„Máme v kraji pedagogickou fakultu, ale na učitelské vyspělosti regionu to není nijak znát,“ podivuje se nad paradoxem krajského školství Petra Mazancová, předsedkyně celostátní profesní organizace Učitelská platforma a členka TOP 09. Pro odborný tým koalice Spojenci pro kraj pomáhá pojmenovat slabosti školského systému v kraji i formulovat návrhy na změny.
Ze studií, které srovnávají výsledky absolventů různých škol, vychází Ústecký kraj nejhůř. Čím to je?
Nejprve je potřeba říci, že výsledky podobných studií neovlivňuje jen úroveň škol. Velkou roli hraje také prostředí, ze kterého žáci do škol nastupují, tedy typicky rodina. A tady v neprospěch našeho kraje mluví socioekonomické podmínky, struktura obyvatelstva a další specifika. Jako bývalá učitelka střední odborné školy vím dobře, že rodina má zásadní vliv na to, jakým způsobem se bude dítě vzdělávat. Nicméně dobrá škola by měla umět pomoct žákovi bez ohledu na to, z jaké rodiny pochází.
Ale vzdělání je u nás přeci dostupné pro všechny bez ohledu na poměry, nebo ne?
Navzdory tomu, že se tváříme, že máme bezplatné školství a školy pro všechny, tak bohužel nemáme. Patrné je to už na prvním stupni. Jsou velké rozdíly v tom, jak moc škola vyžaduje spolupráci rodiny, aby dítě vůbec uspělo. A někde, pokud rodina nespolupracuje, tak neuspěje ani dítě. Přitom by šanci mělo, stačilo by ho v tom podpořit. Tu podporu by měla dodat právě škola, což se často neděje.
Má Ústecký kraj ve svém školském systému nějakou specifickou slabost?
Pro mě je třeba nepochopitelné, že máme v kraji pedagogickou fakultu a nijak se to neprojevuje na pedagogické vyspělosti kraje. To znamená, že většina studentů UJEPu buď nejde učit nebo jde učit jinam, mimo kraj. Neznám přesně systém rozdělování krajských peněz ve školské oblasti, ale tady je možná na místě do fakulty více investovat. Například olomoucká fakulta se během posledních let dokázala vyprofilovat jako lídr pedagogických inovací. Už dávno neplatí, že všechno nejlepší je v Praze, daleko lépe má našlápnuto právě zmíněná Olomouc nebo Brno. Proč by to nemohlo být za pár let Ústí nad Labem? Kraj by mohl také investovat do podpory pedagogické praxe studentů učitelství v kraji – dlouhodobá podpora učitelů-mentorů, kteří praxi povedou, je rozhodně cesta, která má smysl a může ovlivnit např. to, zda začínající učitel půjde učit, popř. zůstane v kraji.
Kraj svou podporu vrhl především na učňovské obory. Je to správná cesta?
To by ta podpora musela být smysluplnější. Učila jsem ve Štětí na průmyslové škole, takže jsem se v tomto oboru pohybovala. Podpora kraje je striktně téměř výhradně materiální. Rekonstrukce budov, renovace dílen a učeben… Ale nemáme, kdo by tam učil. Bylo například hrozně těžké sehnat někoho, kdo by učil budoucí elektrikáře. A to je zrovna perspektivní obor. Jenže těžko seženete řemeslníka, který je ve své profesi úspěšný a půjde za třicet tisíc učit nemotivované lidi. Než posílat peníze jen na vybavení, chce to více investovat do lidí.
Druhá věc je, že když vyprodukujeme spoustu lidí, kteří by se měli živit čistě manuálně, musíme jim dát také sadu dovedností potřebných pro 21. století. Jinak bude z dítěte dobrý elektrikář, ale nebude si umět sjednat práci, nebude dochvilný nebo spolehlivý. Pak si práci stejně neudrží a vyučení v oboru mu bude k ničemu. A takhle se ve školství nepřemýšlí vůbec.
Jak to lidem na kraji vysvětlit?
Nejlépe se to vysvětlí tak, že je vezmete za ruku a odvedete je na učňák. Nebo bych se zeptala krajských zastupitelů, jestli některé z jejich dětí je na učňáku. To je totiž podstatná věc. Všichni voláme po tom, že chceme řemesla, ale zároveň nikdo nechceme dát dítě na učňák, protože si uvědomujeme realitu učňovského školství.
Jsou nějaká lepší řešení?
Jedním z nich je třeba duální vzdělávání. Firmy si v podstatě vzdělávají své budoucí zaměstnance a tvoří výukový vzdělávací program. Potřebují svářeče, tak se vytvoří svářečský kurz a vychovají si kvalifikované zaměstnance. V tom je budoucnost. Je ale otázka, jak do toho budou chtít české firmy investovat. V Německu to funguje ve velkém a vyplácí se to firmám i rodinám. Už při nástupu do školy podepisují smlouvu, což jim dává jistotu a řeší to nejbližší budoucnost dítěte. Pro spoustu rodin je náročné živit dítě na střední škole. Někdy stojí dokonce před rozhodnutím, jestli mají vůbec dítě na střední školu poslat nebo si má raději začít vydělávat.
Podobnou cestou jsou stipendijní programy. Pro rodiče to znamená, že dítě nebude vydělávat, ale také je nebude stát tolik peněz. Zní to možná neušlechtile, ale žijeme v realitě, jaká je. Rodiny si svoji situaci často nevybraly a kdyby mohly, tak své děti podpoří. Ale když žádnou možnost nevidí, tak často nevolí cestu, která je nejlepší pro dítě. Tímhle by se měl kraj také zabývat. Jak pomoci rodičům při vzdělávání a zajištění budoucnosti dětí.
A v neposlední řadě samozřejmě investice do učitelů. Proč by kraj nemohl poskytnout učiteli-odborníkovi nějaký příspěvek ke standardnímu tarifnímu platu, aby ho motivoval ve školství zůstat a předávat zkušenosti?
Jaké slabiny v krajském školství ještě vnímáte?
Co tady nefunguje, ale to nefunguje skoro nikde, je sdílení dobré praxe. Přitom my máme dobré školy! Třeba v Trmicích je základní škola, kam dochází možná více než padesát procent dětí ze sociálně vyloučených oblastí. A dokáží tam s nimi neuvěřitelné věci. Když tu máme tak úspěšnou školu a ředitelku, proč to nepromujeme, proč nezveme ostatní, ať se přijedou podívat? Snažíme se nějak vzdělat zbytek? Inspirovat ho nějak? Přijde mi, že ne. Zapouzdřili jsme se v tom, že tady v Sudetech to prostě máme těžké a vždycky to tak bude. Málokde najdete horší podmínky než v Trmicích. Ale když to jde tam, tak to přeci může jít i jinde!
Věříte, že to může nějaká krajská vláda změnit?
O učitelích mluví každá strana, ale málokdo o školství, o rodičích. Jako matka čtyř dětí bych ráda viděla ve vedení kraje stranu, která bude mít školství jako jednu z hlavních priorit. Vždyť ho řešíme dnes a denně, pro rodiče dětí je zásadní téma! Líbí se mi, že lídr koalice Spojenci pro kraj je člověk, který má ve školství praxi a ví, o čem mluví. Sama kandidovat nechci, ale rád pomohu těm, kteří nemají školství jako falešnou prioritu, chtějí opravdu naslouchat a dokáží věci jasně zformulovat a prosadit.
Děkujeme za rozhovor i za to, že Vás máme v týmu!
Petra Mazancová je spoluzakladatelkou a předsedkyní profesní organizace Učitelská platforma. Sdružují se v ní učitelé a ředitelé od mateřských až po vyšší odborné školy, kteří chtějí do českého školství přinést pozitivní změny.
Učitelská platforma se rychle stala respektovaným partnerem pro všechny strany, které ovlivňují české školství, a to včetně ministerstva. Dosud totiž při diskuzích o změnách ve školství nezazníval hlas z řad učitelů.
Chybějící vhled do učitelského terénu pak vedl k tomu, že všechny snahy ztroskotávaly, protože je učitelé příliš nepodporovali nebo je přímo odmítali. Učitelská platforma je tak nejen hlasem hrdých a nadšených učitelů, sama si dává za cíl pozvednout „odspoda“ úroveň své profese i její vnímání na veřejnosti. Její veřejná facebooková skupina Učitelé +, která slouží především pro výměnu zkušeností a dobré praxe, už má deset tisíc členů.
