, že když bude hůř, někdo zapojí přístroje, které jsou možná neosobní a stresující, ale už se někde projevily jako účinné.
Napadá mne, jestli není účinnější cestou, jak ženě porod zlidštit, přizpůsobovat prostředí porodnic tomu domácímu. Taková oáza, která by vůbec nepřipomínala blízkost nemocnice se vší výbavou. Můžeme tomu říkat porodní dům, ale asi by se našel i lepší název: třeba Hnízdo zázraků. Bylo by to nákladné a byla by to dlouhodobá investice, ale stála by za to.
Co už mne však vyloženě děsí, je obhajoba odmítání očkování dětí. Ať zelení prominou, nejsem fanatickým odpůrcem jejich názorů, také prosazuji péči o životní prostředí a lidská práva, ale tenhle názor považuji za nepřijatelný, ba přímo za zrůdný. Dětská úmrtnost na černý kašel, tuberkulózu, neštovice, následky obrny, to všechno bývalo pro rodiče noční můrou, ale patřilo to k tehdejšímu světu, nedalo se nic dělat. Dnes se dá, bát jsme se odvykli, i jiných strachů je dost. Očkování se osvědčilo a nedá se smést jako výdobytek technokratického konce 20. století.
Nejhorší je, že dítě za sebe rozhodnout nemůže, to rodiče je vydají svému pojetí návratu do středověku, kde dle vyššího úradku božího či přírodního přežily či taky ne, a to bez lidského vměšování. Vyznávám heslo možná banální, že „pomoz si, člověče, i Bůh ti pomůže“, takže prosím: nechme ty tvorečky v péči lidí, kteří jsou poučeni vědou a výzkumem. Adrenalin našich návratů do středověku může být pro ně osudný a to se mi zdá šílené.
Karel Tureček, lídr kandidátky pro volby do PSP 2013
