Odboráři i levicoví politici hovoří o „demontáži sociálního státu“ či „asociální politice“ současné vlády. Jako by zcela zapomněli, že neexistuje pouze jediný model sociálního státu a sociální politiky.
Stačí nalistovat základní učebnice a dočteme se minimálně o třech modelech. Ten konzervativní, ke kterému směřuje současná vláda, je oproti sociálnědemokratickému (socialistickému) úspornější a cílí na skutečně potřebné. Velký důraz klade na spolupráci s nevládním neziskovým sektorem, který umí některé typy sociálních služeb zajistit efektivněji než stát. Více spoléhá na dobrovolnou solidaritu a méně na tu vynucenou. Dobrovolnou solidaritu podporuje např. daňovými úlevami (viz návrh ministra Kalouska zvýšit maximální hranici odpočtu od daňového základu pro dary na obecně prospěšnou činnost). V konzervativním modelu se také více dbá na snižování provozních nákladů sociálního státu a na zamezení zneužívání sociálních dávek.
Připomeňme historické aspekty. Lidská společnost od počátku naší civilizace fungovala pouze na základě dobrovolné solidarity. To se začalo měnit s rozpadem feudalismu, nástupem průmyslové revoluce, urbanizace a vznikem moderního národního státu. Odpovědnost za ty, kteří se o sebe nedokážou postarat, se víceméně posouvala od rodiny a obce směrem k centrální vládě. V socialistickém modelu se tento trend prosadil téměř absolutně, v konzervativním v mnohem menší míře. Veřejné výdaje se v demokratických státech zvýšily z několika procent na téměř polovinu HDP, v podobném rozsahu rostly i sociální transfery.
Pochopitelně růst veřejných výdajů vyžadoval růst zdanění. V některých zemích dosáhly mezní sazby daně z příjmů více než 90 %. Navzdory tomu, anebo spíše právě proto, se veřejné výdaje nedařilo profinancovat a s tím rostlo i veřejné zadlužení. Podařilo se vymýtit chudobu, na druhou stranu se zpřetrhaly tradiční rodinné vazby. Rostly armády úředníků, systém se komplikoval a stával se náchylnější ke zneužívání. Zvyšovalo se zdanění práce, aby se z vybraných prostředků řešila nezaměstnanost, která vznikla právě v důsledku vyššího zdanění práce.
Je logické, že politické strany hlásící se ke konzervativní politice nebudou prosazovat socialistický model. Kritici mohou upozorňovat na nevýhody této změny sociální politiky, ale nemohou tvrdit, že vláda žádnou sociální politiku neprovádí či likviduje sociální stát. Bylo by to stejné, jako kdybychom za jediné auto na světě prohlásili nadupanou a žravou limuzínu Audi, zatímco úspornější škodovácké Octavii toto pojmenování upírali.
