Hospodařme jako před kolektivizací, říká k suchu kyškovický sedlák

Sedlák Jaroslav Šebek hospodaří na rodinném statku v Kyškovicích na Roudnicku. 

Vedle toho je předsedou Asociace soukromého zemědělství ČR, jejíž byl předtím dlouholetým tajemníkem. Rád by na českém venkově viděl co nejvíce rodinných farem, které umí hospodařit efektivněji a šetrněji než velké průmyslové agrokombináty. Farmáři jsou podle něj schopni postarat se o krajinu, která čelí rekordnímu suchu.

Jak vnímáte pokračující sucho a nedostatek vody?
Je to velké téma, samozřejmě. Již poměrně dlouhou dobu se tomu věnujeme téměř každý den, ať už během setkání uvnitř naší selské organizace, anebo formou odborných akcí, na které jsme zváni. Ze všech 

stran volají novináři, lidé se prostě zajímají. Najednou značná část lidí zjišťuje, že voda jako základní zdroj prostě nemusí být všude dostupná. Z kohoutků ještě teče, takže si můžeme myslet, že to není taková katastrofa, ale v krajině je to už hodně vidět, zasáhlo to lesy, kde je s tím spojený kůrovec, kterému vyhovuje suché počasí. Nedostatek vody ovlivňuje celý ekosystém, vše je propojené.

Jak se s ním mohou vyrovnat zemědělci?
Je to věc, se kterou sedláci musejí počítat, a zřejmě nám nezbývá, než se s tím smířit. Musíme se přizpůsobit tomu, co se děje. Náš nejznámější domácí portál a projekt k zemědělskému suchu - Intersucho.cz - zahrnuje celou řadu pravidelných lokálních měření z terénu po celé republice a disponuje řadou odborníků, kteří ve svých společných studiích docházejí k závěru, že sucho je ze 70 procent způsobeno zvyšující se teplotou, což je zásadní parametr, se kterým asi mnoho nezmůžeme. Za několik desetiletí se teplota zvedla téměř o dva stupně, což je obrovský rozdíl. Takže i když je rok srážkově normální, kvůli vyšší teplotě je vyšší výpar a sucho se objevuje v sezóně dříve a intenzivněji. Pak tu ale zbývá důležitých 30 procent, se kterými něco udělat můžeme. A tady se nemůžeme na nic vymlouvat. Tady musí spolupracovat zemědělci, krajináři, obce, pozemkové úřady a všichni, kteří do krajiny zasahují, abychom eliminovali následky.

Jaké konkrétní má sucho dopad na vaše hospodaření?
My konkrétně jsme malá farma, máme kolem čtyřicet hektarů, pozemky máme přirozeně hodně fragmentované. Děláme kořenovou zeleninu, máme sad, pěstujeme obilí, pícninu, brambory a další. V sadu, kde nemáme dostatek vody po celý rok, musíme změnit druhy ovoce. Zaměříme se spíše na švestky, jablka a hrušky. K tomu je totiž potřeba dodat, že poslední léta jsou stále častější mrazíky. Letos zase zmrzly meruňky, takže jsme se je rozhodli po řadě let, kdy se nám tato situace opakuje, již vytrhat. Klimatická změna se neprojevuje jenom suchem, ale i tím, že je zima velmi krátká a mírná. Rostliny pak začínají vegetační období dříve, pak přijde očekávatelný mrazík a spálí to.
Nemáme dostatek sena pro koně, musíme přikupovat, to je velký problém. Dřív byly dvě seče standardně, často i tři. Dneska jsou ročníky, kdy jsme opravdu rádi i za jednu seč, a mám zprávy od kolegů, že na některých pozemcích jim travní hmota skoro vůbec nenaroste. Nyní posledních pár dní prší, za což jsme velmi rádi, ale snížené stavy podzemních vod to nedoplní ani náhodou. Nasycená je pouze povrchová vrstva, která může být po pár týdnech sucha opět jako troud.

Když se vrátíme k těm třiceti procentům, které mohou ovlivnit i zemědělci, jakou cestou se má jít, aby v půdě zůstávalo více vody?
Dá se to rozdělit na dvě části. Jednou je celková změna společenského přístupu, jaký model se bude podporovat, to je klíčová věc. Druhou pak konkrétní opatření.
Podle nás se musí jít cestou co největšího množství sedláků v krajině, kteří ji budou obhospodařovat a budou z ní živi. Nestačí si totiž na ministerstvu vymyslet nějaká ekologická opatření a ty direktivně prosazovat. Měla by to být spíše přirozená součást

hospodaření. A ta přijde tehdy, když mají lidé pozemek za plotem nebo za humny, protože k nim mají větší vztah, než když máte deset, dvacet nebo padesát tisíc hektarů jako některé agroholdingy. Na takových plochách se pak podniká tak, že je krajina více ohrožená suchem. Jsem tedy pro to, abychom se vrátili k modelu před násilnou kolektivizací, kdy se hospodařilo generačním způsobem a se vztahem k místu. A to plní jedině model rodinných farem.

V čem jsou rodinné farmy tak prospěšné?
Je to světově osvědčená záležitost, je na tom postavená Společná zemědělská politika Evropské unie (SZP EU) a téměř celá Evropa to dělá, výjimkou je pouze naše země a Slovensko. I když jsou technologicky i ekonomicky v řadě evropských zemí před námi, zachovávají si model rodinných farem. Ty hospodaří na menších plochách, předávají si farmy z generace na generaci a žijí v tom místě, takže si ani nemohou dovolit vzhledem ke svým vztahům ve svém okolí, se chovat k okolní přírodě špatně. A hlavně, dokonale znají své pozemky a to jak se v jaké situaci či ročním období chovají. Traktorista stejně jako zemědělských agronom či manažer, který u nás ve velkých podnicích musí během sezóny obhospodařit tisíce a tisíce hektarů, se bohužel nemůže zabývat tím, zdali by na tenhle pozemek neseděla v daném roce jiná plodina, jestli se nemá zasít později, zda třeba zasadit strom proti větrné erozi a tak dále. Rodinný model hospodaření je nejfunkčnější, zajistí přirozeně, efektivně a mnohem levněji potřebné změny v krajině a dokáže to pomoci i ekonomice na venkově.

Myslíte, že je to reálné? Je vůbec tolik lidí, kteří by šli do zemědělství pracovat? Dříve to byly statisíce lidí a teď je to jedno procento.
Je to bohužel ještě míň. A jestli by se to dalo? Na to je potřeba změnit zemědělskou politiku. Lidský prvek je klíčový problém celého zemědělství a nejsou tu zástupy lidí, kteří do zemědělství půjdou. Problém to je, ale máme jen dvě cesty. Buď jít cestou dlouhodobě ověřeného, pořád efektivního způsobu, který je v Evropě i ve světě. Odliv lidí nezastavíme, ale můžeme jej efektivně brzdit. Snažit se dělat programy, podporovat začínající zemědělce a podporovat, aby mladí neodcházeli z vesnice. Musíme se snažit, aby vesnice zůstala zajímavá a dávala příležitosti. Je to náročné, ale je to lepší než model koncentrované výroby. V takovém zemědělství je ve finále ještě méně lidí a nedává to žádnou odpověď do budoucna. Když nedojde ke změně modelu, budou lidé odcházet z vesnice ještě rychleji. Společnost bude muset řešit, kde se budou vyrábět potraviny a kdo se postará o půdu. Z našich zkušeností víme, že mnoho lidí a dnes také našich nových členů, dříve třeba podnikalo ve městě a pak se sebrali a investovali do statku a hospodaří jako sedláci. Já věřím, že je to životaschopné, že část lidí bude u zemědělství zůstávat.
Vedle toho je třeba zastropovat část plateb, které mají podle záměru SZP EU sloužit na potřebné doplnění příjmů rodiny farmáře. Těžko si pod tím můžeme představit, že budeme efektivně vydávat peníze daňových poplatníků pro agrobarony, kteří to teď dostávají na svou plnou výměru. To jsou mnohamilionové až miliardové částky, a to přece není doplnění příjmů pro rodinu typického sedláka. Když se dotace vydá jen na určité množství hektarů v daném podniku, uvolní se půda pro trh či pro potenciální nové pachtýře, a bude šance pro ostatní subjekty se k půdě dostat.

Zmínil jste i konkrétní opatření proti suchu. Jaká to jsou?
Předně je tam důležitá dlouhodobá znalost místa. Sedlák může zpestřit osevní postup, přidat další komoditu. To ale současně naráží na ekonomiku, musí mít zajištěno, že ji za slušnou cenu prodá. Není důležité, aby sedláci produkovali za každou cenu co největší množství komodit. Klíč je v přidané hodnotě, se kterou svou produkci realizují. Nabízí se možnost zpracovávat mléko, maso, zeleninu a prodávat ideálně aspoň část na lokálním trhu. Snižuje se tím uhlíková stopa, lidi kupují a jedí jídlo z místa, kde žijí. Peníze zůstávají v místní ekonomice a točí se. K tomu je ale třeba dále uvolnit přísnou legislativu. Sedlák také nesmí být líný a točit tři plodiny. Zatím to tak funguje na některých místech, ale myslím, že to nepůjde dělat donekonečna. Půda bude vymrskaná a může to být i riziko, pokud se třeba výrazně pohne cena, byť jen u jedné z komodit. Bohužel je třeba také říci, že ceny komodit jsou v porovnání s dobou před třiceti lety fakticky srovnatelné, ačkoli narůstají ceny výrobních vstupů a nákladů. Obávám se, že v nějaké budoucnosti budou muset vzrůst ceny potravin, což se v poslední době také děje. Podporou selského modelu hospodaření se ale docílí větší konkurence a pestrosti nabídky, tudíž i vyšší kvality, lepší dohledatelnosti původu a snadnější dostupnosti potravin. V podstatě jde o způsob celkového zajištění potravinové bezpečnosti, která je pro každou zemi důležitá.

Vraťme se k suchu prosím.

Jasně. Sedlák hospodařící na přiměřené výměře v místě svého bydliště může také vyjíždět na pole podle stavu pozemků, tedy v trochu jiné termíny než velký podnik, který není schopen tento lokální stav podmínek znát a respektovat. Když je třeba půda extrémně suchá či mokrá, sedlák může práce odložit, aby se nepodporovala větrná eroze nebo půda neutužovala. To zpravidla velký podnik kvůli velkému množství hektarů udělat nemůže.
Jsou také různé technologie, které kultivují půdu jen v nejnutnějším rozsahu, a zbytek zůstává nenarušený a nevypařuje tolik vody. Jsou stroje, které vytvářejí žlábky, které zpomalují odtok a zvyšují místní vsakování dešťové vody. Také je důležité nenechávat velké výměry po sklizni například bez pokryvu meziplodinami, neboť na takových plochách se v horkých letních zvyšuje teplota a fungují jako varná deska, což pak „odhání“ vláhu. Platí totiž selské rčení, že na suchá místa prší méně. Současně ale platí, že k agrotechnickým opatřením či setí meziplodin nelze přistupovat mechanicky, protože mohou při nevhodném použití působit ještě více negativně a vysušovat pozemek ještě více. Znovu se potvrzuje, že individuální přístup sedláka je nenahraditelný. Samozřejmě nelze opomenout ani možnost vytvářet remízky, vodní útvary v krajině, které snižují teplotu okolí a příroda i člověk mohou takovou zadrženou vodu zkusit nějak využít. Těch opatření je určitě celá řada a ideálně působí komplexně. Platí, že neexistuje žádné jednoduché a jediné spásné opatření, ale že úspěch se dostaví, pokud (nejen) k zemědělskému suchu budeme dlouhodobě přistupovat s citem, s rozumem a s místními zkušenostmi.