Tragické události případu Babice si 11. 10. v třebíčské Pasáži připomněli návštěvníci besedy s Miroslavem Kasáčkem a režisérem Luďkem Navarou. Tato dvojice má na kontě více titulů, v pátek se ovšem debatovalo nad jejich první společnou knihou Mlynáři od Babic, která se dočkala i flmového zpracování. M. Kasáček přiznal, že podnětem k sepsání knihy byl sen. „Mirku, napiš to,“ zdálo se mi, usmívá se. Oslovil L. Navaru který se již tehdy komunistckými zásahy proti venkovu zabýval, a za rok byla kniha na světě.
Setkání bylo původně plánováno jako autorské čtení s besedou, ale vyprávění obou hostí bylo tak strhující a mrazivé, že se přirozeně přetavilo do živé diskuze s diváky, takže si na čtení nikdo ani nevzpomněl.
Osudy obětí vtáhly Miroslava Kasáčka díky jeho manželce Marii Melkusové, jejíž rodina byla bezprostředně zasažena represemi komunistckého režimu v souvislost s babickým případem. Připomeňme jen ve stručnosti, že událostem léta 1951 dominoval agent-provokatér Ladislav Malý, který se vydával za agenta CIC. Snažil se pod záminkou odbojové činnost získat sedláky, kteří protestovali prot komunismu a kolektvizaci. To tehdy představovalo běžný postup StB, jak nalákat kulaky (a také duchovní) do pasti, vyrobit z nich zločince, nepřátele režimu, a dostat je do vězení, případně na popraviště. Pod vedením Malého došlo ke střelbě v babické škole, při níž zahynuli tři funkcionáři KSČ. Malý následně zavedl partyzánskou skupinku do polí, kde se pokusili neúspěšně skrýt a kde byli dva aktéři (včetně Malého) zastřeleni. KSČ ideologický potenciál případu náležitě vytěžila – v průběhu tří let bylo odsouzeno 107 lidí (11 z nich k trestu smrti) a jejich rodiny byly nuceně vysídleny do pohraničí.
„Je to zločin na krajině a naší budoucnosti, změnilo to vlastnickou strukturu a charakter krajiny,“ komentuje Navara další dopady zacházení komunistů se sedláky.
Třebíčské povídání se točilo kolem osudů rodiny Melkusových, ale řeč nebyla jen o nich. Navara zmínil velmi důležitou – a neprávem opomíjenou - postavu celého kontextu, a tou byl agent StB František Mareček. Operoval na Třebíčsku a také obcházel lidi, o kterých se vědělo, že nesouhlasí s režimem, a lákal je do fiktivní odbojové skupiny. Na šibenici se kvůli němu ocitlo mnoho lidí z Třebíčska. Marečkovou zásluhou byl vězněn také např. Arnošt Schwarzenberg. „Režim pracoval se lstí, podlostí a falešnou důvěrou zcela plánovitě. Malý byl zakomplexovaný dobrodruh, kdežto Mareček byl chladnokrevně, vědomě zlý. A na těchto lidech režim stál, nejen že jim to umožňoval," uzavírá Navara.
„Do dnešního dne jsme se nevyrovnali s minulostí, zvlášť s událostmi kolem selského stavu,“ říká Navara. „Nevyvinuli jsme dostatečný tlak na estébáky, aby zpytovali svědomí." Podotkl, že např. oproti Německu u nás chybí síť muzeí, míst pamětí, která by mladé generaci připomínala, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmé, že stačí poměrně málo, aby se doba změnila. Od lži k násilí, od násilí k ještě většímu násilí, od něj k bezpráví. Na počátku holocaustu byla také jen obyčejná slova. „Cena života člověka zabitého na hranici byla aktovka, hodinky nebo dovolenka," podotýká Kasáček k odměňování vražd na železné oponě, které rovněž zůstaly nepotrestány.
Náštěvníci měli možnost přečíst si dopisy, které psal Jaroslav Melkus v cele smrti noc před svou popravou. Slova psaná tužkou, těžkou rukou sedláka. Slova tak silná, hluboká a dojemná, že snad nejde ubránit se slzám. Přesto byl závěr besedy jasný a optimistický – nejdůležitější je nerezignovat.
