Na Miroslava Kalouska je velmi těžké nemít žádný názor. Bezesporu je to osobnost, o které v Čechách každý ví. Někdo jej nenávidí, někdo jej uznává, někoho rozčiluje, u někoho budí res-pekt. Nikomu není lhostejný. Příliš mnoho podobných lidí v české kotlině nežije. Žádost o rozhovor byla spíše pokusem než cíleným aktem. Následovalo příjemné překvapení nad souhlasem a pak snaha přečíst všechny dostupné rozhovory. Po desátém jsem to vzdal. Ze všech koutů na mě trčel Kalousek politik, Kalousek odborník, Kalousek ekonom a Kalousek ministr. Kalouska člověka jsem hledal marně a díky tomu jsem našel téma. Jaký je Miroslav Kalousek člověk?
NIČEHO NELITUJI
Kdybyste psal knihu o svém životě, jaký by měla titul?
Musím říct, že nikdy nemíním psát knihu o svém životě. Opravdu mě neláká napsat paměti. Jsem čas od času k tomuto kroku někým vyzýván, myslím si však, že to nelze udělat dobře a slušně.
Proč? Spousta politiků své paměti sepsala.
U vysokého politika nebo vysokého státního úředníka to není možné. Pokud umí psát a formulovat myšlenky, může napsat velmi zajímavou knížku, ale nemůže ji napsat dobře a slušně. Ta dvě slova se v tomto případě navzájem vylučují. Buď autor dodrží základní profesionální etiku a neprozradí nic z důvěrných rozhovorů mezi čtyřma očima, z diskrétních jednání, nezveřejní občasné slabosti svých kolegů, stejně jako předpokládá, že nebudou zveřejňovat oni ty jeho, a pak to bude celkem nudné čtení. A ta knížka nebude dobrá. Nebo poruší všechna nepsaná pravidla a zveřejní všechno, co viděl a slyšel. Pak by to mohl být bestseller. Ale není to slušné. Takže já nikdy nic takového psát nebudu.
A hypotetický titul vaší životní knihy?
Díky tomu, že jsem nikdy nepřemýšlel o tom, že bych něco podobného psal, nepřemýšlel jsem ani o názvu. Když se ale ptáte, jistě by nebyl úplně nevhodný název podle známého šlágru Edith Piaf „Ničeho nelituji“.
Vím o tom, že si často s panem Schwarzenbergem vyprávíte vtipy. Máte nějaký oblíbený?
Karlu Schwarzenbergovi se hrozně líbil tenhle: Prochází Schwarzenberg nebeskou branou a chechtá se na celé kolo. Svatý Petr na něho rozhořčeně volá: „Člověče, chovejte se trochu důstojně. Takový zásadní okamžik v celé věčnosti! Procházíte nebeskou branou a vy se tady řehtáte jako kůň.“ A Schwarzenberg odpoví: „Já si nemůžu pomoct. Když oni dole ve sněmovně si ještě myslí, že spím.“
Jaká lidská vlastnost je podle vás v životě nejdůležitější?
Záleží na tom, co je vaším cílem. Když je vaším cílem umírat v klidu, s čistým svědomím, smířen s celým životem a s přáním, aby na vás vaše okolí rádo vzpomínalo, tak je to určitě čest a sluš-nost. Máte-li jiné cíle, potřebujete k tomu spoustu jiných vlastností.
A co je vaším cílem?
Když jsem hovořil o přání umírat usmířen a s čistým svědomím, tak je to zcela jistě i můj cíl. Vedle toho mám samozřejmě také poměrně velké ambice. Například aby strana, kterou jsem založil, byla co nejúspěšnější. Abychom prosadili co nejvíce z našeho programu do společenské reality. Abychom se společnost snažili maximálně změnit podle představ lidí, které zastupujeme. K tomu potom potřebujete vlastnosti jako houževnatost, snížený práh citlivosti na osobní útoky a urážky, přiměřenou míru odbornosti, erudice a především schopnost komunikovat. Také něco, čemu se říká sociální empatie.
Čeho se v životě bojíte?
Iracionálně hadů. V této oblasti mám jistou fobii. A racionálně blbosti a vulgarity. Tím, prosím pěkně, nemyslím sprostá slova. K těm já občas také sáhnu, dokonce se to o mně ví a já se tím netajím. Myslím tím vulgární způsob myšlení a chování. Můžete se chovat a mluvit vulgárně, i když používáte velmi vytříbenou mluvu.
Co vám naopak působí v životě radost?
Bylo by pokrytecké neříct, že mám radost, když se mi daří v práci. Mám radost, když mohu někomu udělat radost. Poslední dobou mám pocit, že největší radost mi udělá, když mohu na chvíli vypadnout z toho všeho a udělat si malou třídenní emigraci někam, kde je hezká opera a hlavně kde mě nikdo nezná.
To asi v Čechách není možné…
V Čechách ne, ale stačí za tři a půl hodiny přejet přes hranice do Vídně a maximálně vás třikrát za den pozdraví krajan. Od té doby, co Vídeňská opera získala Dominiqua Mayera jako hlavního intendanta, je zde absolutně špičková světová scéna. Sem je tedy vždy možné zajít na hezkou operu a potom do Albertina na výstavu, k Plachuttovi na oběd a pak se třeba podaří, že člověk nemusí celý den myslet na starosti, od kterých se doma nemůže oprostit. To mi tedy také vždy udělá radost.
Které tři zásadní věci by měl člověk podle vás v životě umět?
Asi by bylo možné říci vykřesat oheň, dohnat a zabít medvěda a přeplavat řeku… Myslím si však, zasadíme-li tuto otázku do naší společnosti, do našeho prostředí a pokud si opravdu přejeme, aby se společnost změnila, musíme začít u sebe. Společnost nezmění jiný premiér. Dokážeme ji změnit pouze tak, že každý trochu změníme sebe. Z toho důvodu by člověk měl zcela určitě umět odpouštět, měl by umět za každou cenu i ve velmi těžkých podmínkách být odpovědný sám za sebe, především uživit se sám, a pokud to dokáže, měl by se umět postarat o někoho ve svém okolí.
VŠICHNI JSME JENOM LIDÉ
Co říkají vašemu působení v politice vaši rodiče?
Tatínek zemřel půl roku před tím, než vzal komanče čert. Moc mě mrzí, že se toho nedožil. Maminka ještě žije a ve svých téměř pětaosmdesáti letech je ohromně fit. Respektuje to, že když už jsem v politice, prosazuji a hájím ty ideje, kterým věří i ona.
Nedostáváte se někdy do sporu?
Ne. Nikdy. Bude to ale především tím, že maminka je velmi hodná.
Potkáváte se s politickými špičkami naší republiky. S kým vycházíte nejhůře a s kým nejlépe?
Skutečnost se dá hodnotit ze dvou pohledů. Zaprvé může jít o absolutní rozpor v idejích, o úplně jiný pohled na svět. Nemůžete najít shodu na politickém řešení hlavních politických výzev. Například při jednání o rozpoč-tu, o penzijní reformě, otázkách, které se týkají svobody a demokracie. Přestože však máte úplně rozdílný pohled na svět a zcela odlišná ideová východiska, můžete si takzvaně lidsky sednout a docela rádi si povídáte o normálních věcech. Za druhé se vám může stát pravý opak. Někoho ze stejného politického tábora i ze stejné politické strany, kde se můžete spolehnout, že při rozhodujícím hlasování bude vaším logickým spojencem, prostě jednoduše řečeno nemusíte. Lidská chemie tam prostě funguje nějak jinak. Jednoduché to máte tam, kde vám váš politický soupeř nesedne. I s tím se však musíte nějak rozumně vypořádat. To jediné, co s tím pak může politický profesionál udělat, je brát si práci co nejméně osobně. Vědět, co a proč prosazuji, a nepustit k sobě pocit, že má-li někdo jiný názor, je automaticky můj nepřítel. To samé platí o pocitu, kdy vám není sympatický váš spojenec.
To ovšem není jednoduché…
Samozřejmě že není. Ale politický profesionál by se o to měl stále snažit. Čímž neříkám, že se mu to vždy podaří. (smích) Všichni jsme jenom lidé.
Větší odpovědnost s sebou nese i větší zájem médií. Jak s nimi vycházíte?
Vždycky říkám, že vztah mezi politikem a novinářem je stejný jako ve standardním spokojeném manželství po třiceti letech. Třikrát týdně byste zabil manželku, ale nemůžete bez ní být. Mezi politiky a novináři bude vždy napětí. Politik bude mít pochopitelně vždycky pocit, že novinář jej svojí interpretací poškodil, a novinář bude pokaždé znovu podezírat politika z ne-upřímnosti a bude se snažit přijít na kloub skutečnosti. Jeden bez druhého však nemohou být. Politik bez novináře nemůže veřejnosti sdělit to, co chce, a novinář bez politika nebude mít o čem psát. Potřebují se, přičemž nemají žádný důvod se milovat. Je to velmi zvláštní vztah. I v tomto případě však platí, že všichni jsme jenom lidé. Některé novináře rád vidím, s některými si rád povídám, někteří jsou mi sympatičtí, u jiných dostanu kopřivku, sotva o nich slyším. A novináři jsou z úplně stejného masa a kostí jako my. S jejich vztahem s politiky je to tedy naprosto stejné. Míra profesionalismu by nám oběma měla zabránit v promítání osobních pocitů do naší práce.
Co vás na české politické scéně rozčiluje?
Je toho poměrně hodně. Nejvíc mě však asi rozčiluje redukce obsahu politiky.
Nerozumím…
Politika se nedá dělat bez řemeslné zručnosti. Musíte být mocen jistých technologických procesů. Je to řemeslo jako každé jiné. Na druhou stranu – nesmí se jednat pouze o řemeslo, o politiku oproštěnou od idejí. Když se bude jednat jen o řemeslo, vše se ztenčí na procesy mocenského rozhodování v zájmu nějakých vlivových skupin. Politika, která není jasně zarámována do výchozích idejí, do celkové vize, kde byste si přál společnost mít, není politikou jako takovou. Někdy mám pocit, že někteří noví politici, kteří vstupují na scénu a slibují, že nejsou jako politici, si tento rozměr vůbec neuvědomují. Stát se nedá řídit jako firma.
Proč? Okolo sebe často slyším jiný názor…
První důvod je ten, že ve firmě jsou sice firemní předpisy, ale nemůže tam být firemní demokracie. Zaměstnanci nehlasují. Zatímco ti, kteří řídí stát, jsou vázáni nejenom tím, jak hlasují zaměst-nanci, ale i tím, jak hlasuje konkurence. Za druhé, podnikání, řízení firmy je činnost vykonávaná výlučně za účelem maximalizace zisku, zatímco politika je veřejná služba, kde zisk nikdy nesmí být jedinou a dominantní prioritou.
NIKDY JSEM NEMĚL TOLIK ČASU, KOLIK BYCH MĚL NA RODINU MÍT
Máte okolo sebe stále mnoho lidí, mohlo by se zdát, že nikdy nejste osamělý… Přesto na mě někdy působíte jako solitér.
To, že jsem hodně výrazný a často vidět, ještě neznamená, že jsem sám a osamělý. Spíše naopak. Politika je týmová hra. I ty nejsilnější osobnosti se neobejdou bez souhry vynikajícího týmu. Vezměte si hokej nebo fotbal. Tam i ty největší hvězdy by nebyly hvězdami, kdyby nebyly součástí týmu.
Ale rozhodují zápasy…
Leží na nich více odpovědnosti. Lidé, kteří jsou více vidět, musejí připustit větší míru odpovědnosti. O to víc si uvědomuji, že by to bez spolupráce s partou lidí, která se v TOP 09 dala dohromady, prostě nešlo.
Jaký jste otec?
Určitě jsem milující otec, nevím však, do jaké míry to cítí moje děti. Určitě jsem i pyšný otec. Obě dvě moje děti jsou, myslím, velmi dobře vychovány. Nevím, do jaké míry je to moje zásluha. Obě moje děti dosahovaly velmi sluš-ných studijních výsledků.
Jste velmi zaměstnaný člověk. Máte čas na rodinu?
Mluvíte s člověkem, který se dvacet let pohyboval v nejvyšších patrech státní správy a politiky a po dvaceti sedmi letech se rozvedl. Zda teď mám, či nemám čas na rodinu, je tedy otázka trochu mimo čas a prostor. Obě děti jsou již dospělé. Je jasné, že při zaměstnání, které jsem měl, nebylo nikdy tolik času. Nikdy jsem neměl tolik času, kolik bych měl na rodinu mít. Myslím si, že je to společný úděl lidí ve vysokých politických či manažerských funkcích.
Co považujete za klíčové prvky lidské a rodinné pohody?
Toleranci, porozumění, schopnost najít si čas jeden na druhého. Spoustu věcí, kde řada lidí a i já cítíme velké dluhy.
To je hrozně těžké. Je spousta dobrých filmů. Dobrá. Řeknu jeden zahraniční a jeden domácí.
Zahraniční: Lepší pozdě nežli později s Jackem Nicholsonem a Diane Kaeton
Český: Marketa Lazarová
To už je úplně nezodpověditelné. Je mnoho knih, po kterých saháte opakovaně, pokaždé v jiné náladě. To je složitá otázka. Kdybych jel na pustý ostrov a směl si s sebou vzít jen jednu knihu, byla by to určitě Bible. Jako se některá jídla nepřejedí, Bible se nikdy neočte. Je v ní všechno. Dějiny, thriller, vize, psychologické rozbory, vždy si tam najdete žánr, který si zrovna chcete přečíst.
Mezi českými autory bych si určitě vybral nějakého Čapka, je úplně jedno, kterého. V poslední době jsem se zamiloval také do knih pana Vondrušky, zejména jeho esej o Přemyslovcích mi přijde úchvatná.
Ze zahraničních autorů se nikdy neočte Mark Twain.
Nejhorší je, že mi chutná všechno, kromě rajské polévky.
Tenis, ten jsem hrával závodně. Dnes už jej jen věrohodně předstírám, ale stále hraju rád.
Když jsem říkal, že můj nejoblíbenější domácí autor je Karel Čapek, tak tedy Věc Makropulos. Ostatní Čapkovy hry jsou jistě na stejné úrovni, Věc Makropulos jsem řekl, protože jsem ji nedávno viděl ve Stavovském divadle s vynikající pěvkyní Soňou Červenou. Ta roli Emilie Marty ve svém úctyhodném věku sehrála naprosto famózně a hodně oživila hru v povědomí lidí, kteří chodí do divadla.
