„Politika musí člověka bavit, ale mít i smysl v tom, že politik může ovlivňovat budoucí vývoj společnosti,“ řekl mi jeden bavorský politik, se kterým jsem se setkala na začátku svého sněmovního působení. Měl pravdu. Dnes však zpětně vidím, že věc je poněkud složitější.
Především – nikdo vás nenaučí, jak mandát poslance vykonávat. Několik měsíců jsem si ujasňovala, co všechno do své poslanecké práce zahrnout. Vedle činnosti ve sněmovně jsem považovala za zásadní zůstat v kontaktu s voliči – za uplynulé tři roky jsem proto uskuteč-nila několik set setkání se studenty, zástupci neziskových organizací či členy hospodářské komory. Za neméně důležité považuji také semináře, které pokládám za nezbytný nástroj komunikace s veřejností a kterých jsem uspořádala několik desítek. Bez podpory své mimořádně obětavé asistentky bych mnoho z těchto aktivit nikdy nemohla vykonávat.
Po složení poslaneckého slibu se rázem ocitnete v jiném světě. Poslanec-ká sněmovna je organizace s vlastními (poměrně komplikovanými) pravidly a režimem. S vděčností vzpomínám na zkušenější kolegy, kteří mi v prvních měsících pomohli se v těchto složitých procesech orientovat. Budova v prvních týdnech působí dojmem, jako by ji vymyslel někdo zvlášť záludný, kdo se nyní těší z toho, že v tom rozlehlém bludišti nikam netrefíte, a pokud jste náhodou našli místo, kde jste měli být, zcela jistě zabloudíte cestou zpátky do vlastní kanceláře. Malou kancelář, která mě vždy vítala krásným renesančním stropem, jsem sdílela se třemi dalšími kolegy.
Sál Poslanecké sněmovny snímá ze všech možných úhlů nepřetržitě asi patnáct kamer. Na chodbách se na každém kroku setkáte s neuniformovanými policisty, stejně jako okolo budovy s jejich uniformovanými kolegy.
Na spolupráci s médii si lze zvyknout a pro práci politika je to i životní nutnost. Novináři telefonují kdykoliv,
i pozdě večer nebo během nedělního poledne. Na přípravu televizního vstupu často zbývá jen několik minut a je nezbytné, aby se člověk smířil s tím, že během odpoledne musí být schopen diskutovat třeba i na pět naprosto odliš-ných témat.
Práce ve sněmovně je zajímavá a leckdy i vzrušující. Paradoxně mám pocit, že nejvíce užitečné práce se odvede tam, kam je nejméně vidět, ve výborech a komisích. Tam přicházejí vysvětlovat konkrétní problémy zástupci ministerstev, kteří jsou ve většině případů opravdu profesionálními úředníky. Práci ve výborech z mé strany mnohokrát komplikoval fakt, že „mé“ výbory a komise zasedaly současně. Nebylo možné být na dvou místech najednou.
Ve sněmovně nastává jen málo situací, kdy se jako žena cítím být diskriminována. Stává se to ale právě na sněmovních schůzích. Klimatizace v sále bývá seřízena tak, aby vyhovovala mužské části poslaneckého sboru, která, v souladu s bontonem v oblecích, se při vyš-ších teplotách nepřiměřeně zahřívá. Dochází pak k tomu, že my, ženy, ve svých společenských šatech v sále i za horkého počasí poněkud mrzneme.
Jako asi každému, kdo přišel do sněmovny se zkušeností z komunální sféry, mi nevadí, že se na schůzích rychle skáče z jednoho tématu na druhé. Musela jsem se ale smířit s tím, že ve sněmovně se i půl dne diskutuje nad pořadem schůze a dopředu se nikdy neví, dokdy jednání potrvá, zda skončí v pět hodin odpoledne, o půlnoci či bude
probíhat nonstop několik dnů. Mnoho času se promarní čekáním, když je schůze přerušena kvůli jednání nějakého poslaneckého klubu. Nemohla jsem si také zvyknout na to, že někteří kolegové mají potřebu vystupovat s hodinovým projevem na stejné téma i několi-krát denně a mnohdy velmi agresivně křičí do mikrofonu. Vystoupení probíhající v sále je v budově sněmovny slyšet úplně všude. Nejen ve všech kancelářích, na chodbách a v bufetech, ale i na toaletách.
Spory a diskuze patří k podstatě parlamentní demokracie. Přesto si myslím, že by mohly být vedeny věcnějším a kultivovanějším způsobem. Uznávám, že práce poslance je spojena s nesmírným tlakem a stresem, ale přesto někdy v duchu nevěřícně kroutím hlavou nad tím, co se v sále děje.
Velká část práce se odehrává v poslaneckém klubu, kde má každý zákon svého stanoveného garanta. Za posla-necký klub TOP 09, v němž jsem měla čest více než tři roky pracovat, jsem vděčná. Převažovali v něm zkušení komunální politici, vysokoškolští učitelé a lékaři a tvořili jsme skvělý tým. Přestože každý člen klubu byl silnou individualitou a některá rozhodnutí se rodila poměrně komplikovaně, vždy jsme došli k závěrům, za nimiž jsme si mohli stát. Rozhodující zásluhu na tom bez-pochyby měly osobnosti, které stojí v čele TOP 09 a charakterizuje je vysoká inteligence, přehled a výjimečná profesionalita – Karel Schwarzenberg a Miroslav Kalousek.
Poslanci dostávají denně i mnoho desítek e-mailů, telefonátů a textových zpráv. Já jsem v uplynulých třech letech v poště našla například urážky, vý-
hrůžky zabitím v případě, že budu hlasovat pro některé návrhy, či balíky zpráv zcela identického obsahu. Jsem vděčná svým voličům za to, že povzbudivé či pochvalné e-maily od nich převažovaly. Každý se však musí zodpovídat především svému svědomí, zachovat si svou osobní svobodu a nepodléhat ani okamžité chvále, ani kritice.
Celé tři roky byly provázeny nejen naplňováním našeho programu, ale i nekončícími koaličními spory. Na počátku zejména díky Věcem veřejným, jejichž poslanci do Poslanecké sněmovny vstoupili „nepolíbeni“ znalostmi a kompetencí. Trochu mě děsí představa, že nám voliči ve volbách mohou přidělit k parlamentní spolupráci další zástupce podnikatelských projektů.
Vážení voliči, měla jsem tu čest vás v uplynulých třech letech zastupovat v Poslanecké sněmovně. Měla jsem díky tomu možnost dělat politiku, která byla nepopulistická a někdy i nepopulární. Jsem ale přesvědčena, že tato politika vycházela z dlouhodobých zájmů naší země. Byla to politika pro vás, kteří si vážíte svobody a demokracie, znáte své občanské povinnosti stejně jako svá práva, nabízíte společnosti své znalosti, píli, odvahu a široký rozhled, jste sebevědomí a tolerantní k názoru druhých lidí, nenecháte se ošálit jednoduchými sliby jednoduchých a rychlých řešení, znáte naši minulost a nebojíte se budoucnosti.
