Lenka Simerská je socioložka, která na Ministerstvu práce a sociálních věcí řídí projekt www.rovnaodmena.cz zaměřený na snižování rozdílů v odměňování žen a mužů. Litoměřická expertka na trh práce kandidovala za Spojence a v rozhovoru mluví také o tom, jak současná koronavirová situace dopadá na rodiny a co náš kraj čeká po dalším útlumu těžkého průmyslu.
Právě stojíme před obdobím nouzového stavu a odborníci doporučují všem, kdo mohou, aby přešli na režim práce home office. V továrnách u linky a supermarketech, kde pracují zejména ženy, to ale není možné. Jak může zaměstnavatel v takových případech svým zaměstnancům vyjít vstříc?
U profesí, které jsou pevně vázány na pracovní místo, může zaměstnavatel umožnit dohody mezi zaměstnanci, aby mohli plánovat směnné provozy podle potřeb svých rodin. Zkušenosti s takovými systémy jsou.
Co byly z Vašeho pohledu socioložky nejohroženější skupiny při jarní krizi?
V našem kraji je trvale nejnižší příjmová hladina v ČR. Tíha padla na všechny rodiny pochopitelně kvůli uzavření škol a všichni řešili, co s dětmi. Nějakou dobu trvalo, než se rozhodlo o ošetřovném, pak se ale stejně nevyrovnalo platu. Největší dopad zažily ženy, protože většina rodičů se rozhodla tak, že děti doma a jejich školu obstará máma. Problém nastal u rodin, které už tak žily s příjmy na hranici zvladatelnosti. To, co dělí chudé od těch druhých, je totiž právě pouhých pár stovek. To platí i pro samoživitelky, které za ony tři měsíce často přicházely o svá pracovní místa, která si zaměstnavatel nemohl dovolit držet. Nebo pracovaly na dohodu či dokonce za peníze „na ruku“, protože na trhu práce je to pro ně jediná šance na výdělek. To v řadě případů znamenalo pád do dluhové pasti nebo i ztrátu bydlení.
Kde se na jaře ještě projevila nerovnost v platech mužů a žen?
Jsou to zejména zdravotní a sociální profese, které jsou někde až ze sta procent zastoupeny ženami. Na těch ležela jak plná zodpovědnost za rodinu, tak přetížení v zaměstnání nejen ve formě přesčasů ve zdravotnictví nebo některých domovech pro seniory, které se zavíraly a zaměstnankyně z obav ze zavlečení nákazy ani nechodily domů. Ženy v těchto profesích tak stály před dilematem, zda ohrozit rodinu ztrátou příjmu nebo se s ní vůbec nevidět. Covidová krize jasně ukázala záporné dopady nerovnosti v platech a nastavení rolí mužů a žen. Vzhledem ke konzervativnímu smýšlení v České republice ale předpokládám změny spíše postupné.
Jak můžeme z této zkušenosti čerpat?
Jsou i pozitiva, například jsme zjistili, že spousta činností lze vykonávat z domova, a to i těch, u kterých se to dříve nepředpokládalo a nepovolovalo. Pokud zaměstnavatelé ukotví v pracovních provozech tyto varianty jako běžnou možnost volby, zjistí, že na tom jedině získají: Fluktuace a nábory zaměstnanců jsou pro firmy totiž výrazně dražší, zatímco flexibilní plánování a individuální přístup přispívá ke stabilitě.
Je něčím specifická situace u nás v Ústeckém kraji?
V Ústeckém kraji máme zrovna teď obrovskou šanci na dobré změny. Čeká nás totiž restrukturalizace trhu práce. Dojde k odklonu od uhlí, na které jsou navázána další průmyslová odvětví, takže trh pracovních míst se bude razantně měnit. Když to dobře uchopíme a ohlídáme finanční toky z Evropské Unie, můžeme vytvořit úplně novou strukturu, kde budou inovativní obory, služby a činnosti s vyšší přidanou hodnotou. Nerozvinuli jsme naplno ani cestovní ruch, který tu má obrovský potenciál. Kraj musíme ale nejdřív zbytku světa představit jinak než jako znečištěnou spálenou zemi plnou sociálních problémů.
Radka Ostřížová, krajská manažerka TOP 09 pro Ústecký kraj
