Odsuzuji násilí v pařížské redakci Charlie Hebdo a odsuzuji všechny teroristické akce, při nichž se zabíjí ve jménu jakéhokoli náboženství. Vlnu evropské solidarity s oběťmi útoku považuji za skvělý příklad lidské – nejen křesťanské – vzájemnosti.
Pokračování už mi však tak skvělé nepřipadá. Nemyslím si, že by naše kultura, jejímž prvkem je svoboda zesměšňovat autority, měla kultuře, která tento prvek nemá, uštědřovat lekce v podobě ještě masovějšího zesměšňování. Nevidím v tom hrdinskou obranu svobody, ale spíše akt msty. Bohužel i vůči těm muslimům, kteří projevili solidaritu s prolitou krví. Neměli bychom si totiž zpupně namlouvat, že tím zároveň projevili solidaritu s naším výkladem svobody slova. Pokud bychom takovou solidaritu od nich vyžadovali, byla by to rovněž forma násilí, nikoli krvavého, ale morálního.
Ve vypjaté době bývají výzvy k umírněnosti a projevy respektu nazývány zbabělostí, jsem si toho vědom. Přesto trvám na tom, že větší odvahy než k tomu, abychom si stáli na svém, je zapotřebí ke kritickému pohledu na sebe samé. Vydávání tiskovin není jen výrazem svobody, ale je to také byznys, v němž je stále složitější najít místo na trhu. Nejde jen o svobodné vyjádření, jde také o peníze.
Ostatně ani pro naši nemuslimskou kulturu nejsou určitá omezení názorového šíření věcí neznámou nebo nemyslitelnou. Považujeme za samozřejmé zakazovat propagaci fašismu, rasismu, zotročování a dalších témat, která by si v naší společnosti příznivce našla. Taková omezení si naše kultura přesto dává. Snad bychom tedy našli sílu svobodně se omezit v zesměšňování autorit kultury, která je na ně citlivá. Nedělám si iluze, že by tím terorismus vymizel jako mávnutím kouzelným proutkem. Myslím si jen, že bychom tím udělali jeden malý krůček v hledání toho, co svět spojuje, a k překlenování toho, co jej rozděluje.
Karel Tureček, poslanec PS PČR
