Tiso: Lepší odměňování zdravotních sestřiček musíme zajistit změnou zdravotnického systému, nikoli nesystémovým záplatováním

Personální krize v českém zdravotnictví je realitou. Pokud by tomu někdo nevěřil, může se přesvědčit sám. Omezování provozů, uzavírání celých oddělení v některých nemocnicích je toho důkazem. Problém je nejen u lékařů, ale především u zdravotních sester. Jeho příčiny jsou několikeré, mezi nimi najdeme především nedostatečné finanční ohodnocení náročné a odpovědné práce zdravotníků. 

Vláda se na to rozhodla reagovat a přišla s příplatkem 2000 korun pro sestry, které pracují u lůžka samostatně a zároveň v třísměnném či nepřetržitém provozu. Ponechme stranou načasování akce na období tři měsíce před parlamentními volbami i aktuální pláč krajů, že peníze od státu na tuto nesystémovou akci dostanou s určitým zpožděním a věnujme se tomu podstatnému:

V rámci vyspělých zemí je Česko mezi těmi, které mají spíše nižší výdaje na zdravotnictví – měřeno poměrem k HDP. Pokud chceme mít v Česku zdravotnictví na špičkové evropské úrovni, musíme z finančního koláče vynakládat na technologie, léky, materiály, stavební práce, podpůrné služby apod. srovnatelné částky jako vyspělé země – prostě nakupujeme vše za světové ceny. 

Pokud se však v tomto světle podíváme na podíl českých výdajů na zdravotnictví v hodnotě jen něco málo přes 7% HDP a srovnáme s hodnotami vyspělých sousedních zemí, které běžně dosahují hodnot 10-12% HDP vidíme obrovský nepoměr. Jak je možné, že má v této situaci české zdravotnictví srovnatelně vysokou úroveň? Je dlouhodobě zajištěno na úkor úrovně odměňování pracovníků ve zdravotnictví – prostě na české zdravotníky zbývá z celkového finančního zdravotnického koláče mnohem méně peněz než jinde a začíná to být obrovským problémem. 

Co s tím? Další zvyšování pojistného v ČR je evidentně slepou uličkou. Už teď patří k nejvyšším na světě, zatímco podíl soukromých zdrojů je nejnižší. Proto je cesta k udržení špičkového zdravotnictví jasná: Všichni kompetentní, především politici, musí sebrat odvahu a rozhodnout, co bude hrazeno z prostředků veřejného zdravotního pojištění – zákonem definovat nárok pacienta a zároveň určit, co už bude nadstandardem - zdravotním, hotelovým, provozním… A samozřejmě umožnit lidem, aby měli možnost se na tyto nadstandardy připojistit. Jen tak přijdou do zdravotnictví nové finanční zdroje. Jiná cesta je špatná. Pouhé nesystémové záplatování problémů, navíc často zavánějící předvolebním populismem, je de facto rezignací na udržení vysoké úrovně českého zdravotnictví.