Na veřejnost nedávno pronikla informace, že české zdravotnictví se ocitlo na počátku personální krize. Naše nemocnice a ambulance drží s Evropou krok v oblasti technologického pokroku, jsou již obstojně vybavené, nabízejí vysokou úroveň péče a zlepšují prostředí pro pacienty. Ale co je to platné, když existují oddělení nemocnic, která musí omezovat provoz kvůli nedostatku personálu, jak lékařského, tak především sesterského?
Velmi stručně řečeno: české zdravotnictví se potýká s nedostatkem kvalifikovaného personálu. Naše zdravotnictví se stalo závislým na práci cizinců, jak lékařů, tak sestřiček. Bez těchto zahraničních zdravotníků by některé lékařské obory a některá pracoviště už dávno zkolabovaly. Průměrný věk našich lékařů v některých oborech znepokojivě roste a dle prognóz je jasné, že počet nastupujících mladých lékařů do českého zdravotnictví nepokrývá odchod starých. K tomu přistupuje faktor velké feminizace, což ohrožuje zejména některé chirurgické obory, které jsou fyzicky náročné.
Nedostatek zdravotnického personálu nevznikl ze dne na den. Má několik příčin, které v souhrnu tvoří příčinu hlavní – dlouhodobou nespokojenost s pracovními podmínkami ve zdravotnictví.
Výsledkem je to, že nespokojení mladí lékaři a sestřičky odcházejí do bohatších zemí Evropy. Existují totiž minimální překážky pro působení českého zdravotníka v jiné zemi, neboť země EU si vzájemně uznávají zdravotnické vzdělání. Navíc, kvalifikované zdravotní sestřičky odcházejí také mimo oblast zdravotnictví. V době oživení ekonomiky se totiž zvyšuje počet pracovních příležitostí s vyšší úrovní odměňování a nižší odpovědností.
Při nedostatečném personálním vybavení pak roste zátěž těch zdravotníků, kteří v medicíně zůstávají, a vzniká tak začarovaný kruh. Nespokojení zdravotníci jsou přetěžováni a jejich podmínky se dále zhoršují, tudíž se dále zvyšuje riziko, že časem také odejdou.
A teď k hlavním příčinám nespokojenosti českých zdravotníků. Jsou dvojího charakteru – ekonomické a administrativní.
Ekonomické příčiny, neboli úroveň odměňování, jsou způsobeny nejen ekonomickou úrovní České republiky a procentem HDP plynoucím do zdravotnictví, které je v mezinárodním srovnání ostudně nízké, ale i špatným nastavením českého zdravotnického systému. Mohli bychom pro příklad uvést porovnání úrovně úhrad v lůžkovém a ambulantním segmentu, často nespravedlivě nastavené úhrady jak v mezioborovém srovnání, tak i teritoriálně. V mikroekonomické úrovni jde také o efektivitu jednotlivých zdravotnických zařízení a využívání zdrojů v rámci rozpočtů nemocnic. Pokud totiž musí nemocnice celkově dotovat málo efektivní technologie, pak se logicky snižují zdroje na odměňování zdravotníků.
K administrativním příčinám patří zejména komplikovaný a zdlouhavý systém postgraduálního vzdělávání lékařů. Cesta k plné kvalifikaci lékaře pro samostatnou práci je příliš zdlouhavá, neexistuje jasný kariérní řád apod. U sestřiček jde o legislativní povinnost absolvovat pro výkon povolání vysokoškolské studium. Opomenout nelze ani nejisté právní postavení zdravotníků, kteří nesou obrovskou odpovědnost.
Tato personální krize v českém zdravotnictví existuje několik let. Je neuvěřitelné, že politici, kteří tvoří současné vládnoucí koalice na úrovni státu i krajů, a kteří tyto informace dlouho měli, nechali problém narůst do tak obrovských rozměrů. Jde totiž o problém, jehož náprava bude velmi obtížná a zdlouhavá.
Jako manažera, který se mnoho let pohybuje v oblasti zdravotnické ekonomiky, mě vždy fascinují politici, i ti středočeští - minulí i současní, kteří nade vše milují publicitu při slavnostním stříhání pásek ve zdravotnictví. Při pohledu na otvírání nových velmi drahých pavilonů nemocnic a na předávání nákladných zdravotnických přístrojů přemýšlím o jejich budoucím efektivním využití. Například si kladu otázky, jak velkou zátěží pro další rozpočty konkrétní nemocnice budou související provozní náklady. Ptám se, zda v této situaci zbudou peníze na slušné odměňování zdravotníků apod. Říkám si vždy, zda pak (při prohlížení svých fotografií s nůžkami v ruce v médiích) vůbec tito politici chápou ekonomické souvislosti a jejich složitost ve zdravotnictví.
Fascinuje mě i politik, současný místopředseda vlády, který mluví o českém zdravotnictví jako o „černé díře“, ve které mizejí peníze. Tento politik a businessman v jednom nedávno skoupil několik center pro léčbu neplodnosti, což jsou jednoznačně vysoce zisková ekonomická zlatá vejce, kam díky již zmíněnému podivnému nastavení úhrad plynou na poměry českého zdravotnictví obrovské peníze. Vedle těchto soukromých center pak vidím nemocnice, které jsou ve veřejném zájmu nuceny udržovat v provozu i ztrátové základní medicínské obory (ztrátové především díky chybně nastavenému způsobu úhrad).
Politikům bych na téma personální krize ve zdravotnictví rád vzkázal: Česká republika je nyní díky odeznění světové ekonomické krize a díky ekonomickému oživení v Evropě v dobré kondici. Legislativní situaci v oblasti vzdělávání zdravotníků mají politici v parlamentu a na ministerstvech ve svých rukách. Přestaňme tedy o personální krizi už jen hovořit, proberme se a konejme dřív, než bude pozdě.
Za TOP 09 ve středních Čechách bych jasně řekl náš postoj, se kterým půjdeme do krajských voleb: v našem kraji by se už neměly ve zdravotnictví finanční zdroje investovat výhradně do staveb a technologií, jako dosud, ale také do lidských zdrojů, neboť bez dostatečného počtu kvalifikovaných zdravotníků ve Středočeském kraji nemůže být kvalitní a dostupná medicína.
Petr Tiso, lídr středočeské kandidátky TOP 09 pro krajské volby 2016
