Ing. Michaela Vojtová (48) je prototypem aktivní úspěšné ženy. Jako ekonomka pracovala ve vedoucích funkcích například pro ministerstvo kultury, Středočeský kraj či radnici Prahy 1, v komerční sféře pak pro přední banky a jiné soukromé společnosti. Na podzim 2014 jí jen o vlásek uniklo senátorské křeslo za obvod Kladno, kde je doma. Nyní by své zkušenosti ráda uplatnila v zastupitelstvu Středočeského kraje. Kandiduje za TOP 09 s pořadovým číslem 4.
Kterou část Středočeského kraje máte nejradši?
Žiju v tomto kraji celý život. Narodila jsem se sice v Praze, ale ve dvou letech jsem se s rodiči odstěhovala na Kladno, kde jsme již zůstali. Já jsem se tu později i vdala. Rodina mého manžela patří mezi tradiční kladenské patrioty, takže jsme tu všichni opravdu pevně zakotveni. Jedním z mně milých míst je tedy samozřejmě Kladno. A protože mám Středočeský kraj hodně ráda, chalupu jsme si pořídili nedaleko Křivoklátu. Pokud to situace umožní, trávím tam co nejvíc času. Křivoklátsko považuji za jeden z nejhezčích koutů nejen kraje, ale celé České republiky. Malebné vesničky, krásné údolí Berounky a nádherné křivoklátské lesy. Kdo se aspoň občas brouzdá Středočeským krajem, musí vědět, že na podzim prostě není nic hezčího než křivoklátské lesy, doslova rozsvícené různobarevným listím.
Několik let jste pracovala jako ekonomka na krajském úřadě. V čem po této zkušenosti vidíte hlavní problém Středočeského kraje?
Největší problém se netýká jen středních Čech a podle mě pramení už z historie krajů. Většina z nás si asi pamatuje, jak kraje vznikly a že se na ně zákonem převedla část kompetencí zanik- lých okresů. Od té doby ale v rámci státní správy bez přestávky probíhá přeskupování kompetencí. Stát má neustále potřebu některé agendy, často naprosto nesystémově, přesouvat směrem na kraje, nebo se zase děje úplný opak, kdy kompetence, které byly v minulosti přiděleny krajům, se postupně vracejí zpátky centrálním orgánům, ministerstvům a v rámci tohoto chaotického přeskupování kompetencí pak stát často nedává krajům k některým úkolům odpovídající finanční prostředky. Typickým příkladem je nynější návrh reformy financování školství. Dosud školy získávaly prostředky takzvaně „na žáka“, a to prostřednictvím krajů. Ministerstvo školství nyní směřuje k modelu, kdy o příjmech jednotlivých škol budou podle nějakých tabulek rozhodovat ministerští úředníci.
V době, kdy v čele kraje stála pravicová koalice v čele s Petrem Bendlem, jste pracovala na krajském úřadě jako vedoucí odboru finančního řízení a rozpočtu. Co přesně si pod tím máme představit?
Hlídala jsem hospodaření. Měla jsem odpovědnost za finance, rozpočet a věci s tím spojené. Ta práce spočívala zejména v několika krocích. Zaprvé se během léta shromáždily požadavky jed-notlivých odborů, tzn. kolik peněz potřebuje zdravotnictví, školství atd. Pak se zkoumalo, nakolik jsou ty požadavky oprávněné, protože jednotliví správci kapitol mají tendenci své potřeby nadhodnocovat – ale na druhou stranu kraj má jen omezené možnosti, jen určité peníze. Zbytek práce byl o hledání rovnováhy mezi vedoucími odborů a politickými garanty jednotlivých oblastí, od hejtmana až po jednotlivé radní. Rozpočet kraje se připravoval stejně jako státní rozpočet. Také tam probíhalo to proslulé „porcování medvěda“, jen byl poněkud hubenější než ten státní.
Po nástupu sociální demokracie a hejtmana Ratha jste z funkce odešla. Neměli by úředníci být nadstraničtí?
Můj odchod nesouvisel ani tak s mými politickými preferencemi, jako spíše s tím, že brzy bylo zřejmé, co se na úřadě začíná dít. Až na výjimky odešli všichni kolegové, tj. vedoucí odborů, protože se na tom nechtěli podílet.
Středočeský kraj patří dnes mezi nejzadluženější v republice. Někteří sociální demokraté tvrdí, že hlavním viníkem zadlužení je předchozí vedení kraje, které si vzalo čtyřmiliardový úvěr. Kolik je na tom pravdy?
To je velmi překroucená interpretace skutečnosti. Předně se nejednalo o úvěr, ale o úvěrový rámec. Vyjednali jsme ho za pribor plus nula, což je tak nízká úroková sazba, že si za ni v té době nepůjčoval ani stát. Když jsem odcházela z krajského úřadu, z těch čtyř miliard bylo vyčerpáno jen 800 miliónů korun. Protože jinak kraj vykazoval přebytek 800 miliónů, reálné dluhové zatížení bylo v té době nulové. Teprve sociální demokracie ten úvěrový rámec komplet vyčerpala.
Kdyby zvítězila ve volbách pravice, úvěr by přece s největší pravděpodobností také vyčerpala. Tak v čem je rozdíl?
Nemůžeme říct, že každá zadluženost je vždycky špatná. Důležité je, na co ty peníze použijete. A já si myslím, že je dobré financovat pomocí úvěrů akce, které přinášejí další peníze. My jsme připravovali úvěrový rámec s tím, že prostředky se použijí ke spolufinancování projektů z evropských fondů a na opravy silnic. Když to takhle skloubíte, mohou vzniknout hezké věci. Ale vylít ty peníze úplně do asfaltu, jak to udělala sociální demokracie? Za tři roky budete potřebovat totéž. A to nemluvím o úvěrech krajských nemocnic, které dosahují přes miliardu korun a kde kraj vystupuje v roli stoprocentního ručitele. To se v bilanci úvěrového zatížení ani neobjevuje, takže to většina lidí v podstatě neví.
Na co konkrétně byste se chtěla v krajském zastupitelstvu zaměřit?
Určitě především na rozpočet a financování, jak to odpovídá mým odborným zkušenostem. Ale myslím si, že není dobré všechno vztahovat jenom na peníze. Hodně mě zajímá také kultura, i v této oblasti jsem nějakou dobu působila (jako náměstkyně ministra kultury – pozn. aut.). Středočeský kraj se může pyšnit velkým počtem pozoruhodných míst, má hodně památek, a tak propojení kulturního života s regionálním rozvojem může být velmi zajímavé. Myslím, že Středočeši si rozhodně zaslouží dostatek kulturního vyžití. Ano, zdravotnictví, doprava – to všechno je důležité. Ale rozvoj člověka samozřejmě souvisí i s kulturou.
Které z programových bodů volebního programu středočeské TOP 09 pro krajské volby považujete vy osobně za důležité a jejich prosazení byste vnímala jako největší přínos pro obyvatele Středočeského kraje?
Určitě jsem ráda, že se v programu zavazujeme zajistit prostředky na opravy a údržbu zanedbaných škol v majetku Středočeského kraje. Kraj vlastní řadu středních škol a učilišť, jejichž budovy jsou ve špatném stavu. Podle mého názoru je školství v rámci našeho kraje dlouhodobě jednou z nejvíce podfinancovaných oblastí. Také dopravní obslužnost určitě trápí většinu Středočechů. Celý život se pohybuji mezi Kladnem, kde bydlím a Prahou, kde pracuji. Ráno nastartuji auto nebo vyrazím na vlak, večer se stejnou cestou vracím. Myslím si, že takhle žije velká část Středočechů. Proto velmi podporuji myšlenku integrované dopravy, zjednodušeně cestování na stejnou jízdenku po Praze i celém Středočeském kraji.
O integrovaném systému dopravy se ale hovoří už relativně dlouho, nejméně dvě volební období. Co podle vašeho názoru brání tomu, aby se ta myšlenka realizovala?
Teoreticky tomu nebrání nic. Určitě to ale ohrožuje hromadu partikulárních zájmů, protože všechna větší středočeská města mají vlastní autobusovou dopravu, Praha má svůj dopravní podnik apod. Vidím tu velký prostor pro kraj, aby se stal prostředníkem, který dokáže každému dotčenému subjektu vysvětlit, v čem ta integrace bude pro něj a jeho obyvatele dobrá věc.
Volební programy politických stran a uskupení v současné době často obsahují různá populistická hesla či opatření. Vidíte nějaké téma středočeské politiky, které sama vnímáte jako populistické a jehož zneužití se ve volbách obáváte?
Stačí se projet Středočeským krajem. Na každém rohu visí billboardy, kde někteří nejmenovaní politici slibují hory doly. Slibují třeba bezpečnější kraj, což je z mého pohledu ryzí populismus. Česká republika je podle posledních průzkumů považována za šestou nejbezpečnější zemi světa (!), což samozřejmě neznamená, že by tu nebylo co vylepšovat. Ale je to téma, které do krajské kampaně nepřísluší. Nepamatuji si, že by kraj ze svého rozpočtu někdy financoval třeba policii.
V minulých senátních volbách vám ve druhém kole jen o pár set hlasů uniklo senátorské křeslo. Co děláte, když právě nevedete volební kampaň?
Když mám čas, hrozně ráda chodím do lesa. Dříve jsem běhala, teď dávám přednost spíš procházkám s hůlkami. Dokonale si při tom vyčistím hlavu, asi neznám lepší relaxaci. I fůru pracovních problémů člověk v lese vyřeší jen proto, že má najednou potřebný odstup. Hodně chodím také se psem. Naše fenka Annie, už třetí leonberger v řadě, je teď už stará a sotva chodí, tak mě doprovází Barney, bernský salašnický pes naší dcery. Všichni máme rádi tyhle rodinné psy – velké, chlupaté a milé. Dále se na chalupě vyžívám na zahradě, starám se o svoje skalky, keře a kytičky. A v poslední době – protože jsem se čerstvě stala babičkou – jsem v osmačtyřiceti letech začala vařit domácí džemy.
Martina Řehořová
