Potkáváme se v kavárně kousek od vlakového nádraží – Miloš Ulrich do Prahy „pendluje“ ze svých rodných Úval, kde až do letních prázdnin působil jako místostarosta. Česká LGBT komunita ho ale především zná jako politika, který bojoval za to, aby gayové mohli darovat krev – a díky své vytrvalosti skutečně uspěl. Pětadvacetiletý člen TOP 09 se nijak netají tím, že se ve prospěch queer lidí bude politicky angažovat i na dále, ze svojí vlastní homosexuality ale žádné politické téma dělat nechce. Pokládá ji totiž za stejně přirozenou jako modrou barvu vlastních očí.
Přichází v předstihu, s „knížetem Karlem“ na tričku a s knihou v ruce – zjevně natěšený, že si před rozhovorem ještě stihne přečíst kousek Nesnesitelné lehkosti bytí od Milana Kundery. Když na displeji jeho mobilu zahlédnu, že mu do sluchátek zrovna hrálo nové album Harlequin, a že navíc má na ruce vytetované slovo „ARTPOP“, o tématu našeho small talku je rázem rozhodnuto. Když probereme to nejzásadnější, co máme oba na srdci k Lady Gaga, přesouváme se k hlavnímu důvodu našeho setkání – k politice.
Miloši, kdy vás to začalo táhnout do politiky?
Už na základce jsem zjistil, že asi nebudu úplně stejný jako moji spolužáci – když jsme se po dvouměsíčních prázdninách vrátili do školy, daleko víc mě zajímalo, jestli budu zvolený do školního parlamentu, než po kom dostanu učebnici a v jakém stavu (smích).
Když se řekne „LGBT-friendly politická strana“, TOP 09 asi nebude ta první, která se queer lidem v Česku vybaví. Čím si vás získala?
Mně byla TOPka sympatická už od svého založení. Cestu jsem si k ní našel hlavně skrze Karla Schwarzenberga, a jak jsem dozrával, začal jsem rozumět i slovům Miroslava Kalouska o fiskální odpovědnosti. Tyto pilíře považuju za správné dodnes. Všichni se ale vyvíjíme, takže se veřejně netajím tím, že mi je vůbec nejbližší ta současná, liberálnější tvář TOP 09 v čele s Markétou Pekarovou Adamovou.
Čemu se politicky věnujete právě teď?
Vrátil jsem se zpátky na místo činu, do Sněmovny (smích). Dělám u Martiny Ochodnické, což je velmi liberální poslankyně TOP 09, hodně se věnuje i tématům, která se dotýkají LGBT komunity. Právě s ní jsem tehdy začínal řešit pravidla dárcovství krve.
V čem se konkrétně plánujete angažovat, co se LGBT+ témat týče?
Setkal jsem se s osobním příběhem muže, kterého kontaktovali z registru dárců kostní dřeně, protože našli vhodného příjemce, kterému by mohl zachránit život. V průběhu rozhovoru ale přišli na to, že je gay, a z toho důvodu ho odmítli. Ověřovali jsme, jestli taková restrikce má legislativní ukotvení, a nic takového neexistuje, ale v praxi se to děje.
Jak se s takovými bariérami dá hnout, když nestojí na jasně psaných pravidlech?
Mám představu, že bychom uspořádali kulatý stůl s odborníky – a byl bych rád, kdybychom ještě do konce této sněmovny stihli najít shodu na tom, že heterosexuál, jenž má za týden čtyři různé sexuální partnerky, je rizikovější než gay, který má dlouhodobě pouze jednoho partnera. V Česku totiž zatím neexistuje odborný konsensus na tom, co to je rizikové sexuální chování.
Takže když třeba vyplňujete dotazník od IKEMU, neptá se vás na to, jak se v sexuální oblasti chováte. Ale rovnou vám v poučení oznámí, že podpisem a vyplněním berete na vědomí, že lidé, kteří mají nejvyšší riziko přenosu sexuálních chorob, jsou automaticky vyřazeni. A v závorce jsou tam „muži, kteří mají sex s muži” vypsaní hned vedle nitrožilních narkomanů a lidí, co poskytují sexuální služby za úplatu.
Když jste kandidoval do Evropského parlamentu, chtěl jste podpořit přeshraniční uznávání rodičovství. Jak si v tomto směru evropská legislativa teď stojí?
Současné složení Evropského parlamentu by mělo rozhodovat o přeshraničním uznávání rodičovství – ještě to tedy není finální dokument, ale myšlenka je taková, že bez ohledu na to, jestli členský stát bude umožňovat adopce stejnopohlavními páry, nebo ne, Evropská unie bude garantovat právní ochranu dětí z těchto duhových rodin. Třeba když v cizí zemi půjdou rodiče s dítětem do nemocnice. To je, myslím, neskutečně důležité.
Zvažoval jste, jestli se vůbec v politice vyoutovat jako otevřený gay?
Ze začátku rozhodně, i s ohledem na rodinu a na to, že pocházím z malého města, i když tedy Úvaly leží u Prahy. Když to řeknu upřímně, myslím si, že gay identita ani nemá být velké politické téma – stejně jako neděláme politické téma z toho, že jsem modrooký nebo že mám blond vlasy. Být gay je něco tak normálního a přirozeného, že to nechci dávat nikam na billboardy. Jenom chci bojovat za rovnoprávnost, abych i z pohledu státu byl braný jako rovnoprávný občan.
Jste členem TOP 09, která vždy měla blízko k tradicím a ke křesťanským hodnotám. Máte zkušenost, co pomáhá, když chcete s konzervativními politiky řešit nějaká progresivnější témata?
V minulosti jsem spolupracoval s jedním nejmenovaným zákonodárcem, který byl poměrně konzervativní. Jeho podpis byste našli pod novelou ústavního zákona, která měla zakotvit manželství výhradně jako svazek muže a ženy. A během té spolupráce jsme se v těch tématech vlastně tak otevřeli, že když teď probíhalo hlasování o manželství, dotyčný zvedl ruku pro manželství pro všechny. Myslím, že pokud má dojít k nějaké změně a ke shodě mezi námi, tak v tomhle vidím cestu – v tom dialogu. A nikoli ve vytloukání klínu klínem.
Když vidím, kolik úsilí dáváte do politiky – jak jste se vyrovnával s tím, že volby do Evropského parlamentu nedopadly?
Zastávám životní filozofii: proč si přidělávat druhou starost, když stačí ta jedna? Takže nemilé věci nějakým způsobem zpracuju, ale už se z nich nehroutím. Svým způsobem se mi i strašně ulevilo (smích), protože jsem měl těsně před jedněmi státnicemi, v lednu mě čekají druhé, a do toho ještě budu obhajovat druhou diplomku.
Jak dohromady stíháte politiku, a ještě studium na dvou vysokých školách?
Stačí mi čtyři až šest hodin spánku denně (smích). Zrovna nedávno jsme to s přítelem řešili, protože on potřebuje klasických osm hodin. Takže když je u mě, on jde v deset spát – a mně začínají Události, komentáře (smích).
Je takové vysoké nasazení v české politice standard?
Jak u koho. Mým velkým workoholickým vzorem je Helena Langšádlová, se kterou jsem měl tu možnost spolupracovat pár let. Neskutečně pracovitá žena, oproti ní mám mezery i já. A to ze mě úřednice v Úvalech šílely, když jim ode mě ve 22 hodin přišel e-mail (smích).
Jak potom snášíte ten narativ, že v poslanecké sněmovně všichni spí a berou velké peníze prakticky za nic? Dotyká se vás nějak?
Vlastně ho chápu, protože mediálně to tak může vypadat, ale reálně je problém spíš v neefektivitě jednacího řádu. Když vám řečnický pult čtyři hodiny okupují Andrej Babiš, Tomio Okamura nebo Radim Fiala, tak co tam máte dělat? Poslouchat ty řeči? Potom dává smysl, že ostatní poslanci fyzicky nejsou v jednacím sále, ale mají opodál schůzky nebo jednání výboru. Když se hlasuje, vždycky se nahrnou, takže musí být v práci. Jenom ten čas využívají produktivně.
Když pomineme anti-LGBT výroky, které politici vypouštějí do veřejného prostoru, setkal se s homofobií i na osobní úrovni?
Osobně ne. To už mám daleko větší zkušenosti s diskriminací kvůli věku – s ageismem směrem dolů. A to i v komunální politice.
V Úvalech se u nás před prázdninami stal puč, v důsledku kterého jsem byl odvolaný z pozice místostarosty. A když se lidé ptali těch přeběhlíků na důvody, jeden prohlásil, že „cucák“ jako já mu nebude říkat, co má dělat. Další zase neunesl, když ho o deset let mladší člověk konfrontoval s tím, že spoustu věcí slibuje, ale reálné výsledky nejsou vidět.
Někdy je to náročné, skloubit prezenční studium s politikou, stát na barikádách, a ještě snášet shitstormy nebo nenápadné podkopávání nohou. Když mi lidé předhazují „co jsem jako v životě dokázal?!”, těžko se proti tomu brání. Protože říct: „podívejte, ve 25 letech se mi podařilo tohle a tohle” je sebestředné – a nepříjemné i mně samotnému.
Tušíte, jak přilákat do politiky mladší ročníky, když se k té kariéře vážou takové těžkosti?
Myslím, že by hodně udělala větší participace mladých. Protože když budeme mít v politice větší zastoupení, získáme i silnější hlas a budeme si moct vzájemně krýt záda, aby si k nám ostatní tolik nedovolili. Je to stejné jako se ženami ve sněmovně – přibylo jich, a teď mají takovou sílu, že si dokážou dupnout a prosadit si určité změny.
Čím se odreagováváte od politiky, pokud už nějaké volno máte?
Fitkem, nějakou aktivitou. V zimě mám rád lyžování. A hodně čtu. Mám doma asi sedmdesát knížek v kategorii „nedávno koupené“, i když už čekají na přečtení třeba rok. Už je nemám kam dávat, takže to budu muset redukovat a zařadit je do knihovny. Což pro tu knihu znamená: „Holka, ty už nebudeš vytažená!“ (smích)
